REKOMANDO Jakuba Vaňka
Setkáte se s okouzlující bytostí, která je od vás tolik rozdílná, že snad právě tím vás přitahuje. Nebo je to nějaký druh podobnosti, který musíte teprve objevit, společně? Ta bytost přichází z jiného prostředí, než v jakém jste se celý život pohybovali. Vidíte v ní, a nemýlíte se, představitelku nové světa. Světa, který se v ní ohlašuje, který spolu s ní přichází. Cítíte ho v sobě, ten nový svět, a v této bytosti ho chcete objevit, prolnout se s ním, ale neztratit sebe, proměnit se.
Elytis se setkal s dívkou, mladou revolucionářkou, jak píše, možná nějak takto. Pojmenoval ji – sám pro sebe či pro ni? – Marie Nefeli, tedy Marie Mrak: Marie Mračná. Jeho báseň o ní vyšla v roce 1978. Je to skladba pro dva hlasy, které si neprotiřečí, ani se nemísí: mluví vedle sebe, jak píše Elytis. Místy se dotýkají, ale jako se dotýkáme druhého na místě, odkud před chvílí odešel a které je s ním tajemně spjato. Mluví k sobě, ale tak, jako když zřetelně artikulujeme, aby nás mohl zaslechnout někdo, kdo je poblíž, ale koho nechceme nebo nemůžeme přímo oslovit. Reagují na sebe s nevyhnutelnou souvislostí motýlích křídel a tornáda.
Díval se na mě, vím to, díval se na mě. Dívali jsme se oba na stejný kámen. Dívali jsme se na sebe skrze ten kámen. (Přítomnost)
Elytisova sbírka vychází z obdivu ke slunci a světlu. Průzračnost a jas jsou nejvlastnějším prostředím jejích slov. Toužíte-li po slunečném odpoledni, po procházce po pláži a stínu mezi cypřiši, vzpomínáte-li na středomoří s jeho společnou přítomností antiky a modernity, Elytisova kniha vás přijme s otevřenou náručí jako krajina, již budete poznávat a stále objevovat.
Toto je svět / kouř který pronásleduje psa / rostlina která vstává a běží spolu s hudbou / děti které malují na zdi. (Horní Tarquinia – „etruské město v Laziu“)
Marie Mračná působí trochu jako motýl, trochu jako koré, socha mladé ženy z archaické doby, trochu jako zmíněná revolucionářka, která si pamatuje jen sny, a trochu také jako hlas generace, která je dnešnímu čtenáři už pomalu cizí: držte mi místo na Alfa Centauri / a pak se uvidí. Doplňuje ji protihlas. Jejich dvěma monology se pak vine nit třetího: drobných sentencí a neosobních výpovědí, které následují za jednotlivými básněmi obou mluvčích: Bohužel i Země / se otáčí na naše náklady.
Hlas Marie Mračné i její protihlasy zaznívající v Elytisově skladbě poskytnou potěchu každému, kdo klesá na mysli, ať už pro nešťastnou lásku, únavu po celodenní robotě, či nevysvětlitelnost podzimní sychravosti a chmurného nebe. Marie Mračná zní lehce, prozářeně, místy povznáší k očistné mnohoznačnosti či myšlenkové ostrosti a jindy dovede přimknout ke smyslové konkrétnosti těla a slasti, neoddělitelné od četby samotné:
Vymyslím nové květiny / utrhnu je ze svých útrob / a v koutě mezi svými stehny budu korunovat za krále / veřejnou růži. // Bude z ní vát vítr / opravdové čistoty / v němž přežijí jen málokteří lidé / avšak všichni ptáci / budou zobat bradavky mých prsou. (Svatý František z Assisi)
Odysseas Elytis
Marie Mračná
Triáda: 2021