Rekomando Aleše Kauera

Stranizza d'amuri. Tragický příběh dvou kluků vyrůstajících na sicilském venkově.

 

https://www.mezipatra.cz/program/katalog-filmu/12-2023/film/1653-stranizza-d-amuri.html

„Nejlepší dárek, který můžeš svému příteli dát, je zmizet.“ Giammonova matka

Fatální věta, která zazní v polovině filmu, napovídá, kam to celé bude směřovat. I když se tomu nevyhnu, nechci psát primárně o filmu Stranizza d'amuri (Ohňostroje, 2023), jako spíš nahlédnout za něj, k souvislostem příběhu dvou kluků vyrůstajících na sicilském venkově. Rád bych připomenul události, které se skutečně staly a které film už nezachycuje. A mimoděk i to, že ďábel si najde prostor také v náručí rodiny, i když v kuchyni na zdech visí všichni svatí.

KRÁSA
Nejprve mi snímek připomněl, jak fotogenická je Sicílie. Tak dobře nasnímaný film jsem neviděl už roky, velká poklona patří kameramanu Ramiru Civitovi. Druhým výrazným kladem jsou postavy, které chvílemi připomínají figurky z Felliniho filmů. Panoptikum postav dodává příběhu hloubku a nechává vyniknout kráse dvou chlapeckých tváří. Nebojím se v tomto případě použít slovo Krása, protože je uvěřitelná. Nebojím se ani slova Čistota, v duchovním významu, neboť i s ní se v závěru filmu pracuje. Děj je skoro upozaděn, má vlastně jednoduchou linku a na jeho konci dojde k tragédii. Útěchou budiž fakt, že tím nic neskončilo.

Záběry ukazují, jak tato země dokáže být sladká i hořká zároveň. Svůdná, syrová, složitá, ale i jednoduchá jako náklonnost dvou dospívajících kluků, kteří se našli a snaží se přežít retrográdní a nemocnou mentalitu lidí 80. let minulého století. Vidíme všechno to, čím jsme si procházeli sami. Drobné radosti, které se tady vyjevují v podobě společné večeře, závodů na motorkách, koupání a také v náznacích dotyků, kdy se každý objímá s každým, při vítězství Itálie ve Světovém poháru... Na druhou stranu je všude cítit strach z cizího soudu a ztráty možné cti. Ale i ohlušující ticho, nemožnost se s kýmkoli podělit o první radosti, ticho obzvlášť děsivé v kontrastu s ukřičenými Italy.

 

https://www.mezipatra.cz/program/katalog-filmu/12-2023/film/1653-stranizza-d-amuri.html

SNOUBENCI
Film je inspirován reálnými událostmi. V roce 1980 byli zavražděni dva mladí lidé, Giorgio Agatino Giamonna (25 let) a Antonio „Toni“ Galatola (15 let). Oba zmizeli z domova, aby byli o čtrnáct dnů později nalezeni mrtví, ruku v ruce, s prostřelenými hlavami. Všichni v okolí je znali, pokřikovali na ně „iziti“ (snoubenci). Zejména Giorgio byl „otevřený“ gay, měl svoji složku u policie, která ho už kdysi nachytala s jiným klukem, čímž si vysloužil cejch „homosexuál s razítkem“.

Zločin okamžitě odhalil homofobní povahu společnosti. Novináři, kteří se na místo činu sjeli z celé Itálie, o tragédii informovali, ale střetli se s mlčením, nikdo nechtěl být jakkoli spojen s příběhem homosexuálního páru.

Vyšetřování vedlo k identifikaci viníka, jímž byl údajně Toniho synovec Francesco Messina, v té době třináctiletý, nemohl tedy čelit trestu odnětí svobody. Tomu odpovídá i jeho absurdní doznání. Mladík tvrdil, že oběti ho požádali o zabití pod výhrůžkou smrti: doslova nahlásil, že ho oba kluci donutili k zastřelení, že na vraždu vlastně kývli, protože věděli, že je tato společnost nikdy nepřijme takové, jací jsou.

2. listopadu 1980 se konaly pohřby věčně mladých snoubenců. Toho dne byla spolu s Giorgiem a Tonim pohřbena také možnost cokoli vyšetřit. Nad městem Giarre se rozprostřel závoj ticha. Vražda Giorgia a Toniho zůstává dodnes oficiálně neobjasněná.

FUORI!
Pod vlivem dění v Americe, potažmo i v západní Evropě, se v Itálii zkraje 70. let formovalo hnutí Fuori! V Turíně se dala do kupy skupinka mužů – unavená z věčného bití, příchodů a odchodů z vězení, podrážděná verbálním násilím, šikanou a vymyšlenými lékařskými klasifikacemi pro imaginární nemoci jako „homosexualita“ – vedená knihkupcem Angelem Pezzanou. Ti se rozhodli kromě založení „revoluční fronty“ vydávat stejnojmenný časopis Fuori!, kde kromě užitečných informací, článků z oblasti kultury, fotografií a řady intelektuálních příspěvků nabízeli i humor, který si dost nevybíravě dělal legraci z jejich vlastní homosexuality, což mátlo především „nepřítele“.

Rozchod se vším, co do té chvíle existovalo, měl být v případě Fuori! jasný, jednoznačný a okamžitý, nebylo na co čekat. V úvodníku prvního čísla publikoval Pezzana tato slova: „Dnes odmítáme všechny ty, kteří za nás mluví. [...] Poprvé promluvíme hrdě a otevřeně. Homosexuál poprvé vstoupí na scénu jako hlavní hrdina, svůj příběh zvládne odvyprávět v první osobě [...]. Velké probuzení queer lidí začalo. Tak jako se to stalo mnoha dalším před nimi, Židům, Afroameričanům (pamatujete?), teď jsme na řadě my. A probuzení bude okamžité, nakažlivé, krásné.“ Toto nadšení jim vydrželo do roku 1982, kdy Fuori! zaniklo.

V roce 2021 vychází časopis v reedici, všechna čísla v jedné úhledné knize, na jejímž obalu se vyjímá bomba s hořícím knotem. Autoři si jsou vědomi, že se nejedná o nostalgický ani jiný stylový vintage předmět do police, ale o zápalnou zbraň. Boje bohužel neskončily, navzdory jistému pokroku čelíme podobně odmítavé rétorice doposud.

 

https://edcat.net/item/fuori-1971-1974-2/

ARCIGAY
Zločin v Giarre vedl ke zrodu dalšího italského hnutí. Vzniklo jádro organizace, která se později bude jmenovat Arcigay. V roce 1982 získalo její ústředí od magistrátu v Bologni vlastní kancelář, jíž pojmenovalo Cassero LGBTI+ centrum. Cílem organizace zůstává ochrana práv queer lidí a podpora kulturních, uměleckých a společenských aktivit. Byl to první případ v Itálii, kdy obecní správa uznala sdružení gayů a leseb.

O slovo se hlásili další mladší lidé, a to i z řad katolické církve. Jedním z nich byl Marco Bisceglia, otevřeně homosexuální kněz z kostela Nejsvětějšího srdce v obci Lavello v provincii Potenza. Bisceglia se během svého působení dostával do konfliktu se svými představenými, protože se zasazoval za práva LGBTQ+ menšin. Poté, co tajně požehnal sňatku dvou mužů, mu byl vysloven zákaz udělování svátostí. Po své suspenzi začal Bisceglia spolupracovat s levicovým sdružením ARCI a spolu s Nichim Vendolou, který byl od svých čtrnácti let členem Italské komunistické federace mládeže a absolvoval dizertační prací o filmovém režisérovi a básníkovi Pieru Paolu Pasolinim, vytvořili stabilnější okruh organizace Arcigay. Její první kongres se konal v polovině 80. let v Bologni, a to za účasti více než 5 000 členů. Viditelnost hnutí se zvyšuje díky kandidatuře některých z nich ve volbách.

 

https://edcat.net/item/fuori-1971-1974-2/

PO ČTYŘICETI LETECH
V následujících desetiletích se jen velmi málo jednotlivců snažilo uctít památku Giorgia a Toniho nebo zvýšit povědomí o této vraždě. Vše se změnilo, až když Francesco Lepore uprostřed covidové pandemie vyrukoval s investigativním článkem, který následně proměnil v knihu Il Delitto di Giarre (Vražda v Giarre). Kniha nejenže dokumentuje samotnou vraždu, ale také zdůrazňuje vliv, který měla na italské hnutí za práva LGBTQ+. Francesco Lepore byl rovněž katolický kněz. Poté, co ho papež František v srpnu 2014 zbavil kněžských slibů, se stal queer aktivistou a novinářem.

V jednom rozhovoru Lepore přemítá, proč trvalo čtyři desetiletí, než se případ vrátil do obecného povědomí. Dochází k závěru, že úředníci v Giarre se dlouho bránili otevřít tuto citlivou otázku, neboť byla považována za skvrnu na reputaci malého města. Příchod nového starosty v roce 2016 ale signalizoval změnu. 31. října 2020, přesně čtyřicet let poté, co byla nalezena těla Giorgia a Toniho, se v Giarre slavil občanský svazek osob stejného pohlaví, který celebroval sám starosta Angelo D‘Anna, přičemž novomanželé uctili tragický osud dvou milenců květinami v podobě hrobek.

Vražda v městečku Giarre byla prvním queer zločinem v Itálii (pokud pomineme nejasně motivovanou vraždu Piera Paola Pasoliniho roku 1975), a přestože dosud nikdo nebyl obviněn, vydláždila cestu minoritám k emancipaci, jež se postupně rozrostla po celé zemi. Čtyřicet dva let poté (9. května 2022) připevnili zástupci Giarre u vchodu do městské knihovny Domenico Cucinotta pamětní desku věnovanou Giorgiovi a Tonimu.

 

Psáno z projekce na festivalu mezipatra.cz

Itálie / 2022 / 134 min / DCP
Režie: Giuseppe Fiorello
Scénář: Giuseppe Fiorello, Andrea Cedrola, Carlo Salsa, Josella Porto
Obsazení: Gabriele Pizzurro, Samuele Segreto
Pulsar Content, Queer Kino


 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít