Rekomando Romana Polácha
Manifest nezávislé nakladatelky
Podnikatelský sektor zdánlivě funguje na principech jakési společenské neutrality, jež prospívá svou nekomplikovaností především obchodu. Kniha Susan Hawthorne Bibliodiverzita s podtitulem Manifest nezávislé nakladatelky ovšem otevírá perspektivu, z níž lze vidět, že rovněž tento sektor úzce souvisí s tím, v jakém ekonomickém a společenském systému žijeme (a podnikáme).
Abychom mohli nikoli vyčerpávajícím, ale důstojným způsobem uchopit a pochopit fenomén bibliodiverzity, je nutné provést malý exkurs nejenom do kulturně-historického myšlení, ale do myšlení o světě dvacátého a jednadvacátého století jako takového. Jde nám především o myšlení o roli člověka jako jednotlivce, člověka jako součásti společnosti a světa ve všech jeho podobách. Tento příběh (jenž má samozřejmě mnohem hlubší kořeny) začíná v druhé polovině dvacátého století, kdy západní svět zažil civilizační otřes v podobě šoa a kdy i nadále pokračuje totalitarismus Sovětského svazu. Jako reakce na tyto totalitarismy, které zúžily člověka na jeho duchovní i existenční minimum, se v šedesátých letech rozvíjí nejenom progresivní levicové myšlení, jež navazuje zejména na tzv. frankfurtskou školu, ale rozvíjí se především postmodernistické a poststrukturalistické diskurzy. Uchopení člověka v těchto myšlenkových okruzích vychází právě ze zkušenosti s totalitarismy, jež byly takzvaně totalizující – to znamená, že utvářely (nebo se snažily utvářet) ucelené systémy, v nichž byl svět „dokonale“ popsán, rozvržen a také společensky aplikován. Svět byl v těchto totalizujících totalitaristických systémech dokonale černobílý – systém člověku závazně nařídil, co je dobré a co nikoli (včetně umění) a za porušení těchto dogmat automaticky následoval trest ať už existenční nebo řekněme symbolický, jenž měl demonstrovat moc a pravdu systému nad člověkem. Postmodernismus a poststrukturalismus se vymezují vůči tomuto totalizujícímu uchopení člověka a světa a snaží se jej radikálním obratem osvobodit – radikálním proto, neboť – velmi zobecněně – naopak rozvazuje jakékoli velké pravdy a velké příběhy (např. o světlé budoucnosti), neguje jakoukoli fixní pravdu o světě a soustředí se především (logicky po oněch obludných událostech totalitarismů) na jednotlivého člověka jako na výsostnou individualitu, která vidí svět jedinečně a která má své jedinečné pravdy a vidění světa.
Toto myšlení přineslo velké věci – dochází k drtivé kritice kolonialismu a post-kolonialismu jakožto odrazům imperialismu západních mocností, jenž je opět a zase v podstatě odrazem totalizujícího, zužujícího pohledu na svět. Dochází rovněž tím pádem k rozbití západocentrického pohledu na svět, když se začíná například zdůrazňovat, že naše kultura je jednou z mnoha kultur, jež byly v lepším případě exotizovány, ignorovány či v horším případě kolonizovány a násilně transformovány na náš způsob myšlení (a fungování trhu). Samozřejmě je důsledkem tohoto myšlení rovněž ženská emancipace či emancipace různorodých vrstev společnosti, jež byly rovněž v lepším případě na jejím okraji či byly dokonce perzekovány. Zkrátka – na základě reflexe totalitarismů a jejich utlačování člověka dochází k obratu, jenž respektuje oproti totalitaristickému uzavřenému světonázoru individualitu, bohatost těchto v podstatě nekonečných individualit a jejich pohledů na svět, mnohostrannou a mnohovýznamovou a mnohdy takřka nepopsatelnou krásu divokosti člověka a světa. Problém postmodernismu a poststrukturalismu po této obdivuhodné počáteční fázi byl ovšem dvojí – jednak postmodernismus vlastně negoval jakékoli snahy, jež by vedly k angažovanému sociálnímu a politickému zájmu o společnost jako celek, což vedlo ke kolonizování tohoto myšlení thatcherovským nelidským a protispolečenským neoliberalismem, jednak ruku v ruce s tímto neoliberalismem je samozřejmě postmodernismus a poststrukturalismus postupně zpeněžován kapitálem, neboť s otevřením světa vzniká jakási volnotrhová obdoba postmodernistického imperialismu.
Bylo nutné uvést tyto základní informace, neboť jakkoli se může zdát, že je kniha Susan Hawthorne Bibliodiverzita: Manifest nezávislé nakladatelky věnována především (malo)nakladatelské činnosti, je nejenom toto dílo, ale vůbec náhled na svět této spisovatelky a nakladatelského prostoru, jenž je jí blízký, založen právě na reflexi nejenom fungování nakladatelského prostředí, ale vůbec světa, v němž je nutno tomuto sektoru fungovat. Všechno výše řečené je vlastně dnes v centru dění, neboť podložím kulturních válek je právě střet mezi tzv. metamodernou, což je spojení postmodernismu a levicového myšlení, a totalizujícími systémy, které populisticky zneužívají otřesů člověka v nestabilní době, jenž nestojí o otevřenost světa, ale o stabilitu, kterou zdánlivě ony totalizující systémy nabízí. Dochází tím pádem k stále větší myšlenkové monolitizaci, jež je podpořena rovněž onou hegemonií kapitálu – vše je v tomto světě homogenizováno, dochází k čím dál větší monopolizaci nadnárodních společností po celém světě, kdy tyto společnosti s neuvěřitelným kapitálem na jednotlivých národních či dokonce lokálních trzích vytlačují původní výrobce, což má nejenom drtivé ekonomické, ale rovněž kulturní konsekvence.
V tomto systému logicky funguje nakladatelský sektor. Důsledkem výše uvedené homogenizace trhu je pak rovněž homogenizace myšlení a čtenářských návyků, jež jsou stimulovány nikoli snahou o myšlenkovou diverzitu, ale zejména o co největší zisk. Vznikají tedy monumentální nakladatelství, která vydávají především lehce čitelnou, neproblematizující literaturu a literatura, která má zájem svět problematizovat ať už tematicky či dokonce využívá nových způsobů zobrazování světa prostřednictvím svého jedinečného formálního ztvárnění, jsou logicky zatlačeny do pozadí, existenčně živoří a malá nakladatelství, jež vydávají tyto knihy, stále častěji zanikají. Jako pandán oněch monumentálních nakladatelství pak samozřejmě vznikají obří prodejní domy jako například Kosmas či Knihcentrum, které upevňují onu snahu o kapitalizaci, zpeněžení literatury a logicky pak objednávají knihy, jež vydělávají. Ona „problematizující“ literatura a malonakladatelské subjekty jsou jednoduše vytlačeny na okraj. Vše se pak zdůvodňuje tím, že je to logický důsledek jakéhosi formálního aristokratismu tzv. vysoké literatury, která je pro většinu lidí nečitelná a že je to rovněž – klausovsky řečeno – logický důsledek trhu: literatura, která si na sebe nevydělá, nechť zanikne.
Kniha Susan Hawthorne je právě o oné diverzitě obecně, tedy nejenom o kritice této kolonizace literatury a nakladatelských subjektů kapitálem, ale také o společenských problémech, jež tuto kolonizaci a homogenizaci doprovázejí. Hawthorne se tedy zabývá nezávislostí a svobodou nakladatelů na kapitálu, knižní a nakladatelskou diverzifikací, duševním vlastnictvím uprostřed kapitalismu, kulturní diverzitou, intelektuálními monokulturami, komodifikací, globalizací, falešnou, individuální spotřebitelskou „volbou“, privilegovaností, stereotypizací, spojením osobního a politického, marginalizací žen, utiskovaných, kulturní asimilací, institucionalizovanou nenávistí, výrobními procesy a výrobními prostředky, pornografií a tak dále – jenom sepsání jednotlivých pojmů a témat, na které jsem při čtení této útlé knížečky narazil, mi zabralo dva listy o velikosti a5.
OK – tento fakt by mohl některé od čtení knihy odradit, neboť místy trpí právě neduhem jak metamoderního, tak levicového myšlení, které využívají (podobně bohužel jako já na začátku tohoto článku) a dokonce bych uvedl „zneužívají“ příliš hutné terminologické a myšlenkové džungle, nicméně na druhou stranu umí Hawthorne tuto hutnou myšlenkovou síť poměrně čtivě zakomponovat do osobního náhledu na svět a postupně toto mnohdy takřka ptydepe osvětluje osobními, srozumitelnějšími pasážemi (což doufám zde činím rovněž), nicméně dle mého názoru není tak „zábavná“ a čtivá jako například Slavoj Žižek, jenž dokáže velmi svěže propojovat levicové myšlení s ukázkami z popkulturního provozu, jenž je potravou kapitálu. Zajímavý je především slovník této knihy, který vychází z environmentalistické oblasti a vytváří velmi zajímavou metaforu toho, jak se na „ekosystém“ bibliodiverzity dívá autorka. Mnohdy je onen metaforický slovník přínosný, mnohdy je pro změnu zavádějící a stojí opravdu na hraně spíše obecnější „básnické“ myšlenkové syntézy.
Je to kniha nicméně velmi osobní, divoká a upřímná, v níž by mohl čtenář nalézt zase další, velmi specifický pohled na to, jak funguje svět kapitálu nejenom globálně, ale jak rovněž velmi specificky zasahuje do prostředí, jež principiálně nemá podléhat zpeněžení. Opět opakuji – není to žádný aristokratický či urážlivý pohled na běžného čtenáře. Dle mého názoru je moc fajn, že lidé čtou bestsellery, neboť tím ještě literatura žije, člověk se odtrhne od neuvěřitelné rychlosti dnešního světa a duševně si odpočine, nicméně nejenom literatura, ale člověk jako takový nemá být principiálně „monokulturou“ – jakmile je člověk opět zúžen, pro tentokrát mocí peněz, není pak člověkem otevřeným, líbezně divokým, ale zároveň kousek po kousku mizí části jeho lidství, aby fungoval pouze jako kupní síla. Člověk je kapitálem zpředmětněn, znelidštěn a metaforou této knihy je, řekl bych, nejenom láska ke knihám a k literatuře a konečně rovněž fascinace nakladatelskou činností, ale především láska k celému člověku a jeho nekonečným možnostem.
Susan Hawthorne
Bibliodiverzita. Manifest nezávislé nakladatelky
Wo-men, 2018
Překlad: Sylva Ficová
