REKOMANDO Romana Polácha
Prostor tzv. ostravské poezie je literárněhistoricky zatížen nejenom generací 90. let, kdy vydali své první básnické knihy Petr Hruška, Jaroslav Žila či bratři Motýlové, ale je rovněž mnohdy fatálně postižena kvůli historicky zneužívané a ideologicky dezinterpretované bezručovské tradici, jež volně přešla bez větších obtíží z normalizační prostředí do další výuky na základních a středních školách.
Velikost Bezručova gesta není jen v onom angažovaném rebelském gestu, kterým zásadně upozornil na existenční potíže lidu ve svém kraji, ale také v originálním syntetismu Bezručovy poetiky — ve Slezských písních totiž Bezruč koncentroval vlastně to nejlepší z poetiky české moderny přelomu století. Z realismu převzal prudkost a odvahu politického časového gesta, které ještě zatížil na mnoha místech pohrdavou macharovskou ironií, ze symbolismu si vypůjčil ony březinovské titánské symbolizující postavy, jež si ovšem upravil pro své specifické prostředí, aby pro pekelné prostory dolů využil (podobných) dekadentních autostylizací ať už jednotlivců nebo postav—zástupů. Konečně pak v realistických intencích vytvořil velice živou literární mapu areálu, v němž žil. Bezručovská takřka mytizující autostylizace byla snad ještě zásadnější než ona klasicky dekadentní, neboť umožnila ukotvení této subjektové pozice ze schopenhauerovského idealismu tzv. na zem. Tohoto bezručovského gesta se pak takřka o sto let později chopil Petr Motýl ve sbírce Šílený Fridrich (1992), k němuž přidal rovněž obrazy tehdejší normalizací zdevastované Ostravy počátku 90. let a spojil toto osobité ztvárnění Bezruče s jistou svébytnou návaznosti na poetiku Ivana Wernische.
Bezručovská tradice je v onom „našem“ básnickém ostravském prostoru živá a ve své knize Hallada o Olejovém městě (Protimluv, 2018) na ni rovněž po svém navazuje Marek Pražák, jenž do literatury vstoupil nedlouho po výše zmíněných autorech bibliofilskou sbírkou Relace rádia hitů (2002). Marek Pražák je osobností propojující výtvarné umění, hudbu, literaturu a z tohoto syntetismu vytváří velmi silné performativní tvary. Podobně jako např. Petr Čichoň své básně rovněž zhudebňuje, což se odráží v silné bluesové poetice jednotlivých básní, nicméně v celku knihy se transformují v mnohem mnohovrstevnatější útvar, o tom ale až později. Pražákova umělecká mezidruhová snaha se pak otiskuje do struktury knihy — už sám její název implikuje pro změnu jinou tradici české literatury, a to baladu. Knihu pak otevírá báseň, jež je ovšem druhově uvozena jako „Píseň prvá“, aby v knize dál ve stejném duchu autor pokračoval do poslední osmadvacáté písně. Jednotlivé básně—písně pak rovněž obsahují jakési scénické uvedení postav a prostoru, což implikuje dramatičnost a zároveň jistou suverénnost autorského subjektu, jehož pozorovatelství stojí na pomezí stvořitelského a destruktivního gesta.
Kniha je rozdělena do dvou oddílů prostě nazvaných I. a II. V prvním oddílů se na počátku překvapivě nacházíme nad prostorem pralesů Jižní Ameriky, nad prostorem tzv. plic Země, nad prostorem amazonských veletoků a takřka věčného světla. Pražák postupně na sebe vrší tyto archetypy, aby je pak velmi expresionisticky spojil s areálem Ostravy, kde nachází ony životadárné pralesy zkamenělé hluboko pod zemí, kde je voda znečištěna olejem a kde padají vrabci mrtví z nebe. Časoprostor knihy je podobně expresivní — neustálý souboj světla a tmy, lásky a smrti, vody a oleje, typický expresionistický motiv srdce, podobně expresionistický apokalyptický obraz vyprázdněného centra Ostravy i center lidí — jejich srdcí, všudypřítomných heren, zastaváren a sekáčů, které lidi devastují rovněž duchovně, aby se na konci prvního oddílu z mocného tlaku tun podzemí na haldě zrodil Kristus. Druhá část knihy začíná básní Duch města, což je příznačné z perspektivy města-postavy — ono nadnesené spojení „ostravské poezie“ jsem na začátku textu použil záměrně, a to nejenom vzhledem k literárněhistorické perspektivě, ale rovněž vzhledem k tzv. Petrohradskému textu, o kterém psali zástupci tzv. Tartuské sémiotické školy. V jejich interpretací je Petrohrad nejenom chronotopem, ale rovněž v podstatě živoucí postavou v tradici mnohých románů. U Pražáka se Ostrava stává rovněž velmi intenzivním organismem, který vyžaduje podobně silné gesto suverénního autorského subjektu a zde se konečně dostáváme k Bezručovi a žánru balady. Erbenova balada je vystavěna na destruktivním trestu, jenž je uvalen na postavy, které přestoupí takřka archetypální tabu, proti němuž není záchrany a jsou osudově drceni. Později erbenovskou baladu geniálně aktualizuje Wolker, když transformuje nezvratnou archetypálnost za podobně destruktivní obludný a podobně příznačně nepřítomně-přítomný kapitál, jenž drtí dělníky. U Pražáka je destruktivním principem právě prostor Ostravy, ona Ostrava-pavučina, o níž kdysi mluvil performer Jiří Surůvka, jenž rovněž vytvořil onoho ostravského Batmana (povšimněte si opět velmi suverénní autostylizované postavy) pro toto Black city, jak rovněž Ostravu pojmenoval J. O. Bor v pozoruhodné knize Oběti strojů. Proti tomuto městu-osudu je pak jediná záchrana, a to ve velmi expresivní sebereflexi autostylizovaného subjektu — proti vakuu apokalyptickeho prostoru nemohoucího světa zde Pražák silně akcentuje (mimo jiné právě v návaznosti na bezručovskou tradici) tělesnost subjektu, jeho krev, svaly, kosti, srdce, mozek a expresionistické touhy po překonání tohoto stavu — člověk roste přemáháním. Proto se zde rovněž jako při typickém expresionistickém mesianismu rodí Kristus, jehož ovšem v knize příznačně k expresivnímu gestu rozeznáváme i v bezdomovcích se štěkajícími psy. Na všechno toto pinožení pak shlíží autostylizace tzv. Halladáře. Tuto obsahovou expresivnost pak rozšiřuje rovněž formální práce — zhusta jsou na sebe vršeny enumerace, práce s expresivními citoslovci, „tělesným“ a sociálním slovníkem aj.
Zásadní interpretační klíč ke knize rovněž nacházím v Pražákových gigantických obrazech, jež nedávno prezentoval na své výstavě v ostravském Platu – divák na obrovských, na sebe navazujících (tematických) plochách sleduje jakési ostravské apokalyptické panoptikum, jež je blízké boschovským peklům a předpeklím. Přesně takový je časoprostor Pražákových básní, v nichž svou typickou bluesovou poetiku (nic nemůžeme na světě změnit, ale ještě o tom zpíváme, a tak alespoň takto víme, že žijeme) aktualizuje o archetypalizující a mytizující expresivnost. Je myslím škoda, že Pražákově knize nebyla v době vydání věnována dostatečná pozornost, neboť interpretace knihy je sice náročná díky její kompoziční mnohovrstevnatosti, ale vytváří v kontextu soudobé poezie svébytný svět.
Marek Pražák
Hallada o Olejovém městě
Ostrava: Protimluv, 2018