Konec konce světa
Jak se poezie vztahuje ke znamením doby? Ačkoliv naději si v době „po konci dějin“ spojujeme spíše s nejmladší básnickou generací, Gabriel provokativně rozeznává zásadní proměnu poetiky už v tvorbě střední a starší generace, a nabízí tak překvapivé čtení mnoha zavedených básníků a básnířek. Přistupuje k nim skrze obecnější témata, jako je lidství, (post)apokalyptický přístup k času, krize patosu, návrat k humoru nebo fenomén nové citlivosti.
Co má dnes smysl psát? Někdo ostentativně odpoví cokoliv a bude tím myslet neomezenost tvorby, někdo odpoví přírodní lyriku, protože námi ničená příroda se nás chystá zničit, někdo básně realizující novou sociální a identitární imaginaci, protože lidská empatie na úrovni společnosti selhává a vše předbíhají básně o válkách. Psát cokoliv přitom docela dobře může znamenat i svobodné zaměření se na jedno konkrétní téma, podobně jako se někdo rozhodne věnovat se třeba poezii existenciální či zkoumající jazyk. Vytýkáme-li některým tématům jejich módnost, mohli bychom stejně tak módnost vytýkat kterémukoliv jinému zaměření, jemuž se věnuje více autorů delší dobu. Ostatně autoři píšící například environmentálně kritické verše zpravidla zároveň také píší o celé síti jiných témat a kritika stran módnosti tak bývá velmi vágní a zjednodušující. Ve výsledku se zdá, že skutečně je možné psát cokoliv. Otázka ale zněla, co dnes má smysl psát, nikoli jen co je možné.
Abychom na tuto otázku mohli odpovědět smysluplněji, musíme zvolit jiný úhel pohledu než ten ilustrovaný výše. Z hlediska literatury je možné psát nikoli cokoliv, ale jen to, co jakožto literatura dává smysl. Tedy to, co je v živém kontaktu s literární tradicí, ale také se současným stavem myšlení, co, je-li čteno, vytváří smysluplný dialog se světem kolem nás, ať už tento dialog probíhá jakýmikoli prostředky. Nemyslím tím nutně přímo odpovídání na současná témata, jakkoli jsou akutní, ale spíše promlouvání v intencích toho, co je současným stavem světa předznamenáváno, v intencích určitých předpokladů tvorby, které teprve nabývají tvarů, ale už naše vnímání a myšlení ovlivňují. Objevování nových témat a přístupů k tvorbě nikdy neprobíhalo jako prosté zabírání dosud nepoužitých strategií, vždy šlo ruku v ruce s možnostmi nového uvažování a nahlížení na svět v té které době, vždy mělo smysl. Co tedy dává smysl dnes?
Současní autoři píší v době, ve které si lidstvo nově osahává svou nikoli jen možnou a vzdálenou, ale pravděpodobnou a blízkou konečnost. Fukuyamův konec dějin, který má v literatuře paralelu v neschopnosti představit si vývoj po postmoderně, se proměnil v konec dějin indeed.
Nejde o to, že by dějiny ztratily schopnost vyvíjet se, ony nám vrcholí. Toto uvědomění je banální, profanizující, trapné a vede přirozeně k tomu, že začínáme pochybovat o člověku jako takovém, přehodnocujeme svůj sebeobraz. Je to tendence přesahující environmentalizmus (Stehlíková, Krásenská, Bałdyga, Zbořil, Škrob, Srbová, Bínová, Štěpánek a další), která zasahuje i literaturu spirituální či existenciální (Hanus, Dynka, Aids, Malý, Láníková, Stöhr, Děžinský, Hruška, Borkovec, Bouška, Borzič, Tallo, Polách atd.), a těžko by se vlastně našla současná sbírka, která by tak či onak k bilanci lidství explicitně nepřispívala. Také autoři, kteří se třeba i přímo vymezují vůči různým současným módám (zejména vůči environmentalizmu a angažovanosti), přesto nějak spadají do rámce výše zmíněné tendence, která se možná zdá být příliš široce definovaná a vágní, ale to jen z toho důvodu, že je právě teď všepohlcující. Nevolí si módu, ale mód si volí je. Ostatně i integrace zmíněných dvou tematických směrů probíhá v podstatě tak, že se čím dál častěji a oprávněněji konstatuje, že autoři píšící o environmentální krizi, migraci nebo třeba o sociální nerovnosti existenci těchto témat pouze nepotlačují. Spíše než o obávané úkolování jde tedy naopak o nepotlačování témat.
Dalším fenoménem, který se k tomuto váže, je nová funkce času. Ten svou dohlédnutelnou konečností přestává být jednoznačně orientovaný na přítomnost a budoucnost, protože těm se nedostává místa, aby v nich šlo se světem pohnout. Když myslíme na budoucnost, neuvažujeme již tolik o tom, kudy povede linka, ale kolik se toho stihne. Paradoxně i to, že korporace a vlády nehledí na dlouhodobou udržitelnost, je dílem proto, že dlouhodobost přestává existovat jako realistický horizont. Jaképak budoucí generace? Budoucnost je příliš konečná, než abychom se mohli oddat fantaziím trvání a vývoje. Naopak si čím dál víc říká o vytěsnění. Pozornost se tedy upíná k minulosti, která přestává být exotická, protože především ona teď v sobě skrývá odpovědi na to, co byl, a tedy i je a bude člověk zač, a jestli jeho existence na světě stála, a tedy i stojí a bude stát za to. Minulost je náhle nezměrná, ba téměř nekonečná ve srovnání s horizontem dvou tří generací lidí před námi.
Není přitom rozhodující, jestli ke konci západní civilizace, jak ji známe, nebo ke zhroucení ekosystému reálně dojde: jde o to, jak situace právě teď působí a jak to ovlivňuje předpoklady tvorby. Nezřídka se setkáváme s pravěkými či ještě dávnějšími vesmírnými perspektivami (Zedník, Moravčíková, Stehlíková, Ferenčuhová, Bínová), objevují se poetiky sahající do různých dob a zašlých jazykových vrstev, které ale nejsou snahou je zpřítomnit či nově rozklíčovat, ale spíše osvětlit to, co tehdejší myšlení, estetika a realita říkají o člověku jako takovém (Murrer, Borzič, Wudy, Hruška, Topinka, Heinrichová, Chlíbec). Utkvěla mi i kniha Poslední Leninův polibek ukrajinského autora Vána Kruegera (Fra, 2018), která má smazávání časového odstupu historie přímo za svou hlavní metodu.
K černému humoru
Jak vyplývá z množství příkladů (a šlo by přihodit skoro každou sbírku z posledních let), nejde o tendence zcela nové, a tedy je také otázka, jestli ještě dnes má smysl psát tímto způsobem, jestli ještě stále naše tvorba tento svět nově nasvěcuje. Je možné uvažovat o tom, jak se se světem synchronizovat, abychom jej zahlédli ještě ostřeji. Nově a obsáhle jsme zvážili lidské počínání na světě a náš osud se zdá být stále stejně trapně nezvratným. „Sem / nás dovedla síla ducha / a falešné mapy.“ (Petr Hruška, Spatřil jsem svou tvář). Uvědomění si stavu věcí a přiznání si nelichotivé povahy lidství se nese ve znamení takřka všeobjímajícího patosu, který zachvátil i ty autory, jejichž tvorba výrazně pracovala s humorem (Poch, Stančáková, Ohnisko, Borkovec). Možná nezbývá než prohlásit tuto fázi za ukončenou a každé nové ušklíbnutí se nad malostí člověka označit za klišé – s odkazem na díla, kterými to bylo vyjádřeno pregnantněji.
Těžko někdo popíše trapnost lidského ega znovu a sžíravěji než Stehlíková, Hájek či Stančáková, těžko někdo vystaví účet samotné dějinnosti výmluvněji než Moravčíková či Borzič, těžko se někdo vypořádá s realitou vlastního myšlení neúhybněji než Dynka, Aids, Borkovec či Láníková a těžko někdo vykrouží okázalejší a patetičtější metaforu lidského pachtění se časem než Hruška, Kolmačka, Řehák, Fišer, Wernisch, Fischerová či Janota. Těžko někdo navrhne postapo, které by promlouvalo o tragickém potenciálu lidství naléhavěji, než jak to udělal Škrob. Esejistické rýmovačky Iljašenko nás berou do osobních dávných časů, sousedských dálek, kde existence je přirozená i věcem denní potřeby, ale přitom zůstáváme nyní a zde a z věcí nám drahých už máme nanejvýš hrnek na kafe.
Nejde o to, že by zmiňovaná díla byla dokonalá, k tomu mají z různých důvodů různě daleko, naplňují však jistou funkci, odpovídají na otázku doby po tom, co dnes znamená být člověkem, a pomalu tak ruší očekávání dalších odpovědí.
Myslím, že lze očekávat návrat humoru a obecně tendencí, které dovedou z plně realizovaného patosu těžit a reagovat na něj. Nepůjde o psaní odmítající patos nebo s ním soupeřící, ale naopak: nakumulovaný patos, který je v podstatě výsledkem naší koncentrované snahy zachytit podstatu současnosti, může sloužit jako pevná základna pro další psaní. Připadá mi, že k takovému psaní mají nakročeno Ondřej Macl se svým naivisticky stylizovaným, chytrým humorem, komplexní texty Petra Borkovce, které jsou zároveň odlehčené, depresivní, veselé, bezprostřední, úzkostné a cokoliv dalšího, nebo satirické texty S. d. Ch., jejichž neurvalost a inteligence dává vzpomenout na Ignácia J. Reillyho ze Spolčení hlupců. A jako poslední mě napadá kanadská spisovatelka Anne Carson, která reinterpretuje a vytrhává z času i kontextu antická dramata, filozofické a literární texty, přičemž je to právě humor, který její psaní podstatně posouvá od bilance ke zkoumání a evokaci života jako takového.
Nová necitlivost
V poezii se zajisté není třeba hnát za novostí, za vývojem jako takovým. Přesto je, myslím, třeba, aby se to, co se v dnešní době píše, nějak pokoušelo vyvést nás ze zajetí konformity, a umožnilo nám tak pojmenovávat svět živě. Samotná přítomnost aktuálních témat v současných básních se podílí na jakémsi kolektivním pokroku k mluvení o věcech, což samo o sobě zní jako definice potírání stereotypů, a tedy i ono oživování. Pokud se ale takových témat někteří autoři pokoušejí zhostit, aniž by se vymanili z jazykových a myšlenkových automatizmů, naopak je do konformity integrují, podobně jako když se reklamní průmysl naučil využívat motivy rebelství, revoluce, alternativy a mnohé další, aby je zpeněžil a zároveň de facto popřel. Básním o válce tak dnes, kdy Rusko útočí na Ukrajinu, hrozí převedení na kýč, až se zdá, že dobré není nic, co nenapíše někdo přímo na Ukrajině. Vznikají debaty o tom, jestli je vůbec možné psát básně o zkušenosti někoho jiného, a mnozí docházejí k tomu, že to možné není. Jenomže i samotní Ukrajinci, kteří o válce píší, stojí před otázkou, jak o tom psát jazykem, který by se vyhnul klišé číhajícím i v jejich zkušenosti. Možná, že jsme s tou bilancí lidství zašli tak daleko, že pochybujeme o vlastní empatii.
Podobně se to má s reflexí sociální situace. Na prohlubující se sociální nerovnost začínají výrazněji reagovat především mladí autoři, kterých se palčivě dotýká například krize bydlení nebo práva na studium, ale kteří u toho nezůstávají a požadují reformy všeho, v čem jsme jako společnost ve svém humanizmu zaostali a co je přitom nezbytné pro zachování základní lidské důstojnosti, ať už jde o právo na důstojnou a dostatečně placenou práci, nebo o osobní práva a svobody menšin včetně práv na sebeurčení a orientaci. I zde se nabízí otázka, jestli může psát o těchto věcech někdo, kdo není v situaci, že si musí v dnešní době pořizovat bydlení od nuly, nebo kdo není členem LGBTQ komunity. V nakladatelství Adolescent vyšla sbírka básní na podporu LGBTQ komunity v reakci na vraždu dvou jejích členů na Slovensku v baru Tepláreň a jsou zde zastoupeny i texty lidí „zvenčí“, což podle mě pěkně ukazuje, že problém není v principu, ale prostě jen v tom, jestli někdo dovede o tom kterém tématu dobře napsat.
Otázkou, která by zdánlivě měla být spojující, je otázka klimatické krize, jenže i ta se zdá být explicitně nastolovaná především mladší generací básníků. Tuto zkušenost přitom zažíváme společně, nejde o generační věc. Požáry jsou požáry, potopy potopy, hladomor je hladomor. Skutečným problémem je rozdíl ve schopnosti různých generací zaujmout vůči tomuto fenoménu postoj, který by nebyl poplatný dosavadním automatizmům, nebo prostě našemu zvyku uzávorkovávat vše, co se zdá být příliš odlišné ve srovnání s tím, v čem jsme doposud žili. S trochou nadsázky řečeno, představy udržitelnosti starých pořádků přestaly ze dne na den působit realisticky a místo toho teď jako realistické působí katastrofické scénáře těch mladých – a vědců. Tento rozpor uvnitř generací je něčím, co dnešní autor musí překonávat, když se pokouší napsat něco, co bude dobrou poezií.
Mluví se o nástupu nové citlivosti, tedy citlivosti především mladší generace k jemnostem toho, co všechno by mělo být v naší společnosti jinak, než jak to je. A je to vlastně logické: po dlouhém a sveřepém sebezpytu lidství by se měly vyvodit nějaké důsledky. Když se ale na věc podíváme z odstupu a s ohledem na všechny generace, zdá se, že tu vládne spíš nová vzájemná necitlivost. Starší generace čelí mimořádným nárokům na vlastní schopnost zachovat si vnitřní myšlenkovou integritu a zároveň přehodnotit nejen své občanské názory, ale i svou poetiku tak, aby měla v dnešní době pro ně samé i pro svět smysl. Do toho přichází mladá generace, která je se současným světem synchronizovaná tak nějak z podstaty věci a pro níž většina literárních předchůdců působí ne jako vzory k následování a překonání, ale jako něco již překonaného dobou samotnou, co tedy není třeba brát v potaz. V tomto procesu zaniká samotná myšlenka literárnosti, kterou ale odjinud než z kontinuity literární tradice není dost dobře možné rozvíjet. A to je právě to, co mám na mysli, když mluvím o nové necitlivosti. Dramatičnost vývoje světa začíná být psychologicky nenásledovatelná ne v perspektivě prarodičů a vnuků, ale už v perspektivě třeba jen deseti let rozdílu věku. Nová citlivost by pak měla být nejen pokusem na poslední chvíli napravit všechno to, co se v dějinách lidské kultury odhaluje jako nelidské, ale především pokusem sjednotit vnímání kultury napříč generacemi. Nová generace v sobě nese implicitní porozumění novému světu, zatímco ty předchozí v sobě nesou dějinný klíč k porozumění člověku, nesou literární tradici. K čemu by byla ta bilance lidství, kdybychom prostě jen začali odznova? A jako bych už slyšel ironickou odpověď: k ničemu.
Konec konce
Když jsem mluvil o představě konce světa a o tom, co z ní vyplývá, nemyslel jsem tím nutně nějakou konkrétní podobu tohoto konce, ale pouze vědomí, že dochází k nevratným negativním a dlouhodobým změnám podmínek k životu na Zemi, které se navíc vymykají kontrole. Jako „konec“ však tento stav vnímají především ti, kdo ještě vyrůstali v době před tím, než se tato skepse stala všeobecně uvědomovanou. Pro nejmladší generaci je ale typický jiný pohled: narodili se do světa, který takový už od základů je. Budoucnost je od samého začátku zdrojem obav, a tedy prohlubování klimatické krize tento vztah k budoucnosti nijak neobrací, ale jen v něm pokračuje. Paradoxně pro generaci dnešních dvacátníků a všechny další neplatí to, co jsem psal výše o obracení se do minulosti za účelem bilance lidských dějin. Nejsou to pro ně dějiny pokroku, které je třeba zrevidovat, aby porozuměli současnosti. Důraz je naopak kladen na budoucnost, snahu přerušit kontinuální vývoj k horšímu, snahu se realizovat, začít svůj život i v těchto podmínkách. Nová generace už má v tomto smyslu mentalitu post-apo, zatímco starší teprve na konec čeká. Tato nerovnováha perspektiv se sice točí kolem lidského věku, ale nespočívá v množství nabraných zkušeností, v rozdílu mezi výbojným mládím a moudrým stářím. Jde o střet perspektiv: co má lidstvo dělat do konce a proti blízkému konci světa versus co má lidstvo dělat, aby přežilo ve světě, který je a bude kontinuálně ničen ještě i v daleké budoucnosti.
Text volně navazuje na korespondenci Tomáše Gabriela s Janem Škrobem zveřejněnou online pod názvem „Ale nemám to promyšlené“ zde: https://medium.com/@jinovata/list/ale-nemam-to-promyslene-11b2301f3c69
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
