REKOMANDO Romana Polácha
Tvar mystifikace je velice poťouchlým žánrem, jenž nemá svým způsobem daleko například od patafyziky. Při obém je třeba neuvěřitelné imaginativnosti ve spojení s uměním vsugerovat jakýsi totální (i)realismus. Tyhle poťouchlosti, anebo naopak věci řečené se zcela smrtelně vážným tónem, je nutné číst vždy jaksi s patřičnou vážností a zároveň s takřka středověkým smíchem.
Naposledy se podobný výbuch literatury konal vydáním knihy Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce od Jarmily Glazarové, kterou vydalo v roce 2017 nakladatelství Rubato. Jednalo se o veršovaný deník, který si měla vést právě Jarmila Glazarová za svého pobytu v končinách deštného pralesa v Kongu uprostřed šedesátých let. Vedle surrealistických výjevů Glazarové pohybující se a interagující s domorodci, pěstující zeleninovou zahradu, kterou jí plundrují opice či lovící tygří ryby, jsou položena pásma, v nichž se Glazarová vrací ke stalinismu padesátých let či k milovaným přátelům ze Sobotky, kteří ji před cestou do nitra Afriky zrazovali. I přes poměrně prestižní postavení nakladatelství Rubato bylo lze, rovněž i přes okouzlení tvarem díla, konstatovat, že se jedná o mystifikační soubor textů, jaký se zde v našem prostoru dlouho neobjevil (snad pouze vedle Ivana Wernische, který je vždy z těchto potměšilostí ovšem ustavičně podezříván). V této mystifikační tradici pokračuje malé nakladatelství Officina Praga pod vedením Jaroslava Tvrdoně, jenž jednak rovněž dlouhodobě spoluřídí nakladatelství Rubato, jednak níže představovanou „Šrámkovu“ knihu opět (stejně jako u Glazarové) velmi vkusně graficky vypravil a opatřil svými kolážemi. V tiráži pak můžeme naleznout ještě jeden spojovací článek s knihou Glazarové, a to Lukáše Prokopa, jenž obě knihy (ve Šrámkově případě soukromý tisk) připravil k vydání.
Drobná knížka atypického formátu je uvedena Šrámkovým životopisem, v němž se vedle klasických biografických údajů mimo jiné dozvídáme o (dosud naprosto neznámé) Šrámkově odbojové činnosti, kdy spolu se svou ženou Miloslavou Hrdličkovou a architektem Oldřichem Liskou vyhodí do povětří „obávanou jičínskou služebnu gestapa“. V mezidobí mezi lety 1934 až 1943 se pak rozhodne psát sbírku, kterou pojmenuje jednoduše a geniálně Fráňa Šrámek a která se vlivem vnějších okolností mění na básnický deník tohoto soboteckého rodáka. Po úvodním biografizujícím textu se již plně rozhoří Šrámkovy deníkové básně – jako by vás někdo polil benzínem imaginace. Už mystifikující surrealistické deníkové zápisky Jarmily Glazarové mi připomněly svým formátem neméně slavné deníkové cestovní zápisky Antonia Pigafetty, které vyšly pod názvem Zpráva o první cestě kolem světa (Mladá fronta, 1975). Pigafetta byl jedním z pouhých osmnácti přeživších, kteří se vrátili z cesty kolem světa, kterou podnikli společně s Fernão de Magalhãesem, jenž byl na této cestě zabit domorodci. Vzpomněl jsem si rovněž na Cestopis tzv. Mandevilla či na Milión Marca Pola. Ve všech těchto knihách jde více či méně o zápisky z cest, v nichž se mísí praktické zápisky s neuvěřitelnými, mnohdy surrealistickými příhodami. Příznačné pro středověkého člověka byla například to, že se mnohem více věřilo zápiskům tzv. Mandevilla, které obsahovaly fantastické tvory, a ještě fantastičtější krajiny z jeho vymyšlených cest než zápiskům Marca Pola – středověký člověk byl ochoten věřit spíše tomu, že po dalekém světě běhají neuvěřitelní tvorové, než aby se někde na druhé polovině zeměkoule lidé lišili „jen“ barvou kůže. Deníkové básně Jarmily Glazarové ve výše zmíněné knize byly surrealistické spojením v šedesátých letech již vyhořelé stalinistky (jinak autorky například vynikajícího románu Advent z třicátých let) a jejího pobytu uprostřed nekonečných afrických deštných pralesů. V básních tzv. Fráni Šrámka můžeme identifikovat rovněž cosi surreálního, není to ovšem již natolik absurdní spojení jako výše, které automaticky vyvolávalo onen bezděčný humor. Ve většině „Šrámkových“ básních je divoká obraznost rozpoutána spíše jakousi až mystičností básnického kmeta, jenž vnímá všeprostupnost světa, hrabalovsky pozoruje divadelní představení dělníka, v pantoflích vyběhává do ranní rosy a zelených játrovek, aby pak jeden nasáklý pantofel tou ranní chladnou nádherou hodil po jednom z pracujících u Sobotky, či aby zničehonic uzřel trhlinu světa a propadal se do ní a aby jej takto holanovsky vnímali jeho všudypřítomní králíci: I králíci, když mám tuhle náladu, / si mě účastně prohlížejí / a nevrhají se na trávu, jak mají ve zvyku. / Jetel nechávají chvíli stranou a vidím, / jak uvnitř bojují: Máme se ptát? Ale jak? Co a jak? / Před Hrdličkovou vše tajím, / zmátl bych / ji.
Knihy, jako je tato, nám přinášejí radost ze čtení – a nezáleží na tom, jestli jsou to básně Fráni Šrámka, či nikoliv; vytváří se zde krása imaginace, poťouchlost toho, že by něco takového mohlo být, objevujeme kvantové světy básníků a nekonečno básnického vidění. Jistě – nejsme asi s to číst donekonečna podobně vystavěné knihy, poťouchlost se opakováním jasnozřivého nápadu může změnit v univerzální formičku. Zatím nic takového nepozoruji, naopak mám oči otevřené doširoka, neboť jsem tyto básně četl s touto milou jasnozřivosti, abych o téhle knize pověděl své ženě, i vám, abych všecko s jen obtížně utajovaným / nadšením / vyklopil.
Fráňa Šrámek
Fráňa Šrámek
Officina Praga: 2021
