Mileniálové, oprašte Fowlese. Nabízí terapii úzkostí i únik ze všednosti
Poster boy britské literární postmoderny se už vydáním své prvotiny v 60. letech zařadil mezi bestsellerové miláčky široké veřejnosti, obdiv k jeho estetice však plynul i z řad akademiků a literárních teoretiků. John Fowles byl zjevem na poli excentrických literátů, levicový intelektuál z chudé rodiny libující si v životě o samotě. V současnosti se však na deskách jeho knih tvoří stále silnější vrstva prachu. Přitom má co nabídnout i čtenáři 21. století - komplexní témata lidské psýché v jungovském kolektivním nevědomí totiž nemají expiraci.
Dvacáté století bylo jedno z nejturbulentnějších období lidské historie, veškeré úzkosti a hrůzy panující v té době v lidských myslích se propíjejí do soudobé literární tvorby jako na plátno. Připomeňme si rozvrat po první světové válce, rozkol natolik hluboký, že otřásl tím, čemu společnost říkala realita. T. S. Eliot, Američan původem, ale Brit volbou, ve své kultovní Pustině hledá střípky naděje, která se zdá navždy ztracena. Eliot se vrací do období mystického, prapůvodního světa, o kterém ve svých pracích zase píše například Mircea Eliade.
50. léta ochromují lidskou mysl, alespoň tu západní, majetkovými statky a konzumem. Ten má zaplnit prázdnotu vycházející z nejistoty toho, jak definovat „normální“ život. Literatura se konformismu nastupujícího kapitalismu brání. Přicházejí beatnici, vyvrhelové a rebelové, experimentátoři a nejlepší hlavy své generace, které se utápějí nejen v drogách a alkoholu, ale především v otázkách smyslu života. Francouzští existencialisté vytvářejí elaborované teorie (ne)významu existence života, mluví o osobní svobodě — nikoliv jako vykořisťovatelském sobectví, ale o svobodě autentické, svobodné vůli se všemi jejími následky a morálními aspekty.
Po vládních zásazích se z Terence McKenny, Kena Keseyho nebo Allena Ginsberga stávají degeneráti ohrožující stabilitu a společenský řád. Regulace sice omezily přístup k psychedelickým látkám, ale rozpad přísně racionální společnosti udržet nemohly. Projevil se v literární postmoderně. Její autoři rozebírají možnosti objektivity, pracují s mystifikací diváka i autora, hrají si s chronologickým narativem. Mezi Vonneguta, Eca, Calvina nebo Rushdieho se ale řadí i John Fowles.
Fowlesova prvotina Sběratel z roku 1963 ho vynesla na výsluní tehdejší románové scény. Na první pohled jde o thriller. Příběh o psychopatovi, jenž uvězní mladou dívku, slibuje atraktivní drama. Pod skořápkou senzačnosti se však skrývají otázky moci, autentické svobody, boje společenských tříd. Fowlesův text má hravost, využívá několika perspektiv, dramatických monologů i suchých popisných částí. Když jsem na Sběratele narazila, připomínal mi Frommovo Mít, nebo být? A to přesto, že Fromm svou kritiku tržního hospodářství a konzumu vydal až o deset let později. Soudobí kritici Sběratele považovali za provokativní provolání smrti románu, předcházející Barthesově výroku o smrti autora.
Fowles i v dalších dílech ve velkém rozebírá svobodu, hledá definici autenticity a to, jak k ní nalézt cestu. Fowlesovo silně levicové zaměření (ve spisu Aristos se sám nazývá socialistou) ho vede k silně existenciálním otázkám. Románem Mág, jehož první edice vyšla již v roce 1966 (revidované vydání z o 11 let později), se prolíná otázka mrtvolnosti ega spojeného s téměř zhoubně racionalistickou myslí, potřebou vlastnit naproti touze být a existovat.
Divadlo, jakožto v té době moderní sociologický termín a metafora pro fungování člověka ve společnosti (ačkoliv s teorií theatrum mundi se setkáváme již ve filozofii antického Řecka či v shakespearovských dramatech), hraje jednu z ústředních rolí. V osobnostních změnách protagonisty románu Mág narážíme na mytické obrazy reprezentující Artemidu a Apollóna, šibalského satyra či dívku v nesnázích (odkazující na dobře známý stereotyp), nebo na intenzivní zážitek rozpadu ega navozeného psychedelickým nápojem. Fowlesovo ovlivnění mytickou Jungovou teorií je nepřehlédnutelné, nechybí však ani freudovské výklady sexuálních tendencí protagonisty, což lze číst také jako mírně parodické ztvárnění soudobé západní posedlosti psychoanalýzou — dobrým příkladem jsou třeba diskuze Američanů o psychoanalytických sezeních ze Styronovy Sofiiny volby.
V historii literatury najdeme opakující se archetypy - Beowulf by si mohl podat ruku s Hamletem, Tristram Shandy zase s Joyceovým Leopoldem Bloomem. Fowlesův hravý existencialismus je podobně aktuální i pro dnešní čtenáře. Zesilující levicové myšlení generace mileniálů, i té označované lakonicky „Z,“ a snaha o balanci ega a života v uvědomělé přítomnosti je pak trendem doby. Stačí se podívat na přednášku Petra Ludwiga nebo zkusit terapii Mindfulness. Narativ psychedelických látek jakožto bran do lidského podvědomí zase začíná být využíván v moderní psychoterapii. Úzkost rapidně narůstá a s ní i potřeba ji zpracovat. K tomu nám může Fowles pomoci.
Jeho práce se přitom odráží i v současné britské literatuře. Irvine Welsh a jeho témata determinace oproti svobodě volby a vůle obnažil už Fowlesův Sběratel. McEwanova obsese moralitou osobní volby a jejích následků jako by byla odrazem cesty hlavního hrdiny Mága. Obrovský vliv je pak cítit například v bestselleru Kvítek karmínový a bílý Michela Fabera. Antiiluzorní román připomínající autentický viktoriánský text jde snadno vztáhnout k Fowlesově nejúspěšnějšímu románu Francouzova milenka. O něm píše Martin Hilský v souboru esejů Rozbité zrcadlo: „Fowles evokuje atmosféru viktoriánské Anglie, [nicméně] boří iluzi tradičního realistického a historického románu a jeho ‚zcizovací efekty‘ mají význam ironické aktualizace.“
Přestože mainstreamová sláva Johna Fowlese po vydání Francouzovy milenky postupně opadla a pozdější díla jako Mantissa jsou natolik postmoderně hravá, že u mnoha čtenářů mohou hraničit s nečitelným proudem slov, síla imaginace tohoto samotáře, kterému kritici v době jeho největší slávy vytyčovali místo v kánonu klasiků, má místo v knihovně každého z nás. Ale pro jistotu začněte Sběratelem.
---
