Něco je v pořádku, trocha lásky se najde
Sbírka povídek Michala Talla Všetko je v poriadku, všade je láska rozežírá základy návaznosti a zvyklostí. Vede čtoucí bezčasím a zvrhlým prostorem, který manipuluje svými postavami a vytváří obskurní kontexty, se kterými se následně musejí tyto postavy vypořádávat. Jsou unavené – všímavé, ale nečinné. Tallovy horečnatě snové povídky jsou jako voda ve dřezu plném špinavého nádobí: nedá sa vypustiť ani odčerpať, piť ju tiež nikto nebude, odpariť sa neodparí.
Lidé zastavení, lidé posunutí
V povídkách dochází k rozpojování časoprostoru i lidské existence. Věci se dějí rychleji, než je standardní, postavy se chovají stejně, jako se chovaly před několika lety (ačkoliv by vzhledem k posunům ve svých životech měly jednat jinak), snovost se prolíná se skutečností. Matka zasněně pozoruje zatmění slunce, které nekončí, matka se nehýbe, čas se neposouvá, dcera zůstává trpělivě ve tmě, potom nechává zastavenou matku sledovat nekončící výjev a odchází. Nebo jiná scéna: žena ve věku, kdy už nemůže mít děti, se probouzí těhotná, včera měla ještě ploché břicho a porodí během vteřiny. Dítě po chvilce zestárne o pět let.
I větná stavba některých povídek rozvrací odtikávání času – jsou psané jednou dlouhou větou, která zrychluje děje, vrství je na sebe, odmítá nadechnutí a vydechnutí. Pokřivená časovost se tak propisuje i do formy textu. V jiných povídkách je větná konstrukce standardní, o to explicitněji se ale ztráty a posuny času vyjadřují slovně.
Natrhnout děj a čekat, co se stane
Postavy vržené do nezvyklých, časoprostorově deformovaných situací mají často potřebu porozumět změnám, které se jim nezdají patřičné nebo vyvolávají dojem nadpřirozena. Málokdy mají strach, přesto se většina z nich rozhodne pokřivené situace nenarušovat, neptat se, jak k jejich posunům došlo. Posuny si v každém případě uvědomují a mají potřebu a zájem příčinu jevů poznat, na tuto potřebu ale nereagují. I přes touhu získat kontrolu nad svými životy se rozhodují pasivně podřídit dějovému proudu a uvidět, co jim přinese, když se vůči němu nevymezí. Propad z touhy do pasivity často probíhá během jediné věty: „Musím sa ho na to opýtať, čo iné mi ostáva, ale on sa vráti z kuchyne s tanierom v ruke, donesie mi ho až sem, jedz, a tak jem, nepýtam sa nič, neviem, či ešte vôbec chcem.“
V povídkách dochází k nedokončování a odhazování dějových linek, děj často přichází z prostor a postav, kde ho neočekáváme. Postavy, které mají odejít, neodcházejí, a kdo měl odejít, zůstává. Pokud děj nemohou přinést postavy, přijde sám: skrze nadpřirozeno, kosmično, nezvyklosti, trhliny v příběhu. Když se v příběhu trhlina nevyskytuje samovolně, je vždy možné ho natrhnout. V knize najdeme domy, které se objevují a zase mizí bez lidského přičinění, obsah dlouho nemytého dřezu s vlastním vědomím, nebo člověka, který žije, běhá, hovoří, má osobnost, ale nedýchá. Postavy, skrze které na děj nahlížíme, se okolnostem přizpůsobují, svou emoční reakci i potřebu hledat smysl zavrhují a neprojevují. Když jsou postavy naopak na něco připravené, jsou jejich očekávání zklamávaná. Reakce na zklamání je obdobně pasivní, jako na překvapení a nezvyklost: „Pozeral sa mi do očí; čakal som, že niečo povie alebo ma skúsi pobozkať. Napokon ma iba pustil. Išiel som si domov ľahnúť a spať.“
Vychýlení z obvyklosti
Klidné reakce postav se dostávají do křížku se zneklidňujícími situacemi, do kterých jsou uvržené: to je první rovina. Druhou rovinu tvoří postavy, které prožívají silný nepokoj v obvyklých situacích. Ty, jež kradou v obchodě, i když to nemají zapotřebí, a kterým se ostraha zdráhá krádež vyčíst, protože předpokládá, že muselo dojít k nedorozumění. Ty, které doufají, že se probudí vedle mrtvého těla svého partnera, aby se jejich životy konečně začaly ubírat jiným směrem. Nebo ty, které se starají o zvláštní tělo, jemuž jen zčásti přisuzují charakter dítěte a nechávají se jeho potřebami ovládnout: „Telu odnesieme pokrm, k telu si na chvíľu sadneme, telo nakŕmime, nalejeme doň tekutinu, telo prekvapivo neprotestuje, odovzdane leží, telo nám dáva dar, jediný raz v roku rešpektuje pokoj, telo zanechávame v miestnosti [...] a uvažujeme, ako dlho, dokedy sa na sebe ešte budeme pozerať.“
Postavy jsou vychýlené z obvyklosti podobně jako dějové nastavení povídek. Protahují čtenářstvo svými horečnatými prožitky, nechávají příliš málo anebo příliš mnoho prostoru pro otázky, ony ani jejich reality nikdy nejsou akorát. Tallův zvrhlý povídkový prostor stojí za čtenářské prozkoumání.
Michal Tallo: Všetko je v poriadku, všade je láska, Banská Bystrica: Laputa / Literárná bašta, 2024.
