Rekomando Ondřeje Macla

Revue Salve, LGBTQ+, 3/2023

Nedlouho po unikátním projektu „Víra v barvách duhy“, v němž student FAMU Tobiáš Frýdl shromáždil vstřícné postoje osobností z různých církví k LGBTQ+ problematice, aby zpochybnil tradičnější odmítavé hlasy, přichází další překvapivě otevřené gesto tentokrát zevnitř redakčního okruhu dominikánského čtvrtletníku Salve.

Revue „pro teologii a duchovní život“ v minulosti významně spjatá s Dominikem Dukou a dnes vedená Benediktem Mohelníkem, někdejším provinciálem řádu, za jehož éry byla například zakázána kněžská služba vyoutovanému dominikánu Davidu Oláhovi, věnovala třetí loňské číslo právě tématu LGBTQ+. Dle editorialu je k tomu vedl tzv. synodální proces vyhlášený papežem Františkem, tedy hledání místa církve a víry v současném světě, potažmo i národní poptávka po hlubší teologické rozpravě na dané téma.

Michelangelo: Stvoření Adama (freska ze stropu Sixtinské kaple ve Vatikánu).

Číslo otevírá jedno z možných historických kalendárií vztahu mezi západní společností a LGBTQ+ osobami a následuje hned několik výživných biblistických textů, které zevrubně analyzují pasáže užívané k odsuzování homosexuality. Jejich sdělení by se dalo shrnout větou Johna H. Elliotta:

„Důkazy o sexuálních vztazích mezi muži v 1. listě Korintským i v celé Bibli jsou příliš kusé, nejednoznačné a podmíněné kulturním vnímáním a vzorci chování, jež jsou dnešní době příliš cizí, než aby mohly tvořit adekvátní základ současné etiky homosexuality tak, jak ji dnes chápeme.“ (s. 94)

Jednotlivé pasáže vyzývají spíše k odsudkům znásilnění, sociální nespravedlnosti či pohanských prostitučních kultů, nebo v duchu antického machizmu odmítají zženštilost. Navíc jsou už mnohdy v rozporu se současnými vědeckými poznatky, a tudíž jako základ pro etické soudy nepřesvědčivé.

„Dnes studujeme biologické, psychologické a psychosomatické rozměry sexuality a homosexuality, tedy rozměry, které si Pavel a jeho současníci nedokázali představit nebo si je představovali jinak. Mluvíme o chromozomech „X“ a „Y“ a spekulujeme o genech předurčujících pohlaví a orientaci – o faktorech, jež byly Pavlovi a Ježíšovi stejně cizí jako počítač a potravinová fólie.“ (s. 93)

Samostatnou kapitolou je pak vývoj křesťanských společenství a jejich problematické postoje ke stejnopohlavní lásce, které pokud dříve náležely k širšímu civilizačnímu symptomu, dnes ve srovnání s jinými normativními instancemi – vědou, právem nebo medicínou – spíše zaostávají, a ztrácejí tak v sekulárnějších částech světa společenskou věrohodnost. Asi nejčastěji za nimi tkví arogantní redukce lásky na vztah muže a ženy za účelem plození potomstva, jež plodí samé rozkoly a diskriminaci, než aby následovala radostné poselství evangelia. K této utkvělé privilegovanosti lze uvést výrok teologa Dietricha Bonhoeffera:

„Ve světě mimo realitu se dá báječně žít. Tam, kde život začíná být trapný a vlezlý, vyhoupne se člověk odvážným skokem do vzduchu a vznáší se s ulehčením a bezstarostně do takzvaných věčných lovišť. Přeskočí současnost, pohrdá zemí a je lepší než ona.“ (s. 105)

Kromě homosexuality se číslo Salve zabývá také transsexualitou s odkazem na starší průkopnickou práci kněze Jiřího Skoblíka (osobně se mi vybavila i pastorace trans osob v případě jezuity Františka Lízny). S vědomím zastaralosti některých Skoblíkových myšlenek včetně klíčového pojmu transsexualizmu, od něhož se dnes už upouští, nabízí číslo překlady dvou současnějších textů, které ale také vykazují jisté limity. Mám na mysli zejména nezpochybňování konceptu sexuality, který umožňuje přistupovat k lidem na základě normativních kategorií spíše než jako k jedinečným bytostem v duchu personalizmu.

Tím spíše jsem proto uvítal výtečný příspěvek Jiřího Pavlíka k tématu queer teologie, který se už netýká pouze několika marginálních pasáží v tisíce let staré knize nebo složité konfigurace náboženství a sexuality, ale povedlo se mu skrze dynamiku pojmu queer uvidět křesťanství jinak a mnohem zajímavěji, než jak se nám běžně předkládá. Pavlík se kupodivu odklání od chápání queer jako „divnosti“ a v souladu s teoložkou Marcellou Althaus-Reid vnímá tento nezkrotný pojem jako „přesný opak divnosti“, jako „esenci popřené reality“, „autentickou každodenní zkušenost, kterou jako divnou definují tvůrci ideologií, ať už ideologie heteronormativity, nebo ideologie sexuálních identit“. (s. 168)

David Lachapelle: Jesus is My Homeboy (2003). 

Z této pozice lze jako queer nahlížet kupříkladu působení prvních křesťanů, kteří mnohdy čelili podobnému typu útlaku jako dnešní queer lidé a jejich přitakání Kristu se emočně podobalo coming outu. Institut celibátu navíc zpřeházel tradiční římsko-řecké i židovské normy a dal vzniknout stejnopohlavním mnišským komunitám, které vyžadují jiné typy tužeb než tu prokreativní. Dokonce i v institutu manželství může vést láska k Bohu k matoucí polygamii, bohužel vlivem binárního manželství jsme ztratili hlubší ponětí o otevřenějším přátelství, zatímco motiv kříže a Ježíšovy dobrovolné oběti v nás posiluje sadomasochistické tendence.    

A to není všechno. Jako queer by se daly pojímat i samotné fundamenty křesťanské víry: Svatá Trojice, jež se vzájemně „miluje a plodí“. Bezpohlavní Bůh, jehož misgenderujeme mužským rodem. Mariino panenství, které jí nezabránilo stát se matkou, ačkoliv tedy Ježíšovi zjevně chyběl mužský chromozom, a tak byl geneticky spíše ženou, inter nebo trans mužem. Otázky odjakživa panují i nad jeho milostnými prožitky a vztahy, které písmo komentuje poskrovnu. Marii a Josefa lze zase vnímat jako patrony těch rodin, jejichž děti nepřicházejí na svět biologicky, z manželského spojení.

Queer interpretace podle Pavlíka nepřidávají k tradici nic nového, pouze ji komentují nezvyklým jazykem, který má moc činit křesťanství přitažlivým i pro ty z nás, jež církve systematicky přecházejí směsí mlčení a povýšeného moralizování, ale nemohou jim zabránit prožívat radostnou zvěst v komůrkách jejich srdcí.

Co v čísle Salve chybí, je více ženské či lesbické perspektivy, případně esej o bisexualitě, závěrem dává prostor spíše tématu kněžské pastorace LGBTQ+ osob v rámci věřících společenstvích. Částečně tuto mezeru kompenzuje alespoň anketa, kde se o svou duchovní zkušenost podělí například bývalá řeholnice, lékařka a spoluzakladatelka sdružení Logos Dagmar Křížková, nedávno vyoutovaná husitská farářka Marie Viktorie Kopecká nebo nebinární spisovatel Františka Jirousová. A celé číslo doprovázejí příjemně civilní snímky Libuše Jarcovjákové, která fotila v klubech s queer osazenstvem už v Československu 70. let, což jí pomohlo ujasnit si vlastní bisexuální orientaci.     

„Před Bohem stojíme ne jako někdo, kdo se ztrácí v nějakém předurčení, fixním obraze nebo v nějaké dané roli, ale jako někdo, kdo žije z Boží milosti a náklonnosti a může vždy znovu nasměrovat svůj život nově ve světle svého povolání.“ (s. 147)

Tohle rekomando píšu jako post-křesťan, který nad křesťanstvím zlomil hůl kolem svých dvaceti let z důvodu homoerotické zkušenosti. Pořád mám ale věřící rodiče a žiju ve světě, kde je v každém centru kostel a na hřbitovech kříže, čili jsem nucen se s ním dokolečka konfrontovat.

Přál bych si, aby redaktoři revue Salve nemuseli psát na závěr editorialu, že byli opakovaně nabádáni mnoha svými přáteli a kolegy z řad kléru i školy, aby se pod tohle číslo v žádném případě nepodepisovali, neboť by to pro ně mohlo mít vážné negativní důsledky. Tímto jim chci za sebe i celou naši redakci vyjádřit podporu a poděkovat za jejich odvážný a bohulibý počin. 

www.salve.op.cz/aktualni-cislo


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít