Queer Slovácko sa nesúdí

Chceš raději poslouchat? Audioverze článku je k dispozici i na Spotify a Apple Podcasts.

 

Slovácko je často zobrazováno jako srdce folkloru, vína a tradice. Někde mezi lidovými písněmi, stavbou májky a pevně vymezenými rolemi žen a mužů se rýsuje prostor, ve kterém mladí queer lidé vyjednávají své identity a objevují vlastní vztahy k tradicím, aniž by se jim zcela podřídili. Jak to dělají a s jakými překážkami se potýkají? Místo předčasných soudů se pojďme podívat na Slovácko z queer perspektivy.

Navzdory zatažené obloze, ze které každou chvíli začne pršet, zdobí děvčice téměř osekanou borovici. Krepové papírky na jejím vršku čítají celé spektrum barev od červené po fialovou a lehce vanou ve větru. V Ostrožské Nové Vsi na Slovácku se staví májka a začínají hody.

Při pátečním odpoledni se potkávám s mou průvodkyní Mazu. Představuje mi svého tanečníka a s vtipem podotýká, že dohromady tvoří oficiální gay pár chasy. Jednou si takto pomáhali i mimo hody, aby se vyhnuli nepříjemným otázkám rodiny a blízkých. Zkrátka měli takové počeštěné levandulové manželství. „Lidé zde jsou hodně monogamní a zaměření na život v páru. Když je člověk single, tak se předpokládá, že si aktivně hledá vztah. A když už je dlouho single, tak je to podezřelé a ptají se, jestli je s ním něco špatně,“ vysvětluje mi.

Zatímco šohajové staví májku a děvčice zpívají písně, z plakátu nad Orlovnou na nás dohlíží volební lídři koalice SPOLU. Ptám se Mazu, co říká na ten spektákl, kdy si poslanci a poslankyně jednou za rok oblečou kroj a jdou zastupovat svůj region do Sněmovny. Nemá to ráda. „My k tomu máme vztah, je to naše tradice, a v tomto ohledu mi to přijde jako využívání kultury, která jim nepatří,“ namítá. Podobně se vymezuje vůči písním nebo seriálům, které chtějí Slovácko reprezentovat, nicméně jej zredukují na region, kterému dominuje dobré víno, krásné ženy a zpěv. A taky návštěvy kostela.

Zlínský kraj se dlouhodobě pyšní největším procentem věřících lidí v Česku, a to až nadpoloviční většinou. Náboženství je rovněž středobodem místních slavností. „Datum hodů se v některých místech určuje podle vysvěcení kostela. U nás máme kostel svatého Václava, proto na něj také máme hody,“ popisuje mi Mazu. Součástí oficiálního hodového programu je i nedělní mše svatá, která navazuje na sobotní juchání.

Internet jako útočiště

Mazu do kostela na mši nechodí. Od mládí se sice účastnila náboženských kroužků a byla i u svatého přijímání, s věkem ale začala zjišťovat, že se s kázáními neztotožňuje. „Farář nám jasně dával najevo, že muž má být se ženou a žena s mužem a nemůže to být jinak,“ říká. Právě církev společně s rodinou a školou měla do určité doby hlavní slovo ve formování sexuální subjektivity dospívajícího člověka. To se ale změnilo s nástupem internetu, který nyní slouží jako primární zdroj informací pro queer mládež.

„Dělala sis někdy takový ten Am I Gay Quiz?“ ptám se Mazu a ta se jen směje a přikyvuje, jelikož se jedná o sdílenou zkušenost mezi lidmi, kteří někdy dumali nad svou identitou (alespoň v kontextu globálního Severu). Mazu říká, že internet byl dlouho jediným místem, kde se cítila „normálně“, zatímco církev i škola ji odmítaly. Na internetu tehdy našla validaci, která jí pomohla přečkat těžké období.

Internet podle ní slouží i jako nejúčinnější nástroj pro seznamování se a randění. Jelikož se v okolí nepořádají žádné queer akce a chybí queer prostory, mladí neheterosexuální a genderově nekonformní lidé se nemají kde setkávat. Ročně se v kraji sice koná lokální pride, ten ale zdaleka nepokryje všechna místa. Mazu tak zná v okolí zhruba jen dvě další lesby, které jsou v jejím věku.

Queer komunitu si našla obdobně jako mnoho dalších až s nástupem na vysokou školu ve velkoměstě. Tam ji ale překvapila jiná věc: individualizmus.

Individualizmus vs. kolektivizmus

Mnozí, s kterými jsem během reportáže mluvila, přisuzují nástup individualizmu sametové revoluci a kulturnímu boomu, který nastal v devadesátých letech, kdy díky pádu komunistického režimu získali lidé přístup k novým možnostem. Tehdy se také začala postupně rozpadat jednotná kultura a pozice folkloru v životech lidí slábla. Toto dění rovněž vedlo k vlně skepticizmu, mimo jiné vůči queer lidem. „Říkají tady, že být teplý přišlo až s revolucí, kdy všichni najednou chtěli být něčím zajímaví a chtěli se odlišit. Říkají, že všichni byli předtím stejní a nikomu to nevadilo,“ svěřila se mi blízká osoba ze Slovácka.

Na rozdíl od individualistického přístupu, jež jde často pozorovat ve velkoměstech, má kolektivita ve folkloru zásadní místo: Šohajci společnými silami zvedají májku po dvou žebřících, zatímco děvčice jim pomáhají doplňovat tekutiny lahvemi vína.

Že se ale na dědině „každý zná s každým“, staví mladé queer lidi do mnohdy nepříjemné situace. „Když jsi tady na vsi, bojíš se držet s partnerkou za ruku?“ ptám se Mazu, jelikož podle výzkumu evropské Agentury pro základní práva se tomu v Česku vyhýbá 48 % queer dotázaných. „Já s tím nemám problém, protože si říkám, proč bych se měla kvůli někomu omezovat, ale vím, že někteří kluci s tím problém mají,“ vysvětluje. Tento fakt také odpovídá výzkumům, z nichž vyplývá, že obavy z držení svých partnerů za ruce mají především muži.

Svou zkušenost mi přibližuje Martin, který také vyrůstal na Slovácku. „U nás v obci asi neví, že to tak mám. Ani nechci, aby to věděli. Ne kvůli sobě, ale hlavně kvůli rodičům. Nechci totiž, aby se na ně někdo díval skrze prsty,“ popisuje mi. I pro něj byl životním mezníkem přesun do velkoměsta za studiem, kde se díky jisté anonymitě cítí svobodněji.

Večerní hlídání májky

Šohajci úspěšně postavili májku. Jeden z nich závěrem ještě musel vylézt na žebřík a sundat ze vztyčeného kmene stromu lana. Když se začalo stmívat, děvčice a šohajové se šli převléct do civilu. Chasu totiž čeká večerní hlídání májky. Ta se tradičně staví v jarních měsících jakožto symbol vítání jara, v některých oblastech se ale spojila také s hody a slouží mimo jiné jako předmět nevraživosti mezi dědinami, kdy se ji sousedé snaží podříznout a shodit. „Před pár lety nám ji podřezali odvedle. Nebyla to chasa, ale opilí fotbalisti. Navíc bylo už po hodech, takže se to nepočítá,“ vysvětluje mi Mazu a říká, že do máje se někdy schválně dává železo, aby případně poškodilo pilu.

Chasa sedí u ohně, který rozdělala pod májkou. Hraje harmonika a zpívá se. Pro Mazu je chasa něco jako zvolená rodina, ve které nachází podporu. Členové a členky jsou podle jejích slov hodně progresivní. Mazu mě ujišťuje, že nehraje na struny respektability či homonormativity, tedy stavů, kdy se neheterosexuální lidé snaží zalíbit většinové společnosti tím, že reprodukují její normy na úkor vlastní rozmanitosti. „Nedělá mi problém se s někým ohledně queer témat pohádat,“ vypráví mi s tím, že se už takhle pohádala jak ve škole, tak v chase. Místní heteronormativitu naopak kritizuje. Všímá si jí především u kluků, kteří podle ní následují společností očekávaný scénář a nemají prostor přemýšlet o vlastní identitě.

Na podobné napětí mezi očekáváním okolí a osobním uvědoměním naráží i Martin. „Když jsem byl mladší, tak jsem si představoval, že budu mít dobrou práci, dům, manželku, děti. Pak jsem ale tuto představu začal zpochybňovat a ptal jsem se sám sebe, jestli je to něco, co doopravdy chci,“ popisuje mi, jak si uvědomil, že svůj život nevidí po boku ženy. Šohajci zatím přikládají větve do ohně. Jednu za druhou, aby přečkali chladnou noc.

Hra s významy

Je sobota dopoledne a Mazu vyměnila čepici za cop, martensky za čižmy a volné lacláče ze včerejší noci za spodničku. S oblékáním do kroje jí přijela pomoci paní Libuše. „Byla jsem stárka, ale to už kdysi v neolitu,“ žertuje. Kroj má Mazu schovaný ve třech velkých krabicích a na to, že je starý více než osmdesát let, je ve skvělém stavu. Koupila ho za dvacet tisíc korun od známých. „Sukni bych si na sebe normálně nevzala, kroj mi ale nevadí,“ říká mi Mazu a dodává, že kroj má hodně vrstev a nepřipadá si v něm sexualizovaná, jak by si možná připadala v jednoduché sukni. „V chase mi říkají, že jsem takový chameleon, že vypadám jako úplně jiný člověk, když jsem v kroji a když jsem bez něj,“ směje se a zpoza naškrobených bílých rukávců jí vykukuje tetování.

Tradici následuje z respektu k předkům. Přijímá binární dělení, které jde jasně vidět na krojích, písních nebo tancích, zároveň ale využívá každou vhodnou chvíli k subverzi. „Na fašank vždycky chodím za kluka, byla jsem třeba kominík nebo bača. Je to takový můj drag moment,“ upřesňuje, zatímco jí na tapetě mobilu svítí známá drag queen Sasha Colby. Ztvárnění opačného genderu ve folkloru ale nekončí u fašanku (nebo masopustu), což je období veselí před Velikonocemi. Mnohem známějším případem, který je zapsán i do dědictví UNESCO, je Jízda králů, ve které si mladý chlapec obleče ženský kroj a s družinou projíždí městem.

Traduje se, že tento zvyk je inspirovaný legendou, podle níž se Matyáš Korvín přestrojil za ženu, aby po prohrané bitvě uprchl před Jiřím z Poděbrad. Martin se jízdy účastnil a popisuje mi, jak obec vždy osloví všechny kluky, kterým ten rok bude osmnáct, a nabídne jim účast v družině. „K folkloru blízko nemám, ale Jízda králů mi připadá jako taková milá tradice, která se pojí s naší vesnicí,“ vysvětluje, proč se stejně jako většina oslovených rozhodl přidat. Tito kluci jsou takzvanými vyvolávači, kteří na koních baví diváky a vybírají dary. V čele družiny pak jede asi dvanáctiletý král se dvěma pobočníky. Všichni tři na sobě mají ženské kroje a v ústech svírají růže, aby je hlasy neprozradily.

Nejde ale jen o subverzi v rovině odívání. Překvapivé významy lze nacházet i v tradičních písních, které většinou pojednávají o lásce, válce nebo víně.

 

Aj, čo je to za tajomná láska,

něvje o něj otěc ani matka,

něvje o něj otěc ani matka,

ani najvernějšia kamarádka.

 

„První sloky mi zní, jako kdyby to bylo queer. Pak se tam objeví postava nějakého malíře, ale já si stejně tak nějak myslím, že je to queer,“ stojí si za svým Mazu. Její pohled ukazuje, jak mohou čtenářky a čtenáři vnímat text jinak, než zamýšlelo autorstvo. Sociolog Stuart Hall to nazývá vyjednávaným nebo opozičním čtením: autor zakóduje jeden význam, čtenář si ho může vyložit úplně jinak. A to i úmyslně. Právě taková praxe umožňuje queer lidem nalézat radost a zastoupení i tam, kde explicitně queer tematika chybí.

A neděje se tak jen na úrovni individuálního vnímání. V poslední době jde pozorovat, jak si prvky tradiční kultury vypůjčují queer umělci a umělkyně. Platforma Pinkbus s číslem Slovenský a žiadný iný například představuje folklorní drag nebo variace lidových písní. Jeden z jejích členů, spisovatel Jakub Spevák v nové knize Všetko, čo som ti nestihol povedať (2025) zase reflektuje své folklorní zkušenosti, které ho inspirují k performativnímu umění. Funguje toto ovlivňování ale i naopak? Lze tradiční folklor nějak kvířit?

Z myšlenek mě vytrhává paní Libuše, která závěrem strojení do kroje pronese, že mašle musí být uvázaná rovně, jinak by si děvčica našla chorého. „Jako chorého manžela?“ doptávám se. „Ano, to byly takové pověry,“ dodává a připomíná nám zažitou heteronormativitu.

Večer šohaj, ráno šohaj

Chasa se kolem poledne sejde u máje a společně jde pro stárku a stárka. Zpívá se, tančí a pije. Cestou zpátky se seřadí do dvojstupu – ženy jdou po jedné straně silnice a muži po druhé. Šohaji laškují, zvou všechny na večerní zábavu a nabízejí spolucestujícím v projíždějících autech slivovici. Hlavním bodem programu je předávání hodového práva a následné taneční pásmo.

Předtím, než starostka udělí chase právo, odříká „hodové desatero“, podle kterého by se šohajci a děvčice měli chovat. Tematizuje respekt k rodičům, pohostinnost nebo nedělní návštěvu kostela. Zásadní rady si však nechává na závěr: „Za deváté: Nesmícháš kořalku s pivem a vínem dohromady. A za desáté: Když smícháš, pořád sa důstojno chovat budeš. Ale kdyby sa ti přihodilo, že bys to přehnal a nedobře ti bylo, hleď rychlo sa z toho zotavit a hody co najpěkněj prožit a oslavit.“

Na proslov navazuje farář, který připomíná roli církve v celých oslavách. „Dveře kostela jsou otevřeny pro vás vždy a za všech okolností,“ zve na nedělní mši a vzápětí posvěcuje hodové právo. A může se juchat.

Když chasa dotančí, ptám se Mazu na poslední otázku: „Myslíš si, že jde onen tradiční folklor nějak kvířit?“ Nepřemýšlí moc dlouho a odpovídá: „Folklor jako tradice navenek se ze své podstaty nejspíš nezmění, ale může se změnit fungování uvnitř. Lidé mohou být více respektující. Kvíříme folklor tím, že v něm jsme.“

A už jen vidím, jak mi mizí z dohledu mezi houfy červených šátků a černých klobouků.

 

Některá jména byla v reportáži změněna kvůli ochraně soukromí.

---

Klára Pukovcová (ona/její) pochází ze Slovácka. Studuje žurnalistiku a genderová studia v Praze a ve svých textech se primárně zaměřuje na queer zkušenosti.

***

Pro naše čtenářstvo a podporovatelstvo jsme právě otevřely dotazník. Tvoje odpovědi nám pomohou ve výběru dalších témat a tvorbě nových formátů. Odkaz na dotazník.

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

Líbilo se vám? Sdílejte