Steven Marcus: Jiní viktoriáni

Jestliže Marcusův výklad začíná demaskováním tehdejší vědy a lékařství na úroveň fantazie, bude dobré si napřed pojmenovat i jeho vlastní vědecké fantazie, jež značně ovlivňují náš zážitek z četby. Na jedné straně je to duch sexuálního osvobození 60. let a s ním i pocit konce jedné dlouhé represivní éry, bez čehož si nelze takový výzkum pod záštitou oficiálních institucí asi vůbec představit. Nejzásadnější jsou pro Marcuse fantazie freudovské, jejichž dikce podle něj poprvé v historii umožňuje pojednat sexualitu neutrálně a ve vší vážnosti (stává se legitimním vědeckým tématem jako třeba peníze či náboženství).

Tato „neutralita“ je ale současně problémem, protože z její pozice hledí Marcus na minulost poněkud shora, viktoriánskou epochu pokládá za předpsychologickou či primitivně materiální a freudiánská vševědoucnost ho občas zavede k dnes spíše úsměvným úsudkům typu: „Pornografie koneckonců není nic víc než znázornění fantazií infantilního pohlavního života tak, jak je upravuje a přeskupuje masturbační snění během dospívání.“ Tedy jako by šlo jen o projev přechodné fáze, kterou si musí člověk či společnost projít na cestě ke své zralosti.

A dalším východiskem, asi nejoriginálnějším, je Marcusovo přesvědčení o vztahu společnosti a literatury; především moderna a avantgarda podle něj zásadně destabilizovala konvence buržoazní společnosti, a přispěla tak k její sexuální obrodě. Freud v jeho analýzách zastává zhruba stejnou pozici jak Joycův Leopold Bloom či postavy z Dickensových románů; jejich postoje jsou stejně legitimní. Nebýt této odvahy propojovat literaturu s psychologií, potažmo se sociologií, mohli bychom si o podobných studiích nechat zdát, jakkoliv k nám česky přicházejí s šedesátiletým zpožděním.      

Lékař vs. pornograf

Viktoriánská epocha je pro Marcuse dobou, kdy lze vůbec poprvé hovořit v západních dějinách o vzniku pornografického průmyslu. V jeho literární podobě ho Marcus vnímá jako mladší dvojče románu. A současně vlivem rozvoje vědy a lékařství dochází k novému typu problematizace sexuality (chtělo by se foucaultovsky dodat, že dochází dokonce k jejímu vzniku).

Oficiální dobové fantazie čerpá Marcus ze spisů pozapomenutého, leč kdysi vlivného lékaře Williama Actona. Jeho spisy se týkají pohlavních nemocí, návodů, jak legalizovat a regulovat prostituci, nebo i samotné reprodukce, ale jen z mužského pohledu. Ideálně by se člověk vůbec neměl erotickými představami zabývat, není nic horšího než masturbace, a přece hojný popis různých „disfunkcí“ dokazuje rozšířenost těchto démonických nešvarů už od dětského věku. Řečeno s Marcusem:

„Sex je prokletím a utrpením a jedinou spásou je pro muže sňatek s ženou, která sexuální touhu vůbec nevykazuje […]. Vyžaduje se tu po ní, aby muže zachránila před sebou samým, a naopak je-li jí nešťastnou náhodou dána do vínku povaha silně citlivá, stane se z ní příčina manželova pádu.“

Z té druhé, odvrácené strany viktoriánství se Marcus soustředí na Henryho Spencera Ashbeeho, autor nejstarší komentované bibliografie pornografických děl, vydané samozřejmě pod pseudonymem v malém soukromém nákladu. Ashbee svůj projekt opírá o nutnost zkoumat také neřest své doby a nikoli jen ctnost, protože jinak nepochopíme svou současnost, což Marcus zpochybňuje sklonem pornografie – navzdory tělesnosti jejích orgánů, pozic a aktů – k abstrakci, ahistoričnosti a nezávislosti na společenských jevech. A přece je vidět, jak do ní prosakují i různé dobové zvyklosti, zejména posedlost mrskačstvím či autorita církve; pro Ashbeeho otrávil tradici zdravého porna vliv markýze de Sade. Nadto nás Marcus živě seznámí i s fungováním pornografického trhu, bytostně pirátským, ilegálním, mezinárodním a mnohem rozvětvenějším než samizdaty v totalitních režimech.  

Utopie odrostlých kojenců

Z pornografických děl se nejobsáhleji těší Marcusově zájmu Můj tajný život, jedenáctisvazkové dílo neznámého autora. Stejně jako i v dalších zkoumaných dílech je pro Marcuse podstatné, jak se daný žánr zatím plně neetabloval. Zde je úzce svázán s postupy autobiografie, vypravěč tu pojímá svůj život z hlediska nejrůznějších sexuálních eskapád. V jiných dílech se zas nezapře vliv moderní (městské) románové senzitivity. A jakkoliv má být pornografie subverzivní vůči společenským předsudkům, pořád je hluboce svázaná s patriarchálně-agresivním falocentrizmem, v němž si muž skrze objektivizaci ženských otvorů a oblin dokazuje svoji potenci. (A těžko říct, nakolik je tento Marcusův pohled daný jeho freudovskými brýlemi, nebo zda by jím interpretované texty nenabízely i jiná, otevřenější čtení, než nabízí hrůza z kastrace.) Není divu, že takovou pornografii vnímá pak Marcus vlastně jako konvenční, umožňující stávající řád. 

Marcusův přínos se nejlépe vyjeví až v samotném závěru knihy, kde přichází s myšlenkou pornotopie. Jde o představu pornografické utopie, jejímž primárním cílem je přivodit čtenářce*ovi orgazmus. Na otázku, jaký je v pornotopii čas, Marcuse s nadsázkou odpovídá: „Nejvyšší čas hupsnout do postele.“ Život tu přinejmenším nezačíná narozením, ale první erotickou zkušeností, přičemž typickými rysy žánru jsou repetitivnost/cykličnost, kombinatorika či atmosféra štědré hojnosti. Složitost emocí a vědomí širších souvislostí zakořenily spíše v románu; v pornotopii jde o vztahy těl než lidí. Stávat se dobrovolně (!) objektem přitom může skýtat úlevu od sociálních identit (a chtělo by se říct, že v současném queer myšlení může mít anonymizovaná orgiastičnost dokonce žádoucí environmentální přesah).

Pro Marcuse je však porno hlavně mstou „hladových mužů“, odtržených od matčina prsu, nemyslitelné bez rozvoje průmyslové revoluce a kapitalizmu. A můžeme se leda domýšlet, jestli vedle jiných viktoriánů nelze myslet také jinou pornografii. Nikoliv zdánlivě utopickou, ale eroticky inkluzivní, promýšlející modely citlivější, eko-socialističtější společnosti, i kdyby to znamenalo, že se přitom bude muset promísit s jinými estetickými žánry.

Steven Marcus: Jiní viktoriáni, Praha, Academia, 2022. Přeložil David Vichnar.