Rekomando Ondřeje Macla
„V létě roku 1961 jsem učil na filozofické fakultě Indiana University. Na fakultě je tradicí vzít každé léto několik členů její obce na prohlídku Ústavu pro výzkum pohlaví a reprodukce. Tato prohlídka na mě udělala velký dojem a vzbudila můj zájem,“ ohlíží se v předmluvě americký literární kritik Steven Marcus (1928–2018) za vznikem monografie Jiní viktoriáni, která skrze zkoumání sexuality a pornografie v Anglii 19. století údajně přišla s revolučním pohledem na celé viktoriánské období.
Jestliže Marcusův výklad začíná demaskováním tehdejší vědy a lékařství na úroveň fantazie, bude dobré si napřed pojmenovat i jeho vlastní vědecké fantazie, jež značně ovlivňují náš zážitek z četby. Na jedné straně je to duch sexuálního osvobození 60. let a s ním i pocit konce jedné dlouhé represivní éry, bez čehož si nelze takový výzkum pod záštitou oficiálních institucí asi vůbec představit. Nejzásadnější jsou pro Marcuse fantazie freudovské, jejichž dikce podle něj poprvé v historii umožňuje pojednat sexualitu neutrálně a ve vší vážnosti (stává se legitimním vědeckým tématem jako třeba peníze či náboženství).
Tato „neutralita“ je ale současně problémem, protože z její pozice hledí Marcus na minulost poněkud shora, viktoriánskou epochu pokládá za předpsychologickou či primitivně materiální a freudiánská vševědoucnost ho občas zavede k dnes spíše úsměvným úsudkům typu: „Pornografie koneckonců není nic víc než znázornění fantazií infantilního pohlavního života tak, jak je upravuje a přeskupuje masturbační snění během dospívání.“ Tedy jako by šlo jen o projev přechodné fáze, kterou si musí člověk či společnost projít na cestě ke své zralosti.
A dalším východiskem, asi nejoriginálnějším, je Marcusovo přesvědčení o vztahu společnosti a literatury; především moderna a avantgarda podle něj zásadně destabilizovala konvence buržoazní společnosti, a přispěla tak k její sexuální obrodě. Freud v jeho analýzách zastává zhruba stejnou pozici jak Joycův Leopold Bloom či postavy z Dickensových románů; jejich postoje jsou stejně legitimní. Nebýt této odvahy propojovat literaturu s psychologií, potažmo se sociologií, mohli bychom si o podobných studiích nechat zdát, jakkoliv k nám česky přicházejí s šedesátiletým zpožděním.
Lékař vs. pornograf
Viktoriánská epocha je pro Marcuse dobou, kdy lze vůbec poprvé hovořit v západních dějinách o vzniku pornografického průmyslu. V jeho literární podobě ho Marcus vnímá jako mladší dvojče románu. A současně vlivem rozvoje vědy a lékařství dochází k novému typu problematizace sexuality (chtělo by se foucaultovsky dodat, že dochází dokonce k jejímu vzniku).
Oficiální dobové fantazie čerpá Marcus ze spisů pozapomenutého, leč kdysi vlivného lékaře Williama Actona. Jeho spisy se týkají pohlavních nemocí, návodů, jak legalizovat a regulovat prostituci, nebo i samotné reprodukce, ale jen z mužského pohledu. Ideálně by se člověk vůbec neměl erotickými představami zabývat, není nic horšího než masturbace, a přece hojný popis různých „disfunkcí“ dokazuje rozšířenost těchto démonických nešvarů už od dětského věku. Řečeno s Marcusem:
„Sex je prokletím a utrpením a jedinou spásou je pro muže sňatek s ženou, která sexuální touhu vůbec nevykazuje […]. Vyžaduje se tu po ní, aby muže zachránila před sebou samým, a naopak je-li jí nešťastnou náhodou dána do vínku povaha silně citlivá, stane se z ní příčina manželova pádu.“
Z té druhé, odvrácené strany viktoriánství se Marcus soustředí na Henryho Spencera Ashbeeho, autor nejstarší komentované bibliografie pornografických děl, vydané samozřejmě pod pseudonymem v malém soukromém nákladu. Ashbee svůj projekt opírá o nutnost zkoumat také neřest své doby a nikoli jen ctnost, protože jinak nepochopíme svou současnost, což Marcus zpochybňuje sklonem pornografie – navzdory tělesnosti jejích orgánů, pozic a aktů – k abstrakci, ahistoričnosti a nezávislosti na společenských jevech. A přece je vidět, jak do ní prosakují i různé dobové zvyklosti, zejména posedlost mrskačstvím či autorita církve; pro Ashbeeho otrávil tradici zdravého porna vliv markýze de Sade. Nadto nás Marcus živě seznámí i s fungováním pornografického trhu, bytostně pirátským, ilegálním, mezinárodním a mnohem rozvětvenějším než samizdaty v totalitních režimech.
Utopie odrostlých kojenců
Z pornografických děl se nejobsáhleji těší Marcusově zájmu Můj tajný život, jedenáctisvazkové dílo neznámého autora. Stejně jako i v dalších zkoumaných dílech je pro Marcuse podstatné, jak se daný žánr zatím plně neetabloval. Zde je úzce svázán s postupy autobiografie, vypravěč tu pojímá svůj život z hlediska nejrůznějších sexuálních eskapád. V jiných dílech se zas nezapře vliv moderní (městské) románové senzitivity. A jakkoliv má být pornografie subverzivní vůči společenským předsudkům, pořád je hluboce svázaná s patriarchálně-agresivním falocentrizmem, v němž si muž skrze objektivizaci ženských otvorů a oblin dokazuje svoji potenci. (A těžko říct, nakolik je tento Marcusův pohled daný jeho freudovskými brýlemi, nebo zda by jím interpretované texty nenabízely i jiná, otevřenější čtení, než nabízí hrůza z kastrace.) Není divu, že takovou pornografii vnímá pak Marcus vlastně jako konvenční, umožňující stávající řád.
Marcusův přínos se nejlépe vyjeví až v samotném závěru knihy, kde přichází s myšlenkou pornotopie. Jde o představu pornografické utopie, jejímž primárním cílem je přivodit čtenářce*ovi orgazmus. Na otázku, jaký je v pornotopii čas, Marcuse s nadsázkou odpovídá: „Nejvyšší čas hupsnout do postele.“ Život tu přinejmenším nezačíná narozením, ale první erotickou zkušeností, přičemž typickými rysy žánru jsou repetitivnost/cykličnost, kombinatorika či atmosféra štědré hojnosti. Složitost emocí a vědomí širších souvislostí zakořenily spíše v románu; v pornotopii jde o vztahy těl než lidí. Stávat se dobrovolně (!) objektem přitom může skýtat úlevu od sociálních identit (a chtělo by se říct, že v současném queer myšlení může mít anonymizovaná orgiastičnost dokonce žádoucí environmentální přesah).
Pro Marcuse je však porno hlavně mstou „hladových mužů“, odtržených od matčina prsu, nemyslitelné bez rozvoje průmyslové revoluce a kapitalizmu. A můžeme se leda domýšlet, jestli vedle jiných viktoriánů nelze myslet také jinou pornografii. Nikoliv zdánlivě utopickou, ale eroticky inkluzivní, promýšlející modely citlivější, eko-socialističtější společnosti, i kdyby to znamenalo, že se přitom bude muset promísit s jinými estetickými žánry.
Steven Marcus: Jiní viktoriáni, Praha, Academia, 2022. Přeložil David Vichnar.
