Kdo se zhostí uzdravování univerzity?
Univerzita je místem svobody, mocenské nerovnováhy i bolesti. Práce na jejím uzdravování padá většinou na bedra poškozených. Zahraniční zkušenosti ukazují, že ti, kdo upozorňují na problém, se sami mohou stát problémem. I dobře nastavené postupy mohou někdy odrazovat od nahlašování problémů například svou složitostí. V ideálním světě by měla být univerzita otevřená procesu neustálého přehodnocování svých postupů na bázi dialogu se všemi členy a členkami akademické obce.
Současné univerzity představují svobodný prostor, ve kterém je možné se odtrhnout od bezprostředních ekonomických zájmů dnešního světa a experimentovat, přemýšlet, diskutovat, učit se a růst. Toto společenství má ale i svoji odvrácenou stránku: typicky se jedná o výrazně hierarchicky uspořádané a silně konkurenční prostředí. Stálé místo, svatý grál, jehož dosáhne po dokončení doktorátu jen několik málo jedinců, je spojeno (alespoň v rámci oborových bublin) s výraznou prestiží. V humanitních oborech jako by se tento aspekt ještě zvýrazňoval – kromě toho, že akademická dráha představuje jednu z mála možností, jak „zůstat v oboru“, panuje kolem zavedených profesorů a profesorek aura blížící se občas kultu osobnosti. Pro nastupující studující mohou pedagogové a pedagožky působit nejen jako pokročilí praktici obtížné, leč zvládnutelné metody, ale jako zasvěcenci, kterým je dáno nahlížet do hermeticky nepropustných textů a odhalovat tajemství bytí.
S touto prestiží se pojí moc a s mocí zase zodpovědnost. Zodpovědností vyučujících je nezneužívat vlastní autoritu u studujících i dalších níže postavených osob k naplnění vlastních emocionálních a tělesných potřeb, ale nasměrovat ji tam, kde je produktivní – inspirovat mladší kolegy k rozvoji a růstu. Jako asi v každé hierarchické instituci, i na univerzitách narážíme na bolavá místa, kde spolehnutí se na individuální zodpovědnost nestačí a kde namísto učení dochází ke zraňování – k predátorství, sexuálnímu obtěžování, ponižování, šikaně… Mocenská nerovnováha k učení na univerzitách asi tak nějak patří: jak se ukazuje, snahy ji ignorovat nebo naoko rušit mohou mít ještě negativnější následky. Tam, kde existuje mocenská nerovnováha, existuje i možnost jejího zneužití. Stejně tak ale existuje možnost tato bolavá místa pokud ne uzdravit, tak alespoň uzdravovat. Kdo se zhostí tohoto namáhavého a zdlouhavého léčení?
Buď silná
Když v rámci instituce chybí cesty k řešení situace a vůle k její nápravě, práce s uzdravováním nemizí, ale přenáší se na ty, kdo jsou v současném systému zraňováni. Svědectví o této skutečnosti podává případ Laurine (jméno bylo změněno kvůli ochraně anonymity), který na základě skutečné výpovědi popsala francouzská badatelka Adéle des Combes v knize Jak univerzita drtí mladé vědce (2021). Laurine byla talentovanou a motivovanou doktorandkou geologie, která měla smůlu na školitele – pedagog, který ji měl pomáhat s rozjezdem vědecké kariéry, začal zneužíváním její práce pro své vlastní projekty, pokračoval nevyžádanými doteky a poté, co se ohradila, šikanou, pomluvami a snahou ji kompromitovat ve vědecké komunitě. Laurine se v průběhu svého studia s touto situací svěřila řadě lidí: spoluškoliteli z jiné instituce, spolužákům, přátelům, oborové komisi a nakonec i děkance.
Kromě poslední zmíněné, která na zprávu ani neodpověděla, byli všichni milí: vyjadřovali jí podporu, povzbuzovali ji, ať vytrvá. Toto povzbuzování mělo společné rysy. Během konverzace s kamarádkou si obě všimnou, že Laurine ze stresu propukl ekzém. Kamarádka navrhuje, že by si obě mohly zajít na jógu a trochu se odreagovat, a doporučuje jí: „Musíš na sebe dávat pozor, jinak si od toho nikdy neuděláš odstup.“ Komise, která každoročně posuzuje její pokrok v doktorátu, v návaznosti na důkazy o systematické šikaně ze strany školitele doporučí, aby se hlavně nenechala rozhodit a nadále plnila, co si naplánovala. Laurine pokračuje v práci ještě intenzivněji než dřív, boxuje, věnuje se dobrovolničení… Je silná. Při hlubší reflexi se ale tato síla jeví jako dvousečná: „Všechno, co dělám, všechno, za co mě ostatní obdivují, mě stravuje. Požírám sebe sama a celý svět mi tleská. Já si tleskám. Ostatní obdivují sílu mého charakteru, jenže já si to nevybrala. […] Nemám nic pod kontrolou, tohle všechno je jenom pud sebezáchovy.“ Tím, že ji ostatní povzbuzují, aby byla silná, na ni přenášejí zodpovědnost za zahlazení problematické situace, namísto toho, aby se tuto situaci pokusili odstranit.
Z pohledu univerzity vlastně příběh skončil šťastně: Laurine doktorát dokončila, publikovala článek v prestižním časopise a odevzdala vynikající dizertaci. Své domovské instituci tak přinesla body za publikační činnost i kredit spojený s vědeckými výsledky. Plán byl splněn, aniž by univerzita musela vyvozovat jakékoliv nepříjemné důsledky ve vztahu ke školiteli nebo k vlastnímu fungování. A Laurine? Několik let neustálého stresu, strachu, ponižování a pocitu nedostatečnosti ji natolik traumatizovalo a narušilo její sebedůvěru, že s akademickou kariérou už nechtěla mít nic do činění a odebrala se na špatně placené místo laborantky v zapadlém koutu Francie. Můžeme se tak ptát, jestli všechna ta síla, kterou Laurine k úspěšnému dokončení vynaložila, opravdu posloužila k sebezáchově, anebo spíše k zachování plynulého fungování stávajícího systému.
Mechanici institucí
Případy zneužití moci se dějí napříč univerzitami a výzkumnými institucemi, v poslední době se o nich začalo mluvit i u nás. Jeden z výrazných případů zneužití postavení pedagoga se odehrál letos na jaře na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Skupina mladých žen utrpěla množství různě hlubokých zranění – psychické problémy, strach, odrazení od studia a oboru, kterému se chtěly věnovat. Jako studující zapojení do podávání stížnosti jsme nechtěli, aby se případ zastavil u postihu problematického pedagoga. Chtěli jsme podnítit proměnu prostředí, které těmto zraněním nebylo schopné předcházet a které nenabízelo účinné cesty k řešení. Zkušenost s podáváním podnětu nám zpřítomnila slepá místa univerzitních a fakultních procedur a už jako Iniciativa Nahlas jsme zahájili dialog s univerzitou a fakultou o tom, jak se s problémem sexualizovaného násilí na univerzitě vypořádat lépe.
Nahlašováním problematického chování v akademických institucích se zabývá ve své knize Complaint! filozofka Sara Ahmed. Kniha stojí na rozhovorech se studujícími, akademičkami a zaměstnankyněmi zapojenými do procesu nahlašování na univerzitách v anglofonním světě, ale také na její vlastní zkušenosti: zapojení do procesu hlášení sexuálního obtěžování vyústilo v to, že Ahmed protestně opustila místo profesorky na britské univerzitě Goldsmith. To, že lidé zapojení do podávání stížnosti pokračují stížnostmi na proces stížností samotný, není podle jejího výzkumu nijak výjimečné: „Stížnost může vést k nutnosti stát se mechanikem instituce. Stěžovat si znamená přijít na to, jak dostat stížnost skrze systém. Protože dostávání stížnosti skrze systém je těžké, stížnosti se nakonec často obrátí proti systému samotnému.“ Jak Ahmed zmiňuje, zkušenost se systémem hlášení dává stěžovatelům a stěžovatelkám unikátní vhled do toho, jak systém ve skutečnosti funguje, respektive většinou bohužel nefunguje.
V Čechách panuje představa, že na západních univerzitách už mají genderově podmíněné násilí vyřešené, případně že to tam s bezpečností na školách až trochu přehání. Je pravda, že na rozdíl od českých univerzit zavedla většina těch západních pro tuto oblast rozsáhlé směrnice, procedury a postupy řešení. Jak ale upozorňuje Ahmed, tyto procedury často fungují jako neperformativy: navenek poskytují univerzitě alibi, že se se situací vypořádala, za zavřenými dveřmi (hlášení problematického chování vždy probíhá v soukromí) však zůstává všechno při starém. Neúčinnost procedur má různá vysvětlení: „Těžko říct, jestli jsou procedury problematické, protože nejsou následované, nebo protože jsou. Na jedné straně můžete vyvíjet nátlak na univerzitu, aby následovala postupy, které si sama stanovila, na druhé straně se zdá, že následování postupu vede k pohřbení podnětu.“ Postupy často vyžadují tolik práce, že stěžovatele odradí, jindy jsou spojeny s přísnou důvěrností a upřednostňují, aby vše zůstalo pod pokličkou a neutrpělo jméno instituce, před hmatatelným postihem.
Metafora mechaniků instituce má své meze: stěžovatelé nemohou instituci opravit (nemají k tomu moc, nástroje a také jim za to nikdo nezaplatí), ale musejí pouze vytrvat ve stěžování a tlačit univerzitu, aby systém nastavila lépe. Dostávají se tak do nevděčné pozice – slovo „complainer“ má v angličtině jednoznačně negativní konotace, v češtině stěžovatel nezní o moc lépe. Jak zmiňuje Ahmed: „Stěžovat si na problém znamená stát se sama problémem.“ S touto pozicí se vyrovnáváme i my jako studentská iniciativa. V průběhu naší spolupráce se ze strany institucí setkáváme se vstřícností a snahou nefunkční mechanismy měnit. Zároveň k nám ale zevnitř těchto institucí opakovaně doléhá refrén (vždy anonymní): „Oni se vás bojí.“ Možná ho slýcháme proto, že jsme vykročili mimo tradiční procedury řešení, které jsme shledali jako nefunkční, možná proto, že jsme si dali zásadu, že budeme o problémech mluvit nahlas, možná je náročné pořád poslouchat, co by mohlo být lepší. Není asi nutné zdůrazňovat, že tato věta rozvíjení dialogu příliš nepomáhá.
Institucionální utopie
V titulu této eseje jsem položila otázku, kdo uzdraví univerzitu. Když přemýšlím o tom, jak by mohl přístup univerzity vypadat v ideálním případě, nepředstavuji se instituci zdravou, jako spíše uzdravující se. Ne takovou, která problémy zneužití moci vyřešila dokonalou procedurou, ale takovou, která je ochotna tyto procedury opakovaně přehodnocovat. Která by si uzdravování pouze neodškrtla v to do listu, ale na generální opravu by navázala pravidelnými technickými kontrolami a věnovala problému soustavně množství energie a práce.
Jaká funkce v popsané institucionální utopii náleží studujícím? Ačkoliv hlavní díl práce leží na představitelích a představitelkách univerzity, neznamená to, že by měli být další řadoví členové akademické obce z tohoto procesu zcela vyloučeni. Součástí práce univerzity by mělo být s nimi po dobu procesu, který koneckonců má být určený zejména pro ně, aktivně a průběžně diskutovat. Ani v institucionální utopii tedy nejsou studující úplně bez role, tato role má však výrazně jinou podobu. Namísto úmorné a neplacené práce institucionálních mechaniků tu studující představují partnery dialogu, kteří instituci dávají zpětnou vazbu, jak tato opatření působí a fungují. Nemám tím samozřejmě na mysli pouze uskupení a iniciativy našeho typu, dialog je třeba vést i s těmi, jichž se problematické chování týká, s vyučujícími, akademickými senáty i ostatními členy a členkami akademické obce.
Zní to jako hodně práce? Taky že ano. Třeba ale to, že tuto práci vykoná univerzita, uvolní nějaké budoucí Laurine energii, aby se věnovala tomu, kvůli čemu na vysokou školu v první řadě přišla: vlastnímu rozvoji a vědě.
---
