Rekomando Ondřeje Macla
Vojtěcha Boháče jsem poprvé zaznamenal krátce po vpádu Ruska na Ukrajinu při benefici v divadle Venuše ve Švehlovce. Spojili jsme se s ním přes Stream živě do obléhaného Kyjeva a rozhovor musel být přerušen kvůli bombardování. Než pokládat další nebezpečnou otázku, nechali jsme ho běžet do krytu.
Boháč, na rozdíl od mnoha jiných Čechů, dobře věděl, že se k válce schyluje. Věděl to těch několik dní před 24. únorem, kdy se pohyboval poblíž ukrajinských hranic s Běloruskem, kde se mobilizovala část ruské techniky. Čekalo se jen, až skončí čínské olympijské hry. A tušil o této hrozbě celé desetiletí, jak dokládá jeho výjimečná kniha Všechny cesty vedou k válce s podtitulem „Příběh Ruska a Ukrajiny očima českého reportéra 2011–2022“.
Boháč (ročník 1990) jezdil do obou těchto zemí už od svých studentských let. Když jeho vrstevníci vyjížděli většinou na západní univerzity, on se vydal na letní školu na Sibiř a poté nastoupil na studium historie a ruštiny do Vladimiru, města nedaleko Moskvy, odkud se přesunul do Nižního Novgorodu. Jiný rok strávil na krymském Simferopolu, kde kromě studií už pracoval i v redakci místních novin.
Navíc měl podivný dar být tam, kde se něco semele. Roku 2011, kdy přijel do Ruska poprvé, probíhaly největší masové protesty po pádu Sovětského svazu. Jejich terčem byl především Putin a strana Jednotné Rusko, která i přes historické minimum hlasů obhájila svoje prvenství (demonstranti byli přesvědčeni o zfalšování voleb). Putin následně vyšachoval Dmitrije Medveděva z možnosti obhajovat prezidentský mandát a svým návratem na nejvyšší post definitivně zamezil pokusům o liberalizaci země. Demonstrace se Putinovi staly mementem, aby už nikdy nedal opozici tolik volného prostoru.
Když se Boháč ocitl na Krymu, vypukl Majdan. Protesty vyprovokované pozastavením Ukrajinsko-evropské asociační dohody vedly ke svržení proruského prezidenta Janukovyče, které motivovalo Putina k následné anexi Krymu a konfliktům na východní Ukrajině. Putin nikdy ukrajinskou samostatnost nepřijal, ba její směřování na Západ vnímal jako přímé ohrožení Ruska, a nejradši by zopakoval scénář, který se udál v Bělorusku za Lukašenka. Než se Boháč v různých souvislostech zorientoval, přišlo mu, jako by snad vše ovládaly potulné kočky.
Vítězství komika Zelenského, který kandidoval v zemi unavené konflikty se slibem míru a dohody s Ruskem, vedlo k pravému opaku. Konflikt eskaloval a původně slabý, nezkušený prezident se stal k podivu Kremlu hrdinským obráncem vlasti. Boháč popisuje, jak válka souvisí s patosem, a ještě více s nudou, a z jeho vzrušení z novinařiny uprostřed válečných střetů je cítit, jakou hodnotu má i dnes dobře ověřená informace, potažmo psané slovo. Jak reportér rozplétá mlhavý chaos vjemů v konkrétní indicie, na kterých následně závisejí lidské životy.
Vojtěch Boháč: Všechny cesty vedou k válce, Brno, CPress, 2022.
