Ryby českého moře
Natáčím s matadory ekologického hnutí. Jeden z nich, Antonín Buček, mě bere k vodnímu dílu Nové Mlýny. Kousek za akvaparkem s obřím parkovištěm, kde cedule z grantu informuje o někdejší „bráně do říše římské“, se noří z vody torzo stromu připomínající zaniklou vesnici nehluboko pod hladinou. Taky je tam kostel, který na hladině osiřel a dá se k němu dostat jen loďkou, takže pánbůh je tam většinou o samotě.
Točit se moc nedá. Je krásně, lidi venčí své burácivé stroje. Jen když na chvíli utichnou, rozhostí se podél umělých břehů mrtvolné ticho. Chybí tu ptáci. Komunisti pro ně připravili tu prostřední nádrž, ale ptáci se ke kolaudaci nedostavili a později už taky ne. Místo jihomoravského moře vznikla jakási umělá vodní pustina. V akvaparku je určitě veseleji.
O týden později lemuje břehy septiku jižní Moravy, jak přezdívá ekolog výsledku kdysi prohrané bitvy o pokoru k přírodě a krajině, bezpočet ryb obrácených břichem k nebi. Pohupují se na hladině, opalují se, tlejí, zapáchají. Jakoby nic se mezi nimi koupe chlap z chatové osady. Ticho, mrtvé ryby a on, co se nechce nechat vyvést z míry, zakazuje si znepokojení. Vztekle glosuje mou snahu pořídit snímek: „Nezapomeň s tím hned utíkat do televize... Stejně je odnesou ptáci... To je naše místo, tady nemáte co dělat!“
Dobře ví, že tu žádní ptáci nejsou. Přesto se tu koupe za nás všechny. Nese to břímě neustále pokoušené víry v moc člověka. Uctívá ten lidský výtvor i s jeho vrozenou nedokonalostí. Nenechá se zastrašit, neuteče. Hrdě nese následky, i za nás ostatní. Ryby zetlí, on tu bude. Nad přírodou se jinak vyhrát nedá.
---
