REKOMANDO Ondřeje Macla
„Obroda vztahu umění a patosu či obecněji afektivity může vést k něčemu široce žádoucímu, co si zatím neumíme představit.“
V humanitních vědách se hovoří o tzv. afektivním obratu už někdy od 80. let a téma emocí, či dokonce patosu nám stále otevírá obzory, čím spíše se nespokojíme s obvyklými klišé. Emoce například nejsou jen niterné mentální stavy, ale odehrávají se ve vzájemném spoluprožívání, třeba i s uměleckým objektem. A rozhodně nestojí v opozici k rozumu, nýbrž tvoří jeho dynamickou součást.
Kunsthistorik Ladislav Kesner v katalogu Trauma, tíseň, extáze, prázdnota ke stejnojmenné výstavě, která proběhla před čtyřmi lety v Západočeské galerii v Plzni, představuje a zároveň originálně domýšlí odkaz německého kunsthistorika Abyho Warburga (1866 – 1929), který je pokládán za výrazného inspirátora afektivní teorie umění. Česky ho můžeme znát také z pozoruhodné studie Ninfa moderna filosofa Georgese Didi-Hubermana, v žánru intelektuální biografie ho zmapoval už klasik Ernst Gombrich roku 1968.
Warburg přitom nenapsal jedinou knihu a jen devět z jeho mála textů má přes deset stran. A třebaže umění jeho doby procházelo strhujícími proměnami, dával přednost studiu renesance. Na druhou stranu nám zachoval rozsáhlé archivy s tisíci popsaných kartiček, v čele s obrazovým Atlasem Mnémosyné, ze kterých lze dovozovat záblesky „geniální intuice“ jakoby z jiného vesmíru. Warburg předpokládal, že základem sociální paměti jsou tzv. formy patosu, tedy afektivně nabité figury, které předjímají tvorbu symbolů či obrazů, a jejich trasování ho dovedlo ke zcela jinému, řekli bychom anachronickému, imaginativnějšímu pojímání historie. Různé výjevy řadil vedle sebe na základě podobného afektu; nymfa od Botticelliho tak mohla sousedit s modelkou z reklamy, bičování Ježíše s týráním Orfea bakchantkami. K tomu dospěl od tradičnější a dnes kontroverzní představy o vývoji civilizace od magických prožitků, spojených s fobickými děsy, k prožívání vědomějšímu, spojenému s reflexí, kdy tyto prastaré relikty můžeme transformovat do uměleckých figur a také je zpětně v historii rozkrývat. Nutno však dodat, že také počínající dvacáté století bylo pro Warburga plné anti-civilizačních fobií a on sám tímto svým myšlením vzdoroval duševní chorobě.
Když se Kesner hlásí k Warburgovi, zároveň se vymezuje vůči jiným poststrukturalistickým myslitelům afektivity, ať už vůči Rolandu Barthesovi a jeho teorii puncta, Gilesu Deleuzovi, který vlivně vyjímá afekt mimo psychologii, či z českého prostředí vůči Josefu Vojvodíkovi. Vytýká jim, že přehlížejí poznání na poli neurovědy, a z toho důvodu mu jejich teorie připadají vágní. Proti nim se Kesner opírá o experimentální výzkum, který dlouhodobě podniká s pracovní skupinou Obraz, mysl, mozek v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech. A zatímco již zmíněný Didi-Huberman rozvíjí Warburga spíše coby filozof-básník, Kesner ho nahlíží vědecky a s pomocí jím naznačených nástrojů systematizuje různé druhy patosu ve výtvarném umění posledního století. Rozlišuje patos religiózní, mystický a metafyzický, traumatický (spojený se zobrazováním katastrof), propagandistický, existenciální, ba dokonce patos obyčejnosti. A na posledních stranách se nevyhne ani fenoménu selfie či patosu uprchlické krize. Jeho obrazové exkurzy doplňuje studie Petry Kolářové, která hledá souvislost mezi Warburgem a neúspěšným spasitelem moderního divadla Jerzym Grotowským.
Kesnerova kniha dokládá, že umělecké vyobrazení afektů upustilo během posledního století od silné exprese a odstředivých poloh ve prospěch sevřenějšího sklesnutí a statičnosti. Samo lidské tělo už není tak podstatné, navíc jisté druhy (rámcování) emocí se zdají být podezřelé, případně se jich chopila popkultura. Právě ale obroda vztahu umění a patosu či obecněji afektivity může vést k něčemu široce žádoucímu, co si zatím neumíme představit.
Ladislav Kesner
Trauma, tíseň, extáze, prázdnota. Formule afektu a patosu 1900–2018
Brno: Books & Pipes Publishing, 2018.
