REKOMANDO Ondřeje Macla
Smrt je neznámo, které odjakživa kolonizují nejrůznější významové rámce. Snažíme se uctít památku zesnulého, loučíme se s ním, zpravidla i zařazujeme jeho osud do širšího řádu světa. Rituály posledního rozloučení by měly probíhat důstojně a s ozdravným dopadem na otřesené společenství pozůstalých. Že se to nejenže nedaří, ale že takové selhávání navíc dovede být mimořádně vtipné, dokládá sbírka úryvků z pohřebních řečí Vážení truchlící a ostatní hosté, kterou roku 1993 sestavil člen funebrácké kapely Ladislav Muška a která se dočkala už šesti vyprodaných vydání.
„Narodila se a umřela. A to je, drazí přátelé, zákon přírody, proti kterému zatím nemůžeme nic dělat.“
Na první pohled se zdá, že humor sbírky závisí na jejím zasazení do minulého režimu. Muška byl za normalizace zakázaným autorem a dané úryvky sesbíral společně s kamarády, s nimiž doprovázel obřady v krematoriích. Sbírka se tak hemží soudruhy, odkazy na zemědělská družstva či frázemi s marxleninským nádechem. V tomto světle se objeví i v knize Tesilová kavalerie o popkulturních obrazech normalizace, konkrétně ve studii Víta Kořínka o kremaci a pohřební řeči. Mrtví soudruzi neodplouvají do nějakého zásvětí a jejich hroby netíží kříže z mramoru, nýbrž jsou proměněni vědecko-pokrokovým procesem na popel, ve kterém si už jsou konečně rovni.
„Přejeme ti všechno nejlepší tam v neznámu – nebo kde to vlastně seš.“
„Loučíme se s tebou i jménem drobného hospodářského zvířectva…“
Pohřebními řečníky tu ale nejsou jen najatí papaláši, kteří vyvolávají komiku tím, jak se jejich řeči míjejí s prožitými osudy. Soudím, že podobnou komiku lze hojně zažívat při pohřbech církevních či nynějších sekulárních, pouze se mění ideologické kulisy. Promlouvají tu i jedinci, kterým byl nebožtík opravdu blízký – a oni to s jazykem roztomile neumějí, jsou nervózní, dopouštějí se neobratností. Ještě aby to uměli, když je pro ně událost ztráty naprosto bezprecedentní! A tak se dozvídáme, že se někdo narodil v šestadvaceti letech, žena měla úctyhodných jednašedesát potomků a jiný šest, ale „naživu zanechal jenom tři“, další rozdal hodně lásky „nejen v rodině, ale i v celé naší obci“. Absurdita se míchá s dadaismem, Marx s Freudem, úřad s lidskostí. A humor se dokonce nemusí vyjevovat pouze mimoděk, neboť jde o přirozený způsob obrany v předem prohraných bojích.
„Budeš nám scházet. Vždycky, když jsme šli kolem, byli jsme zvyklí se ti dívat do okna…“
Před pár lety vyšla kniha Terapie sdílením, kde instagramerky Ester & Josefina shromáždily (též mimořádně vtipné) zprávy z milostných rozchodů. Tyto zprávy jsou vytržené z intimity osobních chatů a jejich opuštění mluvčí se stále ještě drží iluze, že žádný rozchod nenastal. Muškovy pohřební mluvčí si jsou faktu rozchodu člověka a společenství naopak velmi dobře vědomi, donquijotsky se konfrontují s tímto nenadálým tichem, i když by jistě bylo důstojnější mlčet, ale právě v tom tkví jejich půvab – promluvit sebepitoměji, než se zase upnou k hudbě života.
„Můžete mi zahrát Když kvetly jiřiny? Víte, ta moje byla Jiřina…“
Vážení truchlící a ostatní hosté,
Ladislav Muška
Cesta domů, 2017
