Myšlení a individualita v době krize (polemika)

Anna Luňáková

S krizí přichází změna. Krize je totiž vpádem nového do našich životů, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Krize je suspendace dění, je momentem (ne)dobrovolného zastavení. Nyní můžeme říci, aniž by to kdokoliv, ba ani Václav Klaus, rozporoval: Jsme v krizi. 

Polemika s textem J. Škroba Hledání naděje v hořících troskách

© Je Suis Elli (CC BY 2.0) x Ondřej Trhoň x Hoai Le Thi

V článku s názvem Hledání naděje v hořících troskách jeho autor Jan Škrob tvrdí, že přichází globální katastrofa (ne, neměl na mysli COVID-19, ale globální environmentální krizi, která má na životní prostředí srovnatelné účinky, jako tento vir na lidské zdraví). Následující úvaha, a za to patří Škrobovi velké díky, vzniká na základě inspirace jeho textem. 

Škrob si je jist tím, že se blíží „konec“. Ten by ovšem mohl být i novým začátkem. Je sympatické, že Škrob vůbec věří v možnost pádu systému (tj. kapitalismu, ale nejen toho), který je v permanentní krizi už minimálně dvě století, a zdá se, že je z ní dokonce živ. Nový začátek, ve který Škrob doufá, by měl nejen zavrhnout kapitalismus, ale také přehodnotit dva přístupy, které údajně stojí v jeho základu: racionalismus a individualismus.

Když Škrob píše, že je čas připravit se na nejhorší, co je to „nejhorší“, co si dokážeme představit? A sahá tomu současná pandemie alespoň po kotníky?

Role představivosti

Pro pesimistu Škroba je totiž zřejmé, že svět, jak ho známe, končí.  Optimista Škrob doufá v nový začátek. Pohybuji se v mnoha různých světech, včetně těch, ve kterých jsou tvrzení o konci k smíchu. Lidé na té „druhé straně“ vnímají prosperitu, růst, bezpečí nebo bohatství v takové míře, v jaké jej dosud neznali, kupříkladu ve srovnání s jejich dětstvím a mládím. Jak je přesvědčit, pokud by to vůbec mělo smysl, že vše není „v pořádku“?

Ano, krize, ve které se nacházíme, není všudypřítomná, stejně jako není všudypřítomný kapitalismus. Je ale třeba, a v tom souhlasím se Škrobem, vytvořit novou představu o budoucnosti. Tato představa by mohla být nabídkou pro ty, kteří odmítají připustit stávající krizi. Nabídka něčeho „lepšího“, to znamená: útok jejich vlastními zbraněmi, nabídnout jim víc, které budou umět chtít.

Ať už jsou naše představy dystopické, nebo utopické, jedno je jasné: představivost je klíčem k utváření budoucnosti. To, co si umíme představit, hraje zásadní roli v rozhodování jedinců i korporací.  „Umět si představit“ rozhoduje o našich životech. Jak sám Škrob správně uvádí: představy, které považujeme za samozřejmé a přirozené, takové často vůbec nejsou. 

Stává se, že člověk má nějaké představy o tom, jaké představy má někdo jiný, třeba většinová společnost. A tak se často brání tam, kde není nepřítele, nebo útočí na lidi z vlastních řad. Kde je psáno, což je ale jedna z představ, kterou Škrob uvádí, že mezi člověkem a přírodou leží jednoznačná hranice? Kdo říká, že „jedinec je izolovaná a jasně ohraničená jednotka“? Kdo tvrdí, že nejsme propojeni se „zvířaty, stromy, kameny, vodou“? 

Ono to vypadá, že tyto představy vládnou, protože se chováme, jako kdyby vládly. Obávám se ale, že nestačí změnit názor například na výše uvedené tři příklady. Nemyslím si, že jsou důvodem ani ospravedlněním stávajícího systému, natož jeho argumentem, poněvadž stávající systém, tvrdím, vůbec nemyslí, natož aby byl schopen klást si otázky tohoto druhu. 

Role filosofie

Jednou pro vždy: filosofie jako něco, co nemá praktický význam, protože to je jen luxus přežvykování myšlenek, je představa, kterou je třeba nešířit. Ano, role filosofie je otázkou pro samu filosofii. Já se přikloním k parafrázi Gillese Deleuze z jeho přednášky z roku 1987 (naleznete ji na YouTube pod názvem What is the Creative Act), že mít ideu znamená mít ideu v některé oblasti, idea je již angažovaná, má svůj konkrétní modus – ať už se jedná o malbu, román, vědu, politiku nebo – filosofii. A rolí filosofie je vytvářet koncepty. 

Navíc o tom, zda se někdo nebo něco, ať už odvětví nebo člověk, věnuje něčemu dostatečně „závažnému“, nerozhoduje závažnost sama (stačí se podívat do nedávné historie na příklady, jak dochází k průlomovým objevům ve vědě: často jsou potlačovány tak dlouho, než jejich pravda doslova nepopiratelně vyjde najevo). To, co rozhoduje, je frekvence, s jakou se o tom či onom mluví. Filosofie není odpovědná za vymýšlení řešení nebo témat. Naopak, je to specifická oblast vědění nabízející specifická řešení, která mohou být úžasně užitečná anebo také (zdánlivě) úplně k ničemu.

Vraťme se ale k „problematickým konceptům“, na kterých by měl také dle Škroba stát kapitalismus a které nepatří do jeho (naší) představy nového počátku. 

Racionalismus jako maskovaná víra

Nevím, jestli je možné racionalismus a individualismus vnímat jako koncepty, spíš se jedná o zdegenerované koncepty, ze kterých se staly životní styly, potažmo způsoby argumentace.

Představa rozumu jakožto modly západní společnosti je v přímém rozporu s podstatou rozumu jako takového – a sice, že je rozumný. Modlou západní společnosti byl a je zisk, nikoliv rozum. Ano, ten je následně ospravedlňován argumenty o tom, co je a co není takzvaně rozumné. Většinou ale také jednoduchým: „Tak to prostě chodí.“ Ovládni systém, nebo zemři.

„Ale ne všechno se dá spočítat, změřit, racionálně a logicky zvážit,“ píše Škrob. Ovšem, doplňuji, racionalismus není jen kvantifikace, ale i všímání si pouze konkrétních kvalit. Přijetí jistého typu řádu nebo struktury. 

Je zvláštní, že něco, co by se mělo týkat pouze „hlavy“, produkuje tak výrazné materiální dopady. Možná je i tímto jevem tzv. racionalismus mnohem méně „myšlením“, než se zdá? To, že rozum není jedinou oblastí, je zřejmé. Člověk není rozdělen na oblasti. Vše je propojené, v tomto ohledu bych Jana Škroba chytla za slovo – jsme propojeni se vším, skrz naskrz. I s vlastním rozumem. Žádný člověk nedokáže být výlučně „racionální“. A systém už vůbec ne.

Souhlasím se Slavojem Žižekem, a sice v tom, parafrází řečeno, že kapitalismus je otázka víry; člověk je ochoten riskovat cokoliv, jen aby růst pokračoval a kapitál cirkuloval. Osobní štěstí je kapitalismu do značné míry podřízeno (tedy i tzv. individualismus, individuální žádosti). 

Apologie myšlení a rozumu 

Nastal čas začít znova myslet. Skutečné myšlení, na rozdíl od představy myšlení skrytého v podobě racionálního chování, v sobě skrývá pohyb, vektor, někam vede, k něčemu směřuje. Mezi myšlením a konáním není nutně rozdíl, naopak, myšlení může být vrcholně performativní. Je možné myslet tím, jak jednáme. Anebo – hrůza – stát se myšlenkou někoho jiného, potažmo systému. 

Pokud chcete najít transpersonální zdroj problémů tohoto světa, není nic jednoduššího než ukázat prstem na rozum v jeho údajně nejrozšířenější podobě: v racionálním uvažování. Naproti tomu ubohé emoce prohrávají válku o pozornost, ačkoliv by empatie mohla naše problémy v mnohém posunout k řešení. Tento dualismus, překvapivě, ještě stále pableskuje českým diskursem. Uznávám, že není jednoduché předvést, proč je slepou uličkou, ale za pokus to stojí. 

Mým cílem ovšem není navážet se do jednoduchosti dualismu a poukazovat, že „už jsme dál“, nejsme. Záleží, v každém takovém textu a článku a debatě, zda jsou určené pro prostředí, ze kterého vzešly, či zda se snaží reagovat a posouvat myšlenkový kontext, který by měl být jejím základem. Klišé, že emoce jsou opakem rozumu, se pak v českém enviro-esoterickém diskursu (myšleno bez hany!) šíří jako houby, bez snahy dokázat, jak konkrétně se to děje nebo v čem by dokonce tento protiklad mohl být pozitivní pro věc. 

Je třeba uznat, že rozum a potažmo jednání na základě rozumu, tj. racionalita, má svá pozitiva. To, že někteří lidé chápou, že je třeba nezdevastovat vlastní prostředí, protože jinak nebudou mít kde žít, není jen otázka empatie nebo emotivity, která se s touto devastací pojí, jako je frustrace, vztek, environmentální smutek nebo naopak odvaha bojovat za to, co považuji za hodné ochrany, ale chápání hodnoty chránit životní prostředí může mít svůj původ právě v racionálním myšlení. A dokonce je možné nemít emocionální vztah k tomu, co chráním, každý má nárok na vlastní způsob prožívání a vlastní „styl“ tvorby vztahu k určitým věcem, tématům, pojmům nebo světovým problémům. Emocionalita není víc než racionalita. 

Navíc pokud bychom permanentně přistupovali na předpoklad, že naše poznání a rozum popírají život, anebo naopak že tzv. praktický život popírá naše poznání, budujeme akorát příkop namísto nezbytného mostu. Problém tedy nespočívá ve sporu mezi emocemi a rozumem, mezi emotivitou a racionalitou, dokonce ani ne mezi skupinou a jednotlivcem, ačkoliv to tak bohužel diskurzivně může působit. 

Ostatně, stačí se podívat na aktivistku Gretu Thunberg, jejíž hlavní argumenty spočívají na vědeckých faktech. Vědecká fakta jsou produktem vědy, lidské vědy a lidského rozumu. Jsou snad tímto její argumenty znehodnoceny, neboť vycházejí z racionálního prostředí? Naopak, pomáhají rozkrývat sobectví tam, kde se rozumem hájí obchodní a politické zájmy. Na druhou stranu, za co Greta Thunberg sklidila největší kritiku? Za svou emocionalitu. (Za expresivní až hysterické výstupy; tj. pozorujeme klasický, výrazně český odpor k pathosu v původním smyslu slova.) Tedy ano, přitakávám Škrobovi, je třeba znova budovat vztah mezi emocemi a rozumem, ale opatrně a zejména ve veřejném prostoru a diskuzi.

Ostatně k tomu viz Radostná věda, kniha Friedricha Nietzsche, která samozřejmě nenese svůj název náhodou, ale má svůj specifický význam v evropské kultuře. Termín „radostná věda“ se nejraněji objevuje už v Rabelaisově Gargantuovi a Pantagruelovi a jako výraz „gai scavoir“ sloužila k označení technické zdatnosti nutné pro psaní poesie. Později i vědy, ve smyslu sciences, což jsou užitečná těla, znalosti a schopnosti napříč oblastmi.

Co je na Gretě Thunberg obdivuhodné, je to, jak dokáže snoubit obě tyto zdánlivě oddělené roviny. To, jak kdo co vnímá, není bohužel identické s tím, jak to je: tím říkám – nestačí jen ‚chránit přírodu‘ (nebo levici, nebo ženy nebo psy nebo kohokoliv a cokoliv), ale je nutné pokusit se stát součástí pojmů příroda nebo jakéhokoliv dalšího, vzít na sebe roli, dát v sázku své sociální vazby a projít (pro introverta značně nepříjemným) procesem vytváření nových vazeb, a konečně: plně pochopit, o co doopravdy usiluji, v jakých časových horizontech, jaké konkrétní cíle si kladu a jakým způsobem jich dosahuji. 

K otázce individualismu

Termín individualismus vnímám jako paradoxní. Člověk totiž sice ovlivňuje prostředí jakožto jedinec, ale i prostředí ovlivňuje člověka. A vzhledem k tomu, že je to člověk, kdo toto prostředí do velké míry utváří, neomezeně a exponenciálně tak působí sám na sebe, přeneseně řečeno po způsobu šíření současného viru. Takto jedinec schvaluje působení na sebe samého skrze prostředí, které sám utváří, ať už vědomě, nevědomě nebo z donucení. 

Je zřejmé, že individuální zájmy se nakonec spojují do tvorby tohoto prostředí, které následně působí individualisticky, ale ve skutečnosti má globální charakter a upřednostňuje, zdánlivě individuálně, toto své prostředí, před prostředím tzv. ostatních, jako jsou rostliny, zvířata nebo korály. A toto „naše“, tj. lidské prostředí není něco hmatatelného, jako je půda nebo voda, ale primárně je definováno skrz systém kapitalistických vztahů, skrz komerci, skrz nárok na vlastnění, skrz vzhled či právo.

Proto to není, jak se domnívám, otázka individuální – protože ať se zeptáte kohokoliv, každý chce dostupné energie, čistou vodu, zdravé jídlo a kvalitní prostředí pro své děti – ale je to otázka vyloženě ne-individuální, která má paradoxně individuální řešení, aneb klasický sen: Kdyby každý na světě přispěl symbolicky jednu korunu, vybrali bychom cca pět miliard a za těch pět miliard bychom do dětských domovů a kojeneckých ústavů nakoupili tolik potřebných kočárků… Problém je v tom, že všechna individua se individuálně chovají víceméně stejně, respektive v rámci možností, které jim umožňuje prostředí, musíme tedy namísto kritiky individualismu hledat možnosti harmonické individuality, kdy bude možné nežít v nájmu, a přesto ve městě a tak podobně. Individuality, která bude přetvářet prostředí, a tím samu sebe.

Diverzita individualit znamená i diverzitu bytí. Ovšem opakuji, je třeba hledat a vyžadovat konkrétní, značně jednoduché kroky, které je nutné realizovat, a to doslova krůček po krůčku. Pokud žijeme ve státě, kde je možné týrat živé bytosti se zanedbatelným trestem, kde jsme stále ještě nedokázali vyřešit otázku velkochovů nebo osobní dopravy v historických centrech měst, jak vůbec můžeme očekávat, byť jen minimální zájem o to, co nám zvolna umírá před očima, totiž planeta a život, jak jsme jej dosud znali? Co je komu v Praze do korálů, když je možné utýrat slepici k smrti, a to s logikou výdělku? Jak je možné chránit životní prostředí ve státě, kde je normální, že soukromé subjekty vlastní přístup k pitné vodě? Jak je možné cokoliv měnit, když je možné vlastnit pozemek na Měsíci nebo sluneční svit?

Není to jen rozum, který by se měl vzpamatovat, ale je to především tělo, které podlehlo kapitalistické logice jako první, čímž se samozřejmě v plném světle ukazuje iluzornost oddělení rozumu a emocí. Tělo, které je ovlivněno logikou kapitalismu, toť pravý zdroj naší krize. Nezdravý sebe-vztah. Nejde o to, že lidé uvažují „špatně“, lidé často neuvažují vůbec. 

Umění žít

Už jednou a jinde jsem navrhovala tezi, že to bude nakonec krása, kdo „zachrání přírodu“, protože bude chybět i lidem, kteří se v ochraně životního prostředí aktivně neangažují, ale začínají pociťovat dopady činů „společnosti“, toho neurčitého zla, které způsobuje, že ten hezký mokřad vyschl, ten korál už není barevný a že jejich děti už nikdy neuvidí bílého nosorožce. Rozhořčení nad ztrátou krásy, na kterou má přece každý slušný člověk právo, by snad mohlo masám stačit k aktivizaci. 

Naše další práce tak bude spočívat v budování jiné infrastruktury, tzv. zevnitř, abychom se mohli stávat alespoň lokálně nezávislými, když není možné ihned, konkrétně a prakticky, provádět globální změny.

Budeme si zajišťovat vlastní mikrokosmos, vlastní mikroprostředí s vlastní studnou a zdroji energie. Paradoxně se budeme vlastněním bránit vlastnění, protože budeme připraveni o něj kdykoliv přijít, když to bude potřeba. Schopnost budovat své vlastní prostředí prostředky, kterými můžeme pohrdat, je zvláštní talent, jak přežít v současnosti a zároveň ochránit i to, na čem záleží. 

---

Anna Luňáková (1993) vystudovala Filosofii na FF UK a herectví na DAMU. Aktivně se věnuje psaní, myšlení a divadelní tvorbě.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít