REKOMANDO Olgy Słowik
Ve sbírce „Země slunce“ se setkáváme s pro Škroba typickým „plynutím jazyka“, díky němuž často zaváháme, kde končí jeden významový celek a začíná další. Děje se tak kvůli hojnému využívání enjambementu a rezignaci na interpunkční znaménka. Ono plynutí přivádí na mysl slam, ale také připomíná orální kořeny poezie. Důraz na zvukovou stránku zvýrazňuje i rytmizace veršů, dále opakování vět, jejich částí, jednotlivých slov či motivů.
Otázka kořenů (v jiném kontextu, v jiném významu) se objevuje i v úvodní básni: „záměrně mizím v divočině / asi se blížím tam kde to všechno / začalo“ („hadí skála“, s. 13) Lyrický mluvčí sbírky naznačuje odcizenost ve světě, v němž se některá hesla „říkají většinou jenom tak“ (tamtéž), místo aby byla brána vážně. V úvodní básni deklaruje: „chtěl / jsem ještě říct že svoboda pro mě znamená / pravý opak toho o čem se tu jako o / svobodě mluví jedou se pořád dokola trikolóry / triumfalismy virtuální peněženky“, a vymezuje se tak vůči nacionalismu a kultu peněz.
Nicméně přímé politické deklarace či kritika pozdního kapitalismu nejsou v „Zemi slunce“ prvoplánové. Do popředí se dere spíše specifická obraznost, budování (či lépe naznačování) světa, který je v mnohém fantaskní, připomíná akční film nebo počítačové hry. Lyrický subjekt se pohybuje podle návodů, díky kterým ví, komu, jak a kde má předat externí disk či kam schovat paměťovou kartu. Na druhou stranu činnosti, které musí vykonat, přivádějí na mysl šamanistické rituální praktiky. Lyrický mluvčí je tu svébytným šamanem: vykonává úkony, které se zdají smrtelně důležité a dává snad i naději na záchranu – ve světě, který je postapokalyptický, i když není jisté, jestli nejhorší se už odehrálo, nebo teprve přijde.
Aktivita lyrického subjektu přináší naději. Nevzdává šanci směřovat k jinému světu, i když jeho obrysy jsou nejasné. Zřejmé je to, že v něm zásadní roli sehrává druhý člověk – reprezentován v básních apostrofickým „ty“, „architektkou sítí“ a kolektivním zájmenem „my“ – a svět obecně. Cestou ven z postapokalyptické reality je i cesta ven z pohodlné sebestřednosti: „každá situace kterou se / rozhodneme doopravdy prožít / nás přivádí zpátky ke světu / k trhlinám a otvorům / ve tmě stáváme se součástí / území“ („čtyři řeky“, s. 41).
Svět, k němuž lyrický subjekt směřuje, nejpravděpodobněji nebude anachronickou divočinou, jelikož výchozím bodem je tu svět technologicky velmi vyvinutý. Máme zde chytré hodinky, paměťovou kartu, bezpečnostní kamery, kódovací tabulku, externí disk, datové centrum či hackování bankomatů a terminálů. I v tomto spojení slovníku digitálních technologií, inspirací počítačovými hrami i akčními filmy s notami mysticismu (naznačování jakéhosi hlubokého tajemství) či šamanismu se projevuje propracovanost sbírky. Žádný motiv ani slovo zde nejsou náhodné. Škrob si dal velikou práci, aby vystavěl svět, který v sobě spojuje zdánlivě nesourodé prvky, a toto spojení funguje přesvědčivě. Čtenářka se v tomto světě pohybuje s důvěrou, přestože třeba netuší, co je oním skrytým hlubokým tajemstvím a kam s lyrickým mluvčím vůbec směřuje.
Země slunce
Jan Škrob
Viriditas, 2021
