Filip Németh: Žitava
Naleziště poztrácených perspektiv
U rozbujelého břehu vyčuhuje z vodní hladiny horní část lidského těla; stačí ovšem knihu lehce pootočit a rázem lze zahlédnout zcela odlišný obraz: muž leží na rozpraskaném, vyprahlém dnu řeky a poslední zbytky vody zadržuje mezi pažemi. Trojrozměrná obálka debutové sbírky Filipa Németha Žitava dává jasný signál – něco se proměnilo. Obzvlášť v případě enviromentální tematiky by bylo jednoduché se u takové teze zabednit a následně rozehrát hru s předem rozdanými kartami, z níž vyjde jako vždy najevo, že člověk v té přírodě natropil samé hrůzostrašnosti! Žitava však proměnu prostoru bere spíš jako východisko a ukazuje, že její důsledky jsou mnohem dalekosáhlejší a zdaleka se neodehrávají jen ve vztahu kultura-příroda.
Již samotný titul naznačuje, že sbírka vychází z prožitku konkrétního místa – a to povodí řeky Žitavy na jihozápadním Slovensku, přičemž na základě naznačených lokálních specifik (vinařská tradice, bohatá archeologická naleziště, odpálení mohutného komína) se lze dopátrat až k maloměstu Vráble a jejímu blízkému okolí. Základní figuru představuje dočasný návrat lyrického mluvčího do rodného prostoru – ten je však explicitně exponován spíše výjimečně (a když už, tak zejména sebeironicky – „keď nechodíš domov / keďže nechodíš domov“), prim hraje až obsesivní evidence toho, co během ne-výskytu zmizelo, co se zjevilo a co se změnilo k nepoznání. Výraznou součástí Némethovy básnické metody tak není pouze záznam současného stavu, ale rovněž imaginační akt tkvící v odkrývání zaneseného a vyvolávání odstraněného: „odmysli si most / odmysli si asfaltové cesty / už sa pred tebou rysuje krivka“. Výrazy z oblasti geometrie nejsou náhodné – ve sbírce se obkružují utkvělé zbytky formativních zážitků spjatých s jednotlivými místy, na jejichž narýsovaném podkladu by snad mohl – alespoň v mysli – povstat zaniklý svět. Tato takřka archeologická metoda mluvčího přirozeně vede k určitému typu prostorů a věcí, k nimž přistupuje s posvátnou úctou – k zadní části hřbitova, k nečitelným náhrobkům, k letokruhům zakrytým mramorem či k polámaným cihlám zarůstajícím lopuchy. Zkrátka ke všemu, z čeho by bylo ještě možné něco „dávného“ vyčíst; do míst, kam nelze vložit panáčka z Google Maps – a i kdyby, jen těžko by nám takový narafičený pohled něco takového dovedl zprostředkovat.
Kromě geometrického vnímání (související rovněž s mapami, jejichž podoba je neustále překreslována) hraje ve sbírce podstatnou roli také vztah prostoru a vyslovení – objevuje se metafora krajiny jako něčeho zapisovaného či přenášeného jazykem („ale stále iba slabikujeme / rituály vtáctva / voňavé alergény / hieroglyfy bývalých nív“), vytrácení etymologického původu místních názvů z povědomí obyvatel je nahlíženo jako něco otřásajícího konstitucí prostoru. Tuto moc slov básně reflektují také nepřímo – míhají se v nich slova archaického a regionálního charakteru (aniž by to působilo nátlakově), vrší se výčty konkrétních pojmenování („nič nápadné / len pár kríkov / baza / hloh / ďalej / vŕba / jelša / občas / čremcha / kalina / a predsa džungľa“). Právě takový jazyk, očištěný od zastírajících abstrakt, jako by dokázal odkrýt skutečnost, přes níž se přehazují hávy, které plíživou degradaci prostoru maskují. „Revitalizované centrum“ – to je přece v zájmu Krásy; výsadba jedlí – super, Příroda; reliéf tanečníků v krojích – bomba, tady se ještě drží Tradice. To, že celý fetiš modernizace leckdy k ničemu krásnému nevede, že ne každý strom se hodí pro libovolnou oblast, že folklor může fungovat spíš jako vějička než jako výraz kontinuity – to všechno si Németh bere na paškál. Metaforu autorova přístupu ke slovu může představovat báseň koryto, v níž mluvčí stojí nad hladinou řeky: „na dno však nevidno / ako sa usadzujú / piesky / štrky / bahná / riečne rastliny / a nie je jedno čo z toho“. Rozlišit, upřesnit, dohlédnout – zásadní aspekty tvůrčího aktu, který však není zbožštěn jako spása krajiny (ostatně báseň výše končí verši: „ešte ti potrvá / zdokonaliť sa v čítaní dna / z farieb a tvarov hladiny“). V cyklu „upútavky“, který je rozprostřený napříč sbírkou a jehož básně nemají podobu strohého záznamu v druhé osobě, nýbrž vycházejí z introspektivního, úvahového či fantaskně absurdního ladění, se objevují mimo jiné básně vyjadřující zjevnou skepsi k schopnosti jazykově pojmout svět – z jazyka zde opadává nátěr a rezaví, slova jsou nahlížena jako pouhé fyzikální částice.
V Žitavě trouchniví osobní i kolektivní paměť, kulturní i přírodní vrstvy se zanášejí… přesto se autor obešel bez vzletné estetizace onoho zaniklého venkovského prostoru. Ten v žádném případě neutkvěl v podobě křiklavých západů slunce a pokojně se pasoucích kraviček; teskní se zde po něčem zcela jiném – třeba po břízolitu, paběrkování nebo pomejích vylévaných na dvorek. Nevyzpytatelnost paměti, do níž se se zjevnou závažností zavrtávají věci a události bez zřejmých kritérií, se ukazuje třeba v básni fundus, v níž mluvčí s bratrancem vytvoří na zahradě padesát vyřezávaných dýní. Vrchol prožitku však nepředstavuje pohled na pompézně svítící scenérii v duchu Halloweenu, nýbrž ubohý obraz hnijících plodů. Némethovi se tak podařilo zprostředkovat velmi univerzální, byť v konkrétních případech velmi obtížně sdělitelný (či dokonce obhajitelný) pocit – něco zmizelo či vyprchalo, a přestože to neneslo žádnou zjevnou funkci a v obecném povědomí to nepředstavuje nic významného (leckdy spíš naopak), pociťujeme vůči tomu neskonalou nostalgii, často odvislou od malicherného detailu. V básni komín je zobrazen pád obrovského komínu, vzhledem k neobvykle početnému sledujícímu davu se z demolice stává happening. Po pár letech se na místo činu navrací mluvčí: „keď blúdiš dosť dlho medzi lopúchmi a palinou / zakopneš o kusy tehál / pozostatky / vezmi ich do ruky / a ulož do pamäti“. Zkusme si tyto verše přestavit (navzdory použité druhé osobě) z hlediska vnějšího pozorovatele – co si pomyslet o člověku, který stojí uprostřed zarostlého plácku a v ruce drží úštěpek cihly? Možná nic kloudného – a přitom se tam dotykem zpřítomňuje tolik vrstev, kolik jich kdysi propadlo mezi prsty.
Žitava je silná zejména v pečlivém zaznamenávání drobných posunů ve vnímání. Třeba prostor kostela je líčen s urputnou konkrétností – emblematické objekty nově nabyly bizarních podob: „každá doba zanecháva relikvie / hluché káble pod kobercom / škrobené dečky / ornáty v skrini / pvc obal na breviári / vykurovacie rúrky v laviciach“. Může se zdát, že v tak výsostně duchovním prostoru je nesmyslné klást důraz na materiální stránku – ukazuje se však, že hmota je přece také nadouvána duchem: „aj známe modlitby / sú odriekané v posunutom rytme“. Dětské hry získávají v proměněném světě zlověstný nádech – po řece se posílají lodičky z polystyrenu, zdánlivě nevinně se vyzývá: „kráčaj len po tieni / inak si spáliš podrážky“. Navzdory evidenci s řadou žalostných bodů nechybí sbírce kradmý humor – cestičky v remízech udržují pěstitelé konopí (a stávají se tak bezděčně posledními patrioty), vyhubení raků z místního potoku je přičítáno klukovské prozkoumávačce, plánuje se obřadné pohřbívání sloupů vinohradu a naprogramované školní zvonění strukturuje čas i o prázdninách. Únosnou mez naopak někdy přesahuje mudrování a hudrování – myslím si, že ani o kontraproduktivní „péči“ o veřejný prostor není náležité mluvit jako o demenci a že bez těch pár moralistních bonmotů by se sbírka klidně obešla.
„ak si túžil vidieť celú dedinu / a zakázané okolie / chcelo to vystúpiť na kopec / pomedzi kordóny viniča / vyliezť na okraj kade / oprieť sa o posledný stĺp / vytiahnuť sa na špičky // rieku prezrádzal len kľukatý pás stromov / horizont zdobila fabrika na oblaky / ulice nezapadali do nákresov na mapách // dnes zostávaš dole / stúpa len kamera / vrtule bzučia ako / postrekovacie mašiny // dívaš sa kolmo dolu / na dedinu aj na seba / a vidíš že tej kolmosti / chýba perspektíva“ Tolik úplná báseň z výšky, pro mne nejkrásnější text celé knihy. Představuju si muže hledícího na záznam z dronu, který si najednou uvědomí, že úsilí vystoupit na kopec možná přece jenom stojí na to – pro něco tak starého, jako je pohled na krajinu z ostrého úhlu. Kvůli i díky technologii.
(Četbu sbírky doporučuji konfrontovat zhlédnutím půvabné video-prezentace, která vznikla o stejném místě o dekádu dřív. Může se vyjevit leccos – třeba jak rychle se ze všedních obrazů stává historická fotografie.)
Filip Németh: Žitava
BRAK, 2023
