Anna Bolavá: Do tmy

Příběh Do tmy vypráví totiž nespolehlivá vypravěčka, což mnohé komplikuje. Čtenář od určitého okamžiku neví, jestli a kdy může hlavní postavě Anně Bartákové věřit. Tento „trik“ lze vykládat různými způsoby: od čistě formalistické interpretace, podle níž nespolehlivost vyprávění zdůrazňuje „umělost“ literatury (připomíná nám, že nemáme co do činění s reálným člověkem, nýbrž „pouze“ s literární postavou), po psychologizující čtení Bartákové jakožto osoby s psychickou poruchou. Nicméně tyto různé způsoby čtení se nemusejí navzájem vylučovat.

Protagonistka touží po tom odstřihnout se od světa lidí a postupně se přibližuje světu léčivých rostlin, které náruživě sbírá. Této činnosti se podřizuje celý její život: „Už nemám v životě jiný zájem než sběr.“ (s. 12) Anna jezdí pro byliny na starém kole a následně je každý týden prodává ve sběrně. Se sousedy či sestrou téměř nemluví; maloměstskému životu se vyhýbá, jak jen to jde. Občas pouze prohodí s někým pár slov, aby se neřeklo.

Všechno nasvědčuje tomu, že ne vždycky zaujímala k současnému světu a společnosti tak kritický postoj: byla přece (a formálně stále je) vdaná, pracuje jako překladatelka (této profese se již ale vzdává). Postupně v ní však sílí odpor k lidem, k jejich uspořádaným životům, k městu, k tělesnosti. Sní o tom stát se nehmotnou vílou, jež nebude pociťovat tělesné potřeby, bolest, ba ani emoce. Bartáková tak posouvá do extrému západní hodnotový systém založený na dualismech, především pak dualismus mysli a těla, pohrdání tělem a nutkání ho ovládat. Chce překonat tělesnost, city, emoce; chce se separovat od rodiny, sousedů a lidí obecně; častokrát odmítá přijímat stravu a nehodlá si připustit jakékoliv fyziologické potřeby. Svoje tělo opakovaně trestá: „Sedám na kolo a pořádně na to šlápnu. Za pár vteřin sesedám a moje vztekle bubnující tepna na krku musí být slyšet na náměstí. Zadní kolo je píchlé. (…) Narůstá ve mně vztek. Jako kdyby mě někdo bodl železem do nohy a já nemohla dál. Pevně svírám řídítka a nejvíc schválně tlačím na to žihadlo na palci. Jed se tam přece jen dostal a bolí to. Dobře mi tak.“ (s. 37) 

Nutkání oprostit se od mezilidských vztahů i maloměšťáckých hodnot však neústí v idylické splynutí s přírodou. Na to je Anna příliš moderní, což se projevuje kupříkladu i v tom, jak moc sběr bylin podřizuje morálce výkonu. Slovy Petra A. Bílka: „Splývání s přírodou nesklouzává k očekávané idyle, ale je naopak studií moderní neurózy – neschopnosti žít ve světě dnešním, ale také nemožnosti vrátit se do organického světa předků.“

Do tmy, Anna Bolavá, Odeon: 2015