Intuitivní komunikace se zvířaty – mýty a poznatky
Komunikační pouto mezi lidmi a zvířaty bylo běžné už v nejstarších mýtech a legendách. Také dnes existuje množství intuitivních kontaktů – například když pes vytuší dobu venčení –, které je velmi složité vědecky vysvětlit. Psychologie totiž, na rozdíl od kvantové fyziky, nemá žádnou obecně uznávanou teorii, která by telepatii a jí příbuzné jevy vysvětlovala. Nenechme se přitom odradit ezoterickými vysvětleními a seznamme se s aktuálním stavem výzkumu na okraji vědeckého mainstreamu.
Porozumění řeči zvířat, mluvení se zvířaty či zvířecí chápání řeči lidí je předmětem nesčetných mýtů, legend, bájí a pohádek, literárních děl i filmových zpracování. Mauglí z Knihy džunglí, princ Jiřík z pohádky o Zlatovlásce, veterinářka Anežka Krásná ze seriálu ZOO nebo Dr. Dolittle jsou příklady z nepřeberného množství smyšlených lidských postav schopných rozumět nikoli jednoduchým povelům a signálům, ale komplikovaným rozhovorům, záměrům, a někdy dokonce pouhým myšlenkám.
Vedle smyšlených postav krásné literatury a filmu se podobné postavy vyskytují i v různých mytických příbězích a legendách, ve kterých lze hledat pravdivé poselství, či alespoň jeho stopy. V Bibli se lze dočíst o Evě, kterou k hříchu nakousnutí jablka poznání přemluvil had, za což byli po zásluze potrestáni, ale také o veskrze kladné postavě Bileámovy oslice, která na svého pána a věhlasného pohanského proroka promluvila lidským hlasem, aby jej upozornila na andělského posla, stojícího jim v cestě. Klíčovou postavou křesťanské tradice ve vztahu ke zvířatům je středověký světec František z Assisi, který údajně kázal zvířatům, zejména ptactvu, nebo smířil vlka s obyvateli obce, kterou hladový čtvernožec ohrožoval. Mimo křesťanství bývají zvířata jako komunikační partneři ještě oblíbenější. Komunikace se světem zvířat byla a je součástí šamanské tradice, jež v různých částech světa obsahuje také mýty na téma komunikačního pouta člověka se zvířaty, které bylo v počátcích světa běžné.
Jednoduché interakce bez jednoduchého vysvětlení
Co může být na příbězích o zaříkávačích koní, světcích rozmlouvajících se zvířaty či zvířatech rozumějících lidským rozhovorům pravdivého? Jak může vypadat v praxi rozvinutá komunikace člověka se zvířaty, překročí-li rámec naučených signálů?
Zamysleme se nad jedním typem případů zvláštních informačních výměn probíhajících jak v rámci živočišných druhů, tak mezi nimi, které nejsou fikcemi ani mýty, ale součástí ne až tak ojedinělé zkušenosti běžných lidí. Řada lidí má například zkušenost s tím, že si vedle nich někdo začne „broukat“ písničku, na kterou právě mysleli. Mnoha lidem se stalo, že jim zavolal zcela nečekaně někdo, na koho si po dlouhé době vzpomněli a chtěli mu v nejbližší době zavolat. Dost lidí potvrdí, že na základě nejasného pocitu, že se někdo dívá, odhalili někoho, kdo je pozoroval.
Co se týká zvířecí říše, dosud přesně nevíme, jak hejno ryb, ptáků nebo hmyzu koordinuje náhlé a ostré změny směru, jak se zvířata dozví o blížící se tsunami nebo jak se dokážou na novém místě setkat na vzdálenost mnoha kilometrů příslušníci vlčí smečky. V mezidruhových vztazích jsme svědky toho, že někteří psi nebo kočky poznají, kdy se jejich pán vrací domů. Někteří koně vytuší, že jejich majitel přijede brzy do stájí. Poznají to v nepravidelných časech i dnech a v době, kdy je nemožné návrat či příjezd identifikovat sluchem, zrakem nebo čichem. Někteří psi poznají, že se je pán chystá vyvenčit, i když svého pána nevidí ani neslyší. Určití lidé popisují situace, kdy jejich kočka vyleze ze svého pelíšku či domácí skrýše ve chvíli, kdy začnou myslet na to, že se s ní pomazlí. Jiní se domnívají, že jejich domácí mazlíčci vycítí, když se má jít k veterináři, a nenápadně se vytratí. Někteří psi vytuší páníčkův blížící se epileptický záchvat. Značné množství majitelů mluvících papoušků popisuje veselé historky o tom, jak jejich opeření společníci dokážou velice trefně a vtipně používat odposlouchaná slova v poměrně různorodých situacích. Jsou zaznamenány četné případy, kdy chovatelé hospodářských zvířat šli na kontrolu do chléva či ohrady jen na základě nepříjemného pocitu, díky čemuž našli poraněná zvířata nebo zabránili neštěstí.
Ve výčtu příkladů a ve větším detailu bychom mohli dlouho pokračovat. Ostatně existuje řada knih, které tyto situace systematicky popisují (v češtině například Hovory se zvířaty nebo Váš pes to ví, jejichž autory jsou úspěšní vědci). Jedná se o jednoduché příklady z každodenního života, které však nemají jednoduché vysvětlení. Jejich společným jmenovatelem je intuitivní jednání. Intuice je pojímána většinou jako jakýsi vnitřní hlas nebo systém usuzování a rozhodování, který nepracuje na vědomé úrovni a nepoužívá racionální zdůvodnění. Pro intuici je charakteristické, že je založena na pocitech. Pro nedostatek diferencovanějších pojmů můžeme uvedené případy charakterizovat jako intuitivní komunikaci, která však může pokrývat poměrně různorodé oblasti jevů.
Vzestup komunikátorů se zvířaty
Existují lidé, kteří se snaží intuitivní spojení se zvířaty systematicky rozvíjet a využít je ke komunikaci s nimi. Tito lidé sami sebe označují jako komunikátory se zvířaty (animal communicators). Deklarují schopnost komunikovat pomocí intuitivních mentálních procesů se zástupci v podstatě jakéhokoli živočišného druhu. Můžeme mluvit o vzestupu komerčních i nekomerčních aktivit intuitivní komunikace se zvířaty v současných západních společnostech. Nedávno byla kanadskými kolegy z univerzity v Saskatchewan provedena obsahová analýza 400 webových stránek a 182 knih týkajících se intuitivní mezidruhové komunikace (klasika tohoto žánru od Američanky Penelope Smith Zvířata mluví vyšla v českém překladu před čtvrtstoletím). Na internetu lze snadno nalézt nabídky vzdělávacích kurzů intuitivní komunikace se zvířaty, podcasty, příspěvky na Facebooku i Instagramu, talk show a rozhlasové či televizní rozhovory, novinové články a knihy věnující se tomuto tématu. Většinou v nich ale nenajdeme adjektivum „intuitivní“. S ním se setkáme spíše v odborných debatách o tomto specifickém způsobu komunikace; pojmy mezidruhová komunikace či komunikace se zvířaty mají přitom v etologii, kognitivní etologii a zoologii svůj ustálený význam a o intuitivní spojení v něm většinou vůbec nejde. Zaměňování intuitivní mezidruhové komunikace s mezidruhovou komunikací obecně by vedlo ke zmatkům. Proto dáváme i v tomto článku přednost termínu intuitivní mezidruhová komunikace (IMK).
K intuitivní mezidruhové komunikaci (IMK) proběhla řada veřejných přednášek a besed, na internetu lze snadno dohledat například TED talks s tímto zaměřením nebo specializovaný díl populárního besedního pořadu herce Jaroslava Duška Duše K. O IMK bylo natočeno několik dokumentárních filmů. Profesionální komunikátoři nabízejí své služby majitelům zvířat, jejichž zvířata se například ztratila, nebo těm, kdo potřebují řešit neobvyklé problémy v chování svých zvířat. Většina komunikátorů deklaruje, že jsou schopni komunikovat se zvířetem na dálku, nejčastěji za použití fotografického obrazu zvířete jako nástroje pro mentální „naladění“.
Na pomezí vědeckého zájmu a ezoteriky
Souběžně s rozvojem IMK v současné společnosti a rostoucím počtem komunikátorů se v posledním dvacetiletí pomalu zvyšuje také počet akademických studií na dané téma prováděných z různých perspektiv (fenomenologie, antropologie, geografie zvířat, vícedruhová etnografie, parapsychologie). I když akademická diskuze o tom, co všechno lze do IMK zahrnout, stále probíhá, jedna z relativně přijímaných pracovních definic, jejíž autorkou je M. J. Barrett, zní:
„IMK představuje detailní, neverbální a nefyzickou formu komunikace mezi lidmi a jinými zvířaty. IMK čerpá z rozmanitých intuitivních schopností a zahrnuje vzájemnou výměnu vnitřních pocitů, emocí, mentálních dojmů a myšlenek, dotekových, čichových, chuťových, zvukových, jakož i vizuálních vjemů v mysli. K těmto výměnám může docházet v přímé fyzické blízkosti zvířete, ale také na velké vzdálenosti a bez potřeby vizuálních, sluchových, čichových, hlasových nebo jiných signálů, které si lidé obvykle spojují s přímou interaktivní komunikací.“
Především komunikace na velké vzdálenosti činí z IMK vědecky kontroverzní téma. Ačkoli v kvantové fyzice je dobře popsán a empiricky ověřen stav takzvaného kvantového provázání, v psychologii zatím nemáme žádnou obecně uznávanou teorii, která by telepatii a jí příbuzné jevy vysvětlovala. I přes postupný vývoj parapsychologického výzkumu a kumulaci dobře zdokumentované evidence (kvalitní přehled stavu výzkumu v této oblasti představuje do češtiny přeložená kniha Deana Radina Propojená mysl) je výzkum různých forem telepatie dost na okraji vědeckého mainstreamu, což platí i pro IMK. Mezi vědci se najdou skeptikové, kteří něco takového zásadně odmítají, jiní se výzkumem IMK systematicky zabývají a existuje spousta takových, kteří se zdržují jednoznačného úsudku.
Ke skepticizmu nepochybně přispívá i to, že IMK je často spojena s nejrůznějšími ezoterickými směry. Don Kulick v přehledové studii z roku 2017 charakterizoval intuitivní komunikátory se zvířaty jako „rozmanitou směsici New Age žen tvrdících, že umí konverzovat se zvířaty prostřednictvím telepatie“. Do jisté míry je třeba mu dát za pravdu. Zadáte-li si do Googlu heslo „komunikace se zvířaty“, vyskočí na vás internetové stránky, kde se to hemží výrazy typu meditace, energetické léčení, čakry, rozvoj ženské síly, sebepoznání, žít sebe, vílí louka a podobně. Dále vychází najevo, že odvětví IMK je ze čtyř pětin feminizované. Méně viditelnou stránkou, kterou odhalila uvedená kanadská analýza, je to, že mezi autory, respektive autorkami knih o IMK je vysoký podíl lidí s doktoráty z různých oblastí vědy a někteří z nich mají za sebou úspěšnou vědeckou kariéru.
Funguje to? Do jaké míry?
Nechme stranou, kdo vlastně komunikátoři jsou. Základní otázky, které zajímají většinu lidí, kteří o IMK a komunikátorech se zvířaty slyší poprvé, jsou následující: Funguje to? Pokud ano, do jaké míry?
Většina důkazů o funkčnosti IMK má charakter anekdotických svědectví, tj. osobních pozorování, shromážděných náhodným, nesystematickým způsobem. Důkazů tohoto typu je nicméně takové množství, že není pravděpodobné, aby šla všechna vysvětlit omylem nebo podvodem zúčastněných (řadu těchto svědectví shromáždily výše uvedené knihy). Studií založených na systematickém výzkumu bylo dosud publikováno jako šafránu, přičemž každá z nich pracovala s trochu jinak zaměřenou výzkumnou otázkou. Vedle toho se v různých částech světa uskutečnilo několik výzkumů, jejichž výsledky byly zatím prezentovány jen na vědeckých sympoziích a dají se označit za předběžné výsledky či „work in progress“, jakési vědecké polotovary. Jeden z takovýchto výzkumů jsem s malým týmem realizoval.
Vzhledem ke kontroverznosti telepatie a absenci nějaké vhodné výchozí teorie jsme se pokusili otázky „Funguje to? Pokud ano, do jaké míry?“ zodpovědět sociologickým způsobem. Zajímalo nás, jaké procento informací z IMK budou považovat za validní (tj. pravdivé, platné) majitelé zvířat, jejichž zvířecí fotografie poskytneme komunikátorům. Stejné fotografie jsme poskytli i dalším skupinám respondentů – absolventům základního kurzu IMK, laikům, kteří o IMK nic nevědí, a zkušeným veterinářům s různými stupni vědecké erudice. Více než 8 000 dílčích informací od různých typů respondentů majitelé zvířat jednu po druhé ohodnotili na pětistupňové škále validity, kde krajní hodnoty škály odpovídají hodnocení plně validní (1) a zcela nevalidní (5) a středová hodnota (3) znamená nevím, nedovedu posoudit. Výsledky srovnání mezi skupinami lze shrnout tak, že míra validních odpovědí u komunikátorů a veterinářů po vyloučení středové hodnoty byla velmi podobná (cca 80 %), o něco nižší u začátečníků (74 %) a nejnižší u laiků (62 %).
Odlišnost informací od veterinářů a komunikátorů ukázal test neodhadnutelnosti založený na tom, jaké typy informací lze podle veterinářů určit a jaké se jim určit podařilo. Například je odhadnutelné, že šnek jí zeleninu a pes má rád svého pána, ale odhadnout, že šnekovo terárium je umístěno ve školní třídě a psa děsí vlny na vodě, lze jen obtížně. Protože záznamy veterinářů byly v tomto případě etalonem a měřítkem odhadnutelnosti, přiložili jsme toto měřítko k validním informacím laiků a komunikátorů. Záznamy komunikátorů vykazovaly výrazně vyšší procento neodhadnutelných validních informací (65 %) než záznamy laiků (17 %).
Validní a neodhadnutelné informace komunikátorů jsou odlišné od záznamů veterinářů a laiků v jednom důležitém ohledu. Mají nespojitý a nesystematický charakter a často jsou zaměřené na excentrický detail. Validní výstupy z IMK by se daly přirovnat k dílkům skládačky puzzle, které nejsou propojené. Získáme velmi přesně popsaný určitý detail či několik detailů (dílků), například výřez z pozadí nebo detail na šatech, avšak celkový obraz situace lze jen stěží rekonstruovat. Nezřídka se informace může jevit vnějšímu pozorovateli nesmyslně, ale majiteli, který zná celkový obraz, do skládačky perfektně zapadne a označí ji za pravdivou.
Odpověď našeho výzkumu na otázku „Jsou informace získané komunikátory pomocí intuitivních procesů validní?“ by s určitým zjednodušením zněla: „Ano, z pohledu majitelů zvířat docela často jsou, i když přesně nevíme, jak je to možné.“ Naše zjištění také částečně vysvětlují úspěch komunikátorů se zvířaty v soudobé společnosti, jelikož jsou schopni poskytnout majitelům poměrně pravdivé, byť nesystematické informace.
Ve vědě jsme na začátku cesty
Jak známo, jedna vlaštovka jaro nedělá, což platí i ve vědě. Teprve opakovaná měření různých badatelů a výzkumných týmů a rozmanité výzkumné designy umožní říci o pravdivosti a efektivitě IMK určitější slovo.
Povzbuzeni pilotními výsledky jsme uskutečnili experiment s přivoláním zvířete pomocí myšlenky. Nebylo by to úžasné dokázat svého psa přivolat pouhou myšlenkou, nebo se s ním domluvit, ať přijde alespoň na večeři? Do měření se zapojila jedna pokročilá komunikátorka a několik nadšených čerstvých absolventů kurzu IMK. Ukázalo se, že tento typ komunikace funguje jen velmi, velmi zřídka. Daleko efektivnější je na psa zavolat. Zároveň nám oba výzkumy ukazují, že představa o IMK jako dialogu, který je podobný rozhovoru dvou lidí, je nepřesná, i když určité prvky dialogu obsahuje. Co vlastně IMK ve své komplexnosti zahrnuje a jaké jsou její různé modality, bude třeba ještě lépe popsat. Na konečné slovo ze strany vědy zatím čas nenastal, jsme spíše na začátku cesty.
Nastal ale čas na konečné slovo tohoto článku. Pokud bych měl shrnout své dosavadní mínění o IMK, řekl bych, že tento typ komunikace dokáže přinášet velmi přesné informace, ale přináší je jen někdy. Řečeno vědecky, jedná se o metodu, která nezřídka vede k platným a netriviálním informacím, má ovšem problémy se spolehlivostí. Asi jako když máte teploměr, který někdy měří daleko přesněji než standardní teploměry, jindy ale měří zcela špatně. Pro úspěšnou budoucnost mezidruhové intuitivní komunikace bude důležité, aby si ponechala to první a co nejvíc omezila to druhé.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
