Rekomando Kristýny Boháčové
Ženou navzdory
Vystavovat se perspektivám druhých – těch, kteří žijí na druhé straně světa, pocházejí z jiné sociální vrstvy, prošli odlišným vzdělávacím systémem a svou identitu často v pohybu stále hledají. Motivací nakladatelky a dokumentaristky Barbory Baronové bylo právě prostřednictvím široké palety různých osobností problematizovat to, co si v České republice mnohdy představíme pod pojmem feminismus, kolonialismus, migrace. To všechno nijak dogmaticky, ale v otevřených a důvěrných rozhovorech se ženami-dokumentaristkami, které žijí nebo žily v Austrálii.
Základem knihy jsou rozhovory, které vedla Barbora Baronová mezi březnem a červencem 2017 během svého studijního pobytu odehrávajícího se v Sydney. Sama v poznámce píše, že se je snažila vést feministicky, tedy nehierarchicky, eticky a s ohledem na možné vyjednávání o obsahu a jeho následné interpretaci. Vzhledem k povaze svého výzkumu chtěla nechat vyprávět ženy, které se samy živí pohledem, pozorováním a nasloucháním, jež potom tvůrčím způsobem zpracovávají. Velmi cenné – poslouchat ty, které často promlouvaly skrze jiné.
Dělala jsem si při četbě poznámky, ale každý rozhovor je natolik jedinečný, že by bylo jakékoliv zobecňování zplošťující. Tak vybírám několik žen, které mě oslovily. Třeba může sloužit tenhle text jako první krok, abyste si jejich práci dohledali nebo je začali víc sledovat. Byť si nekladu větší nároky než sdílet své instantní nadšení.
Anne Summers hovoří o tom, že místo dlouhých debat o tom, zda jsme, nebo nejsme feministkami (a feministy, dodávám já v druhém plánu), se máme zaměřit na to, abychom opravdu něco dělali. A že ženy v Austrálii (ale patrně nejen tam!) se příliš nechtějí vzdávat své stereotypní role boží policie, kdy mají pod kontrolou manžela, děti a domácnost. Často jediné místo, kde uplatňují moc. Saba Vasefi zdůrazňuje dějiny mlčení jako středobod ženských dějin. Říká, že už v dětství cítila v Íránu zmatek až na úrovni kostí a krve. Postavám v jejích filmech se často nedostává dechu nebo trpí dušností právě jako obraz potlačování příběhu, vlastního hlasu. Halina Robinson, která prošla Varšavským ghettem, se pokusila kvůli nešťastné lásce o sebevraždu. Anne McDermott říká, že v Austrálii je dost zděděné hanby. Sama začala po 20leté praxi s přírodní léčbou a čínskou medicínou učit na základní škole pro původní obyvatele a uvědomila si, že je třeba se zaměřit i na matky dětí. Protože „když se nedaří matce, nedaří se celé rodině“ (s. 265). Olga Horak pocházející z Bratislavy přežila Osvětim, ve Švýcarsku si koupila malý šicí stroj a v Austrálii založila s manželem továrnu na oblečení. S obrovskou silou trvá na tom, že je nutné udržet s lidmi dialog, a znovu a znovu tím ukazovat, že pocházíme všichni od jednoho tvůrce (s. 340).
Vědomé přijetí vlastních kořenů, důvěra v tradici (což se nerovná jejímu slepému nekreativnímu následování) a houževnaté uskutečňování života, v němž vidím smysl, přináší pohyb a posun v definici pojmů feminismus, angažovanost nebo migrace. Tak přece jsem se zobecnění nevyhnula. Jen v plném prolnutí těchto tří bodů se, jak ukazují životní příběhy těchto žen, projevuje diverzita.
Hlasy žen: Austrálie
Barbora Baronová & Dita Pepe
2021, Wo-men
