Prezidentské anekdoty

Ondřej Macl

      Když jsem se roku 1989 narodil, táta s mámou mě vyfotografovali s portrétem Václava Havla a fotku poslali s nápisem „Gratulujeme!“ na Pražský hrad. Když jsem poprvé házel už nevím komu první milostné psaníčko, pamatuji si, jak se nad tabulí usmíval zarámovaný prezident Václav Klaus.
    A když se všechna má děvčátka provdala za jiné, když jsem zůstal sám se svými deviacemi a umělecky flirtoval jedině se Smrtí, přece jen nás sem tam vyrušil vpád světskosti s kukučem prezidenta Miloše Zemana.
    A to som nepovedal, že som sa narodil do československej rodiny! Mým prapředkem tak není nikdo menší než TGM. Třebaže nás od sebe oddělila pravda války a láska komunismu, Tvůj obraz žije, čím dál větší cizinče. Máš dnes čtyři koňské nohy, zarostlá ústa, oči zasklené a mozek pod kloboukem. Synu kuchařky a kočího (či snad Franze Josefa?), dvojí národ vyvedl jsi z područí do nové země, vzniklé v Paříži, Rusku a Americe. Riskoval jsi pověst pro Žida v letopočtu před holokaustem. Kroutil jsi hlavou nad nehybností církve. A nesvezl ses na romantické vlně pod praporem falešných rukopisů...
    Nikdy nebudu jako Ty – nezbývá než se stát špatně placeným humoristou.

Prezidentové se hádají, kdo z nich je nejabsurdnější.
„Já napsal věhlasné absurdní hry,“ chlubí se Havel.
„To je toho,“ reaguje Klaus,
„já vytvořil absurdní frašku z tvých politických snů.“
Co na to Zeman? „Kunda sem, kunda tam, aligátor...“
 

Havel, Klaus a Zeman spunktovali kupónovou privatizaci. Jde kolem blondýnka a nerozumí tomu.
 

Když se Klaus a Mečiar domluvili na rozdělení Československa, prezident Havel posmutněl. „Děti z rozvedených rodin mají sklon se také rozvádět,“ zamrkal na něj Zeman. Havel nechápal. „Rakousko-Uhersko se taky rozpadlo!“
 

Vejde pomatená paní do chrámu a pokřižuje se: „Ve jménu Zemana, Klause a Havla svatého... Ježíši Kriste, jsem to ale pomatená!“
 

Prezidentové chytí zlatou rybku a ta jim nabídne v touze po amnestii jako úplatek tři přání.
Havel: „Ať mám vlastní letiště!“
Klaus: „Já ať mám vlastní institut!“
„Prrr, chlapci,“ usměje se Zeman, „zvu vás na společnou projížďku. Sem, rybko, s velkým žlutým člunem.“ (O psu nemluvě.)
 

Havel, Klaus a Zeman mi podali zlaté jablko, ať ho dám zpátky tomu nejkrásnějšímu. Pečlivě jsem si je prohlédl a jablko jsem snědl. Prezidenti se rozplakali, no a tak vznikl zlatý déšť.
 

Kdybychom žili v pohádce... Byli bychom tři princové? Anebo trojhlavá saň? V každém případě by tomu scházel dobrý konec.
 

Kdybychom byli milostný trojúhelník, nesměl by se o tom nikdo dozvědět. A kdyby si přece jen nějaký investigativní novinář nedal pokoj, honem by se z nás stal Bermudský trojúhelník.


A kdybychom praktikovali Švédskou trojku... Fuj! Který z vás to řekl?!
 

Prezidentové jdou kolem magneťáku, z něhož se ozve písnička: „Tři čuníci jdou v řadě za sebou...“
 

Víte, že počínaje TGM je nás prezidentů už přesně jedenáct? Co si takhle začutat proti FC Barceloně?

Mocnáři na LSD.
Havel: Jak jsem si, hahaha, vzal tenkrát ty krátký kalhoty!
Klaus: Hahaha, a já jak štípnul v Chile to pero!
Zeman: A já, hahaha, jak jsem šel našrot k těm klenotům! Svatý Václav: Hahaha.
 

Havel, Klaus a Zeman si s obavami přeměřují kandidáty na prezidenta 2018. „Berte to tak,“ ozve se Drahoš, „že i tři mušketýři byli vlastně čtyři.“
(A to byl také první a poslední zapamatovatelný výrok pana Drahoše...)

Havlová: „To je hrozný, ten můj muž kouří, chlastá a chodí za ženskýma.“
Klausová: „Ten můj muž koketuje se zrcadlem a musím mu dát od Forejta drogu do pití, aby si mě vůbec všim.“
Zemanová: „Holky, ten můj muž objímá stromy...“

Havel s Klausem si pobrukují svatováclavský chorál.
Zeman si posteskne: „Proč taky nejsem Václav?“
 

Jiřina Bohdalová: „Měla jsem vás všechny!“

Po pohřbu Havla si Zeman s Klausem povzdychnou: „Ten se má, že je už v daňovém ráji...“
 

Klaus: „Miloši, a protože Havel neměl děti, co kdybychom oženili Klause juniora s vaší Kačenkou a obnovili pokrevní monarchii?“
 

Zeman: „To by byla teprve oposmlouva! Ale nejdřív musíme obnovit tu monarchii, protože Kačka si ho z vlastní vůle nikdy nevezme.“
 

Havel, Klaus a Zeman letí na Měsíc...
A tam je taky pro dnešek necháme.

(Veškeré poplatky za užití Havlova jména jdou na vrub revue Prostor.)

---

Ondřej Macl (*1989) studuje autorské herectví na DAMU. Absolvoval studia srovnávací literatury na Karlově univerzitě a sociální práci a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Za knižní debut Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Kratší literární či esejistické texty publikoval také ve Tvaru, A2, Kapitálu, Lidových novinách, Souvislostech aj. Zvláště se věnuje tradici evropské erotiky. Zvítězil v celostátním kole soutěžního klání ve slam poetry 2009.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít