Rekomando Kristýny Boháčové
Paměť vody
Opatrovat zděděné tajemství a v pravou chvíli se rozhodnout, jak do přejatého příběhu vstoupím. Noria, hlavní hrdinka prózy finské spisovatelky Emmi Itäranty, se stává plně dospělou právě ve chvíli, kdy tradici vědomě uchopí a svým jednáním ji začne spoluutvářet.
V létě jsem viděla ve Finsku na doporučení kamarádů film Memory of Water (2022, režie Saara Saarela). Šla jsem na něj bez větších očekávání, překvapení přišlo záhy. Dystopie problematizující otázku privilegovanosti určitých tříd a současně environmentální otázku krize nedostatku vody by byla jistě hodna zájmu sama o sobě, pro mě získala přidanou hodnotu svým akcentem na téma nutnosti vlastní zodpovědnosti tváří v tvář rodinné tradici.
Emmi Itäranta, která vystudovala divadelní vědu ve finském Tampere a psaní v britském Kentu, vydala v obou jazycích prózu, která nese název Kniha čajového mistra. Do češtiny ji přeložil Michal Švec jako Strážkyně pramene. Vyzdvihuji jak práci jeho, tak redaktorskou péči Vladimíra Piskoře.
Ve Skandinávské unii chybí pitná voda, lidé si přidělené trochy filtrují. Oblast ovládají vojáci. Lidi dusí strach, krajinu vysušuje odtažitost. Čajový mistr a jeho rodina znají cestu k místu, které neexistuje, k prameni, který nikdo nezná. Díky tomu mohou provádět čajové obřady. Noria, mistrova dcera, se po odchodu rodičů ocitne v situaci, kdy se rozhoduje, zda ve vyprahlé krajině zůstane a stane se čajovou mistryní, nebo se vymaní z dohledu vojáků a přijme pozvání do nového světa. Jako by tak Itäranta navázala na tradici bildungsromanu, přičemž ono bildung se děje právě skrze místo, kde žiju, pro které jsem se rozhodla. Postava roste, nebo neroste na základě svého vztahu k zemi, ke konkrétnímu kusu půdy a zodpovědnosti za svěřené tajemství vody. Poznání pro Noriu nese zároveň i morální a etické dilema. Permanentně – zvlášť při setkání s lidmi z vesnice – ji svírá vědomí vlastní privilegovanosti. Situace je neúnosná, pašeráci vody jsou zabíjeni, voda se ze životadaru mění v obchodní artikl. Zbytek zápletky odvíjet nebudu.
Dovolím si ale lakonický závěr. Sever nejsou jen detektivky. Domnívám se, že právě blízký, každodenní, zcela přirozený kontakt, který Finové s přírodou mají, jim umožňuje vykreslit sílu živlů tak jemně a přímo, že se svou archetypální ryzostí dotkne čtenářů. A z toho samého důvodu je zcela jasné, že dystopie Itäranty musí mít silný politický apel.
Kristýna Boháčová.
Emmi Itäranta: Strážkyně pramene
Přeložil Michal Švec
Plus, 2014
