Rekomando Kristýny Boháčové
Skutečnost je tělo
Budoucnost, ale ne tak vzdálená, abychom z ní nemohli odečítat fragmenty současnosti. Doba, kdy se přerušila globální komunikační síť a svět postrádá celistvost. Putování do místa Švu, kde se nespojitost obnažuje jako odpojenost od těla.
Slovinský spisovatel Jasmin B. Frelih (narozen v roce 1986) odkrývá v románu Na/půl, jejž vydaly Větrné mlýny, přetržený svět skrze trojici postav. Prostředí, v němž se pohybují, však není v pravém slova smyslu jejich. Nejsou tam doma. Směsice ironie, sarkasmu, úvah a snů prochází mnohovrstevnatostí jejich odpojení se značnou sebejistotou a jasností, takže se navzdory výraznému napínání nepřetrhne struna čtenářovy trpělivosti. Konec metafory.
Příběh otevírá linka zoufalého divadelního režiséra Evana. Ten se svou vnitřní rozbouřenost a zjizvenou minulost snaží přehlušit překotnou prací a přípravou nové inscenace ve futuristickém městě Edo, kde nikdo nevydrží. „Co je to Edo za místo, když v něm lidi bez drog klepne?“ (s. 304) V prostředí, které člověku nedává spočinout a skrze zastavení vyjít ze sebe a proměňovat okolí, ale které vyžaduje výkon a svou mechaničností narušuje primární důvěru ve svět. V půlce věty přerušujeme, dech se úží, nadějný oblouk se nevyklene, ale jeho svaly povolují. Těkavý multitasking jako autorský postup.
Druhou linii představuje rodina Vlkových, shromážděná kolem jednoho stolu. Idyla však nenastává. Skryté motivace, neúnosná očekávání a neupřímná komunikace zamezují skutečnému setkání. „Tyto lidi spojují droboučké kódy informací, uložené někde hluboko v jejich tělech. Spojují je vzpomínky, ukované dlouhé roky trvajícími peripetiemi. Spojují je krev a voda a slzy a někdy dům nebo byt nebo nějaká díra, kam se stáhnou, když venku zuří bouře. Jsou svázaní jako otýpky. Nemůžou od sebe. A kvůli tomu trpí.“ (s. 53) Jako by darovali své oči někomu jinému, a teď sami nevidí (srov. s. 100), své paže tolikrát nabídli k pomoci, že nejsou schopni uchopit a zhmotnit vlastní jedinečnost, své nohy vybízeli k následování cizích přání, a teď jim chybí síla pro rozpoznání vlastní cesty. Rodinu zatíženou tolika nároky vyjevil Frelih ve vší nahotě. Křehkost jednotlivce se ve vztazích větví a zranitelnosti se vyživují. Pokud dostanou prostor.
Ve třetí silně lyrizované části prozkoumává Frelih hloubky. Velký řez, tedy událost pokusu o reorganizaci řádu, završil etapu Velké kakofonie, jež společností disharmonicky zmítala. Stará pravidla již nefungují, a nová ještě nebyla nastolena. Tento zvláštní mezistav nesnese nic umělého a neautentického. Vyžaduje jasnost. Úvahy o umění přicházejí do roztříštěného světa, ten ale nijak klišovitě nezplošťují ani nebagatelizují. Skrze hluboké vědomí komplexnosti nabízejí spíš důvěru v proměnu skrze krásu. Reflexe o lásce, zůstávají-li na rovině slov, stále realitu půlí. Ve Frelihových vizích vyřčené nesceluje, ale tne, tříští, rozděluje. Prázdnotu, která těmito rupturami vzniká, může vyplnit konkrétní láska. Tělo, které je v závěru s ohromnou silou povoláno („Přines tělo a troufni si milovat. /…/ Prázdnota je uvnitř nás, ne venku. Můžeš ji vyplnit, opravdu ji můžeš vyplnit. Ale musíš být u toho, celý.“ s. 439), má velikou moc. Je schopno postavit se „díře, která všemu bere plnost“ (srov. s. 437) každodenní pozornou láskou. Dotykem, mrknutím, vůní, fascinací, pro niž se znovu a znovu rozhodujeme.
Po tolikerém vrstvení stylů, prolínání příběhů, po mnoha zámlkách a bezpočtu náznaků se odkryje tělo a jeho (doslova) nevýslovná potence být. I navzdory agonickému zmatku světa, nekonečnému víření myšlenek a povykující nedůvěře v sebe, druhé, okolí. Tělo je, nechává být i všechno ostatní a raduje se z valér skutečnosti.
Na/půl
Jasmin B. Frelih
Větrné mlýny: 2019
Přeložil Libor Doležán