Zvířecí pejorativa a masový paradox
Máme sklon podceňovat schopnosti zvířat, která vykořisťujeme pro vlastní potřeby. To se projevuje i formou zvířecích nadávek. Krávy přitom rozhodně nejsou kdovíjak necitlivé či neomalené, naopak projevují silnou potřebu společenskosti a lásku k mláďatům. Podobně ovce se nesdružují do stád, aby někoho jen slepě následovaly, nýbrž z důvodu osobní sebezáchovy. Slepice mají schopnost uvažovat logicky, prasata umějí lhát nebo ovládat joystick.
Svině! Krávo! Osle! Slepice! Prase! Přirovnání oslovené osoby k některému z takzvaně hospodářských zvířat patří mezi celkem silné urážky. Na počátku letošního roku se ostatně proti tomuto způsobu dehonestace vymezila kampaň Nadačního fondu One Heart „Nenadávejme si do zvířat“, kterou fotografiemi v tričkách s „hanlivým“ zvířecím označením podpořily mimo zakladatelky fondu a novinářky Adély Knapové například herečka Berenika Kohoutová, novinář Bohumil Pečinka či zpěvačka Marta Jandová.
Samotná zvířata na tom nenesou žádnou vinu. Přesvědčení o mentální nedostatečnosti zvířat využívaných pro lidské potřeby částečně vysvětluje psychologický jev zvaný „masový paradox“. Popsal jej australský psycholog Steve Loughnan, který ve svém experimentu odhalil, že u hospodářských zvířat mají lidé tendenci přehlížet jejich zájmy, pokud jsou v konfliktu s jejich stravovacími návyky – to, co již v 50. letech popsal Leon Festinger jako kognitivní disonanci.
Loughnan účastníky experimentu náhodně rozdělil do dvou skupin a předložil jim shodný dotazník o mentálním životě různých druhů zvířat a jejich nároku na ohleduplné zacházení. Jádro pokusu přitom leželo docela jinde – uprostřed stolu, v miskách s občerstvením, které s výzkumem zdánlivě nijak nesouviselo. Jedna pokusná skupina při vyplňování dotazníku přikusovala sušené kraví maso, zatímco druhá dostala oříšky. Jediný signifikantní rozdíl v odpovědích obou skupin se pak týkal právě krav. Respondenti, kteří během vyplňování dotazníku jedli jejich maso, hodnotili krávy jako méně citlivé a také projevovali menší ochotu těmto zvířatům věnovat morální zájem.
Citlivé krávy, vychytralé ovce
Emocionální život krav je složitý a bohatý a zdaleka se neomezuje jen na základní emoce jako strach a spokojenost. Krávy projevují celou řadu emocí spojených s poznáváním a sociálním chováním, což naznačuje hloubku citů srovnatelnou s lidmi. Emocionálně reagují na učení a prožívají vzrušení, když zvládnou úkoly a uvědomí si, že mohou ovládat situace. Rozhodování a jednání krav je také silně ovlivněné emočními stavy. Negativní emoce, například ty, které jsou důsledkem bolestivých zážitků jako například odrohování, mohou u krav vést k pesimizmu a neochotě zapojit se do kognitivních úkolů, jejichž řešení by jim za jiných okolností přinášelo radost.
Sociální a emocionální citlivost krav dále podtrhuje jev zvaný emocionální nákaza, kdy krávy mohou vnímat emoce svých vrstevnic a reagovat na ně, což ovlivňuje jejich chování a úroveň stresu. Krávy odmala vyhledávají společnost a jejich psychická pohoda je úzce spjata s kvalitou jejich sociálních vztahů. Studie ukazují, že pobyt ve společnosti ostatních, zejména známých vrstevnic krávy uklidňuje a zlepšuje jejich schopnost vyrovnat se se změnami. Krávy jsou také oddané matky, a pokud k tomu mají příležitost, vytvářejí si s telaty velmi silné vazby. V jedné fascinující studii například vědci sledovali, jak kráva zareaguje na neznámé užitkové vozidlo, které se k ní a jejímu teleti blíží. Mezi vozidlo a tele se postavilo 99 % pozorovaných krav, aby svým potomkům poskytly fyzickou ochrannou bariéru.
Když si nadáváme do krav, máme přitom často na mysli určitou neomalenost či necitlivost adresáta urážky, což je v kontextu komplexní emocionality turů vskutku paradoxní. Podobně paradoxně se polarizované tábory internetových diskutujících s oblibou označují jako „ovce“ v narážce na jejich stádní soudržnost. Realita je i v tomto případě poněkud jinde, ačkoli je otázkou, nakolik je k mentálním schopnostem ovcí lichotivější. Podle dnes široce přijímané teorie sobeckého stáda totiž ovce (a jiná stádní zvířata) ke sdružování nemotivuje prostá touha někoho bezmyšlenkovitě následovat, ale vypočítavá snaha dostat mezi sebe a nebezpečí hrozící od predátorů někoho jiného – „ne, nežer mě, sežer radši tady Karla“.
Teorie sobeckého stáda byla formulována už počátkem 70. let minulého století, ovšem experimentálně potvrdit se ji podařilo až v roce 2012 díky nové technologii GPS. Badatelé při experimentu vybavili vysílačem každou ze zhruba 70 ovcí ve stádu i pokusného predátora, zastupovaného ovčáckým psem. Analýzou sebraných dat se jim pak podařilo prokázat, že se ovce při pohybu snaží prodrat co nejvíce do středu a nejúspěšnější v tom jsou fyzicky nejzdatnější jedinci.
Logické úvahy slepic
Možná ještě větší kontrast mezi poznatky badatelů a obecnými představami najdeme u slepic. Nadávky jako „ptačí mozeček“ nebo „pitomá slepice“ těžko obstojí před zjištěním, že jsou tito vzdálení potomci dinosaurů schopni například logické dedukce, nazývané tranzitivní inference. Tento typ deduktivního usuzování zjišťuje vztahy mezi objekty, které dosud nebyly porovnány, jako například: pokud je předmět A větší než předmět B a předmět B je větší než předmět C, pak předmět A musí být podle odvození rovněž větší než předmět C.
Slavný dětský psycholog Jean Piaget byl na začátku dvacátého století přesvědčen, že tranzitivní inference se objevuje pouze u lidí, a to až po dosažení věku sedmi let. Dnes už však existuje řada důkazů, že tohoto typu logických úvah jsou schopna i mnohá mimolidská zvířata jako třeba potkani, šimpanzi a některé druhy opic či ptáků. Slepice v jedné studii dokázaly pomocí tranzitivní inference určit, jaké mají šance na vítězství při konfrontaci s jinou slepicí. Slepice si totiž potrpí na hierarchii a při prvním setkání vždycky zjišťují, kdo je v ní výš. Silnější slepice si dominantní postavení vybojuje klováním a drápáním podřízené slepice. Ta pak porážku uzná tím, že se skrčí nebo zkusí utéct.
Výzkumníci tedy slepice rozmístili do dvou- a tříčlenných skupin a vystavili je několika různým situacím. Nejprve skupina slepic pozorovala, jak jim známá dominantní slepice seznamovací souboj s neznámou slepicí prohrála. Ve druhé situaci naopak známá dominantní slepice v souboji s cizí slepicí zvítězila. Do třetice pak pozorovatelky viděly seznamovací souboj dvou neznámých slepic a nakonec se znovu setkaly se slepicí, kterou předtím znaly jako dominantní, a také s cizí slepicí, kterou právě viděly prohrát.
Pozorující slepice prokázaly, že z pozorování interakce jiných slepic získávají informace a pak je také uplatňují k sebereflexi. Slepice z první situace, které viděly známou dominantní slepici souboj s neznámou prohrát, se rozhodly souboji s neznámou vítězkou vyhnout. Tím, že se vzdaly příležitosti vyzvat cizího jedince, prokázaly použití tranzitivní inference: dokázaly odvodit, že pokud cizí slepice dokázala zvítězit nad tou, která je dříve porazila, nemají šanci takový souboj vyhrát. Slepice, které viděly známou dominantní slepici vyhrát, se poražené cizince postavily v polovině případů, protože došly k závěru, že mají určitou šanci stát se dominantnější slepicí.
Záludný vepř
Mluvíme-li o intelektu, musíme zmínit zejména prasata, která si sice běžně asociujeme s leností a špínou, ale podle řady signálů jsou jedním z nejchytřejších živočišných druhů vůbec, například mají schopnost chápání symbolického jazyka stejně jako delfíni, vorvani nebo šimpanzi. V jedné zvlášť zajímavé studii dvě prasata prokázala, že chápou gesta a slovní výrazy pro předměty jako frisbee, míč a činku, respektive činnosti jako sedni, přines a skoč. Nejenže se naučila tyto předměty rozlišovat, ale chápala také kombinace symbolů označujících činnosti a předměty, například „přines frisbee“ nebo „přeskoč míč“, a požadované úkony skutečně provedla.
Vepři si také jsou prokazatelně vědomi vlastní subjektivity. Jednak úspěšně zvládají takzvaný zrcadlový test, ve kterém se pokusnému subjektu bez jeho vědomí udělá na těle značka, viditelná jen v odrazu, ne přímým pohledem. Pokud subjekt na značku adekvátně reaguje (například se ji pokusí odstranit), je zřejmé, že si uvědomuje, že v zrcadle vidí odraz sebe sama. Další složkou sebeuvědomění je schopnost uvědomovat si vlastní jednání („self-agency“). Jedním ze způsobů, jak takové vědomí svého aktérství studovat, je zjistit, zda zvíře dokáže ovládat kurzor na obrazovce počítače pomocí joysticku. Ve studii, kde měla zasáhnout cíl na obrazovce, se jim dařilo lépe než psům. Navzdory fyzickým problémům při manipulaci s joystickem cíl úspěšně zasáhla všechna studovaná prasata. Podle výzkumníků se prasata naučila hru hrát stejně rychle jako šimpanzi, a projevovala o ni dokonce větší zájem.
Další pozoruhodnou vlastností vepřů je schopnost klamat, což je také považováno za znak vysoké inteligence. V jednom experimentu bylo prase vpuštěno do bludiště, v jehož odlehlé části bylo schováno jídlo, které tento jedinec po nějaké chvíli objevil. Ve druhém kole experimentu bylo stejné prase vpuštěno do téhož bludiště, ale tentokrát ve společnosti konkurenta – druhého prasete. Výsledkem bylo, že místo toho, aby běželo přímo na místo s jídlem, tak zamířilo na opačnou stranu bludiště, a dokonce předstíralo, že tam něco žvýká. Když se tam druhé „naivní“ prase nechalo nalákat, první rychle utíkalo na místo s ukrytou potravou.
Je tedy zřejmé, že máme tendenci podceňovat schopnosti zvířat, zejména pak těch využívaných pro lidskou potravu, jak ukázal Loughnanův experiment s oříšky a sušeným masem. Pokud bychom se ovšem chtěli titulovat zvířecími přízvisky realisticky, vypadalo by to spíš nějak takto: obětaví jako krávy, vychytralí jak ovce nebo záludní jako prasata.
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
