Rekomando Kristýny Boháčové
S vlídností nahlížet vlastní i cizí temnotu
Položit otázku, počkat na odpověď, vnímat, co druhý říká, a ptát se až na základě právě řečeného, nikoliv dopředu připraveného, není vždy samozřejmostí. Vystihnout pocit, záchvěv nálady, aktuální naladění a skrze momentální se pokusit ozřejmit i obecné. Rozhovory z Paris Review, které vydalo slovenské nakladatelství Brak, přinášejí portréty jak třinácti osobností literatury 60. let 20. století, tak osmnácti jejich tazatelek a tazatelů.
Nejedná se o reklamu na čerstvě vydanou knihu ani o vyzvídání osobních historek a vytváření skandalózních příběhů. Velmi dobře připravení tazatelky a tazatelé se podle mě mnohem spíš snaží nasvítit rozmanité zákruty autorovy duše, nechat ho, aby sám rozhodl, zda popíše, co tam vidí, a poté ho laskavě doprovázet dál. Vlídně druhého doprovázet v jeho temnotě, nemanipulovat jím a nesoudit, to je pro mě opravdové umění!
V předmluvě akcentuje Josef Rauvolf Ginsbergem popisovanou vnitřní upřímnost autora, který se vzdává jakékoliv hry se čtenářem a za vším, co napsal, stojí svým životem. Taková výchozí pozice v kombinaci s laskavostí a vnitřním souladem tazatele vlastně snese a udrží jakoukoliv osobitost. Nezviklá ji ani Célinova „matná lampa zkušenosti svítící na cestu jen tomu, kdo ji nese“. Ponor s Kerouacem, který nenechává tazatele na břehu, ale pod hladinou s nimi hraje organický ping pong, kde jim jako míčky slouží pohotová imaginace. Vydanost setkání s Beauvoir, kdy se s křehkostí otvírá její ambivalence; na jedné straně touha zaznamenávat vztahy, na druhé nedůvěra ke slovu, které každý vztah už vždy umrtvuje. Huxleyho lehkost, když hovoří o Woolfové psaní nepřímo, tedy „přes sklo“, o kritice Freuda kvůli jeho zaměření na minulost a pouze nemocné jedince, o každodenním psaní hudebních kritik jako tréninku rychlého a jasného zpracování tématu a o psaní, které není podmíněno místem, kde vzniká.
Nakladatelství Brak svým překladem 60 let starých rozhovorů nestaví na piedestal jen roztodivnosti tázaných a empatii tázajících se, ale obnažuje i samotnou moc setkání ve slově.
The Paris Review 50. + 60. roky
Brak, 2021
