Simulační hry pro starší a zajištěné

Alžběta Stančáková
17. 11. 2020

Sednu si na postel v ručníku, mokrá místa na mé kůži se začínají chladit vánkem, volají, že něco chybí, něco se podělalo, furt ale radši tohle, než do call centra.

Mileniálská povídka Alžběty Stančákové. 

© Sonya the Moon

Představte si, že je ráno a vy se probouzíte… nebo ne, neprobouzíte se docela, jde o ten mezistav, o částečné snění a stále důraznější realitu, v níž náhle začnete ohledávat změny na vašem těle.

Připadáte si nezvykle, vstanete z postele a chcete se došourat k zrcadlu, asi jste rozespalí, že ho nemůžete najít, ale přece, tady je koupelna, tady zrcadlo, nějaké malé a špinavé, ale už se vidíte, jste o dobrých dvacet třicet let mladší, je vám kolem pětadvaceti, poznáváte se, ale nepoznáváte ten byt, tu ošuntělou koupelnu, náhle se zarazíte, protože za vámi kdosi stojí, co se lekáš, tak si zamykej dveře, a vůbec, budeš tu dlouho, já musím vyrazit do práce.

Opustíte tu malou místnost a dveře se zavřou; ten nezdvořilý člověk si právě nahlas pročišťuje nosní dutiny do tekoucí vody. Jste v panelákovém bytě, ještě starého střihu, pohledem z okna nepoznáte nic.

Chcete vejít do obýváku přes kuchyň, na rozloženém gauči ale kdosi spí.

Vrátíte se do svého pokoje, kde je laptop, mobil, skříň, stůl, na zemi matrace; při pohledu na počítač vám teprve začne svítat: práce – ano, děláte administrativu a za hodinu musíte vyrazit – škola – jedna přednáška vám začíná o půl šesté, z práce na ni dorazíte trochu později – večer se ještě pokusíte psát diplomku, ale to nepůjde, protože usnete u  pátého dílu třetí řady seriálu a budete si nadávat, že nemáte za dnešek ani jednu novou stránku, a že pokud to takhle půjde dál, musíte si studium prodloužit a platit za něj, buď, anebo ho včas přerušit, ale to zas musíte platit pojištění, co je tedy výhodnější, zamyslíte se a pocítíte nevolnost, ale dobře, teď na to nemá cenu myslet, je teprve ráno, za chvíli vyleze spolubydlící z koupelny, pak do ní půjdu já, jinak se tam zas nedostanu a přijdu pozdě.

Odolnost – ano, vlastnost, kterou mi vštěpovali rodiče, ale počkat – proč vlastně bydlím tady, když můžu za rodiči, pryč od placení nájmu a od cizích lidí? Ne vlastně, rodiče – už vím – zadlužení teď žijí v čemsi, co je menší než tenhle byt, kdykoliv je navštívím, hádají se o každý centimetr vlastního prostoru.

Dobře, za chvíli vyrazím do práce, nechce se mi, včera na mě ta nadřízená osoba tak divně koukala, začínám se bát, že mě vyhodí, možná to tak bude, vyhodí mě, co bude pak, další jobs.cz a žebrání o flek na sítítch, na účtě to mám tak, že přežiju další měsíc, další měsíc, ale bez nečekaných výdajů, pokud mě vyhodí, je možná na čase se na to vykašlat a odjet, třeba do Berlína, jenže co tam, zkusit pracovat, to je lepší s Erasmem, ale co když mi tam práce nevyjde, to stipendium mi tam skoro nic nepokreje, navíc už mám stejně platit školu, hlavně že můžeme cestovat, rozčiluju se, a to jsem vzhůru deset minut, v koupelně mezitím cvaká bojler, proč to tak dlouho trvá, taky musím vyrazit.

Dveře od koupelny se otvírají, zrcadlo je zamlžené, nevidím se, cítím jen, jak se v té místnosti přede mnou koupal cizí člověk, ten, který se čtvrt roku zpátky složil s tím, že už to nedává, nechal se hospitalizovat, měl štěstí, že má doma u rodičů na venkově pokoj, rodiče ho sice nechápou, ale pokoj mu daj, je zpátky teprve týden a začíná chodit do práce. Lezu do vany a cítím, že moje tělo stárne, je měkčí a širší, stejně ho osprchuju a osuším tím nejčistším ručníkem, který asi není můj, pak tím ručníkem otřu zrcadlo a vidím znovu sebe, je mi kolem pětačtyřiceti nebo pětapadesáti, sdílím byt se dvěma spolubydlícími, na chodidla se mi lepí předložka nasáklá vodou ze dvou koupelí, té mé a té cizí, mezitím zaslechnu dveře v předsíni, jeden člověk odchází, ale další se budí, slyším rychlovarnou konvici v kuchyni, nechci teď s nikým mluvit, kafe si koupím v automatu u metra a k snídani si dám oběd, take away, to bude zase zbytečnýho odpadu a keců v práci, jenže co mám dělat, když to jinak nejde.

Vylezu z koupelny v ručníku, zaslechnu pozdrav na dobré ráno, ale neříkám nic, ráno má přeci být chvíle, kdy se člověk připravuje na nový den, chvíle, kdy je sám a třeba medituje, a totéž večer, nemají na mě útočit cizí lidé, fuj, můj pokoj pěkně smrdí, musím ho vyvětrat, odstranit tak tu překážku mezi ním a tou periferií, co je venku, sednu si na postel v ručníku, mokrá místa na mé kůži se začínají chladit vánkem, ale jen ta, co se neobtiskla do prostěradla, zavírám oči a zvoní mi telefon, to bude určitě z práce, volají, že něco chybí, něco se podělalo, vyhodí mě, protože beztak dělám to, co vůbec dělat nechci, furt ale radši tohle, než do call centra, natahuju ruku po mobilu a …

Toto je konec hry. Pokud se vám naše simulace líbila, využijte prosím placené verze, která vám přichystá ještě více zábavy: celosvětovou pandemii, nenaplněnou touhu po partnerství či rodině, krizi genderové identity a sílící klimatickou úzkost. V bonusových levelech pak můžete čelit odsudkům ze strany vaší generace, která té naší vyčítá neukotvenost, slabost a osobní selhání.

Tím se ale nezatěžujte. V klidu se probuďte, na chodidlech opět ucítíte ty známé nabroušené parkety, do koupelny jděte přímo a přes slunný obývák. Jestliže se teď preventivně zamykáte, ač jste doma sami anebo s někým, koho doopravdy milujete, simulace na vás zapůsobila. Pokud ne, nevadí – naše hra má zpočátku vliv jen na malý zlomek uživatelů. I proto vám doporučujeme zakoupení plné verze.

Přejeme vám hezký den a děkujeme, že jste se do nás pokusili vcítit.

---

Alžběta Stančáková je česká básnířka. Za debut Co s tím obdržela Cenu Jiřího Ortena.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít