REKOMANDO Kateřiny Konrádové

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Žiješ ve čtvrtém patře, stěny pokoje jsi polepil husity a politiky První republiky, z okna vidíš střechy pražských činžáků a Žižkovskou věž. Asi tak si lze představit tuzemskou napodobeninu románu Moskoviáda od ukrajinského spisovatele, básníka a performera Jurije Andruchovyče. Přičemž škaredé slovo napodobenina se sem hodí. Ne, ono ten prvoplánovější ekvivalent, který mám na jazyku, dokonce špičkou boty sráží ze schodů – to aby snad nevznikl mylný dojem, že bychom posunem zeměpisných souřadnic mohli dosáhnout patřičné analogie s tímto pozoruhodným úkazem současné ukrajinské literatury.

Román vypráví o joyceovském putování ukrajinského básníka, jenž nalezl pochybné útočiště v Moskvě přelomu 80. a 90. let. Oproti tradovaným báchorkám se metropole, spíš než rájem literátů sjíždějících se ze všech koutů SSSR, zdá být dystopickým kulturním hub gone wrong, kde žebrota v bufetu nad hrnkem kakaa loví z tašky granáty, tankové závody pro mystifikaci cizích rozvědčíků přechází na hromadnou výrobu papírových holubů a Uzbeci na kolejích lákají hladové studentky na mastnou vůni pilafu. A těžko budeme ve střední Evropě hledat protějšek Moskvy na vrcholu úpadku, jakési chobotnice s nemocnými, nánosy bahna a hříchu pokrytými chapadly. Říhající a metastázovitá, to je – slovy Andruchovyče – tohle „město tisíce a jedné mučírny“. Její cesty jsou tak spletité, že se v jejich zákrutech ztrácí i samotný protagonista. Jakousi magickou silou je tažen z jednoho dobrodružství do druhého, to vše v doprovodu nevyčerpatelné zásoby tragických postav. Výstavba díla tak připomíná jakési finální zúčtování před básníkovým rozhřešením. 

Přiznávám, že tvrzení o současnosti knihy je tu lehce přitažené za vlasy. Od původního vydání v roce 1993 totiž české publikum dělí pozoruhodně dlouhá prodleva: Miroslav Tomek a Alexej Sevruk si tento překladatelský duet v režii Nakladatelství Fra střihli až v roce 2015. Český čtenář jako by se jednoho slunečného odpoledne probudil nad zteplalým pivem a uvědomil si, že v tomto regionu se vydávají fakt zajímavý věci. Přitom Andruchovyčovo jméno rozhodně není cizí znalcům tzv. stanislavského fenoménu, literárního a kulturního hnutí éry bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu, jež spojovalo autory postmodernistických textů (což v tehdejší ukrajinské literatuře nemělo obdoby) a odvozovalo své jméno od původního názvu města Ivano-Frankivsk – do roku 1962 Stanislav. Mohli bychom tedy českému vydání vyčítat jistou opožděnost, avšak neprávem. Kniha je totiž především alegorií země usilující o vymanění ze stínu imperiálního kolosu. Je vyprávěním o kolektivním dilematu, přičemž není stoprocentně jisté, zda jsme svědky stihomamu, nebo nejvýstižnější laické analýzy geopolitické situace v regionu. V kontextu probíhající války na Ukrajině tak Moskoviáda ani po třiceti letech neztratila nic ze své dobovosti. Bohužel.

Na setkání se samotným autorem ráda vzpomínám dodnes jako na rozpačitě absurdní vystoupení v jedné americké univerzitní knihovně. Anglický překlad knihy, do kterého mi vepsal věnování a jakýsi klikyhák místo podpisu, jsem nikdy nedočetla. Pravou podstatu knihy je totiž schopná skutečně postihnout spíše malebnost češtiny (v bravurním překladu!), okořeněná místy foneticky přepsanou ruštinou. Co je jisté: odvážlivec se musí při čtení Moskoviády rozloučit se zásadami železné logiky. A jestli vás po přečtení dotyčný Uzbek taky napíchne na svůj rožeň a z nosu a z úst se vám bude sypat pilaf a zbytky do paměti vrytých dojmů, které jste při prvním čtení nezvládli natrávit, to vám neprozradím.

 

Moskoviáda
Jurij Andruchovyč
Fra, 2015

Přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít