Můžeme si za to sami
Že humor lidem pomáhá přežít těžkosti, dává jim nadhled a spojuje je na jedné vlně, je známá věc. Jiná otázka je, zdali něco skutečně zmůže se stavem světa. Prefabrikovaná zábava komerční sféry slouží k utužení systému a subverzní potenciál humoru vznikajícího nezávisle, většinou na sociálních sítích, je jen iluzivní: můžeme se smát, ale v našem smíchu zůstane hořkost z toho, že se nic nezmění.
Satira se ve společnosti stala mocným zaklínadlem, kterým lze pojmenovat takřka cokoli a okamžitě tomu dodat nádech čehosi oduševnělého. Ať už jde o písmenka na internetu, nebo zapálení kočky.
Lidé se rádi smějí, posmívají a vysmívají. Krom trapnosti a pojetí krutosti k druhým jako zábavy jde o jednu z mála schopností, kterou se liší od zbytku zvířat na planetě. Ve výsledku je to ale jako se vším ostatním. Někdo satiru chápe, někdo ne, někdo se rád směje, někdo by jiným za smích lámal hnáty. Jediný, kdo se směje neustále, jsou bohatí a mocní.
Objevují se dokonce názory, že už se není čemu smát, protože svět je už velmi, velmi ošklivé místo s velmi, velmi nepěknými vyhlídkami. Ostatně, brilantní americký skladatel, humorista a pianista Tom Lehrer prohlásil, že satira zemřela v roce 1973, kdy Henry Kissinger dostal Nobelovu cenu míru. Pravdou ale je, že v momentu, kdy stojíme po kolena ve splaškách, je smích možná nejlepším možným východiskem. Jinak máme tendenci si jít navzájem po krku, vypichovat si oči a přesekávat tepny a ve výsledku jsme od splašek umazaní všichni. A někdy i mrtví. Krom bohatých a mocných. Ti se stále smějí. I teď. Čemu se tedy nesmějeme, ale měli bychom?
Ovládnout humor
Zatímco v minulosti se lidé nejspíš mohli smát (a smáli) i oběšencům na náměstí, dnes je situace jiná. S dobrými úmysly si kolem sebe vytyčujeme delikátně stanovené hranice, co je ještě přípustné a co ne. Tato snaha je více než často zdrojem konfliktu, ve kterém se znovu a znovu vždy z mlhy vynořuje pověstná svoboda slova jako jakýsi vršek, který je potřeba dobýt, držet a následně chránit (ať už má výsledná ochrana podobu jakoukoli). Neudržitelnost a nestálost humoru a jeho terčů a prostředků znemožňuje jakékoli straně natrvalo vyhrát a toto území nikoho si jednou provždy přivlastnit. Zas a znovu se lidé vracejí k rýsovacímu prknu tu v dobré, tu v zákeřné snaze konceptualizovat, a tím ovládnout fenomén humoru, který coby podivná primordiální síla vyšlehává z vnitřní lidské tmy a neustále vyvěrá do našich vztahů i veřejného prostoru.
Zatímco tento jaksi beztvarý humor zpravidla uniká našim technokratickým snahám o jeho ovládnutí podobně jako rychle mutující chřipka, na poli satiry slaví tytéž technokratické síly částečný úspěch. Satira totiž používá humor, tuto temnou energii, s cílem a účelem. Je de facto zbraní, reflektorem, zaměřovačem. Stejně jako s kteroukoli jinou zbraní ale ihned vyvstávají ty samé otázky: proti komu ji použít? A kdy? A v jaké míře?
Komik Trump a bezradnost satiry
Říká se, že tisíc lidí, tisíc chutí. Je otázkou, zda je to výslednicí nějaké naší přirozené diferenciace, nebo zoufalé snahy se vymezovat. Stav věcí ale takový je. Víceméně se ale jistě všichni shodneme, že satira má za úkol pomocí prostředků jako je výsměch, karikatura a ironie odhalovat absurditu mechanismů moci a těch, co ji využívají. Pokud se silnější směje slabším, nejedná se o satiru. Jedná se o takzvanou hierarchii společnosti.
Mocní jsou terčem satiry neustále, nicméně se nezdá, že by je to nějakým zásadním způsobem oslabovalo. Ujímá se zajímavá propozice: svět už je tak absurdní, že se mu nelze vysmát, a sevření mocných kolem našich krků už je tak svíravé, že místo smíchu uniká ven jen zoufalé chrčení.
Tento pohled nelze nikomu vyčítat. Žijeme v době, kdy prezidentem nejmocnější země světa je člověk, u kterého je velmi pravděpodobné, že zemře například utonutím ve zmrzlině.
Zatímco celou historii se státy pokoušely vymýšlet různé mechanismy předání moci v případě smrti panovníka, naše země tento problém elegantně obchází tím, že si do svého čela zvolila jako panovníka člověka již de facto mrtvého. Evropa působí dojmem rozhádaného spolku států, které jsou na tom lépe, a států, které by na tom lépe být mohly, kdyby se vzdaly myšlenky, že jim někdo závidí jejich hlínu a život na maloměstě.
Mimozemskému pozorovateli by se mohlo zdát, že nás takový život unavuje natolik, že už se velmi často zaobíráme myšlenkou, jak ho co nejhumánněji ukončit. Zatím z důvodu nesnesitelnosti stáří a rozkladu lidského těla. Je jen otázkou času, než se tak stane z důvodů ztráty příčetnosti nehledě na věk a na nesnesitelnost lidí kolem nás.
Zdá se, že reálný svět je neustále o krok napřed. Čemu jste se zítra chtěli smát, je dnes realitou. Výjevy ze satirických (někdy až dystopických) filmů a novel se stávají realitou. I tvůrci nesmírně oblíbeného amerického seriálu South Park, Matt Stone a Trey Parker, už před více než rokem přiznali, že je pro ně velmi obtížné dělat si srandu z Donalda Trumpa. Jednoduše proto, že on je v jejich hře poráží. Je těžké se smát někomu, kdo je chodícím vtipem, ztělesněnou karikaturou.
Satira tak těžko může pomocí humoru odhalovat, co je již zjevné: náš svět je absurdní a všichni se řítíme do zkázy. Přes veškerý výsměch autoritám a moci se podařilo šílencům u kormidla navézt svět do nevyhnutelné klimatické katastrofy, rozpadu liberální demokracie a umetení cesty asijsko-sibiřským gigantům, kterých se satira nedotkne ne proto, že by sami měli tak velký smysl pro humor, aby se zasmáli společně s ostatními, ale protože už jistě mají pro vtipálky vymyšlenou speciální podobu koncentračního tábora. Jeho součástí nebude žádné fyzické mučení, ale nekonečná smyčka pokusů o humor od Jaromíra Soukupa. Tak jako Bane nezabije Batmana, dokud Batman neuvidí své město hořet, vtipálci budou usmrceni, teprve až když o to sami budou prosit.
Slabomyslnost na sítích a v mainstreamu
V dnešní době satira hrubě selhává, jelikož její cíle jsou velmi partikulární. Nemáme u nás v současnosti v hlavním vysílacím čase, v mediálním mainstreamu, těžkou a sžíravou satiru, jejímž terčem by byla samotná moc. Abyste totiž někde byli, musíte být součástí establishmentu. Můžete si tak dovolit lehké okopávání v rámci mezí pověstné a tolik opěvované SLUŠNOSTI. Což v momentu, kdy někteří velmi neslušně ženou zemi k naprosté izolaci od světa a k osudu otrokářské montovny, nutně zabraňuje satiře v jejím hlavním cíli: odhalování pravdy.
Satira tak převážně zůstává v rukou dobrého liberálního lidu na sociálních sítích. Bohužel je jejím vrcholem nekonečné otáčení variací na téma „Okamura je Japonec” a „Babiš je v StB“. Druhá strana se zas motá v nekonečném kruhu karikatur Kalouska nebo levicových aktivistů. Nic moc lepšího vygenerovat nedokážeme, neboť slabomyslnost je dokonale demokratická: postihuje všechny, zcela bez ideologického klíče. Vděčným panákem všech je pak osamocená ČSSD, která svými fantastickými marketingovými kampaněmi usilovně pracuje na vybudování image obecního idiota, do kterého si může každý kopnout dle libosti. Lidé jako Petr Kellner a Daniel Křetínský terčem satiry raději nejsou, přestože jejich moc je reálně mnohem větší a zhoubnější než moc všech výše zmíněných. Nebo možná právě proto. Přitom se právě sami nabízejí. Kdysi a někde by možná právě tým chlapců, ve kterém jeden půjčuje chudým lidem, kteří poté právě vypůjčenými penězi horko těžko pokrývají účty za teplo z uhelných elektráren (které je navíc pomalu zabíjejí), byl ideálním terčem satiry. Snad někdy v budoucnu. Spíš ale ne.
Zatímco totiž jedni vidí ve spojení byznysu a moci příležitost pro sebe, druzí je berou jako „nevyhnutelnou daň za svobodu“. Představa, že by to snad tak nemuselo být, že je to směšné a absurdní, je pro ně nepřípustná. Titáni byznysu tak zůstanou netknutí, protože si bez nich náš malý svět už ani nedovedeme představit. Kolektivní stockholmský syndrom nás navždy zacyklí do podobných výsledků.
Politováníhodní mocní a bohatí
Naše země je také plná empatických lidí, což se projevuje například jejich velmi vstřícným přístupem k uprchlíkům, sociálně slabším a menšinám. Proto je jim také zatěžko vysmívat se lidem, jako jsou ti, kteří právě jednají o budoucí vládě. Podívají se na Tomia Okamuru, Andreje Babiše nebo Vojtěcha Filipa a řeknou si: ano, není to dobré, ale kdybych já měl podobně traumatické dětství, nebyl bych úplně stejný? Co když prostě vyrůstali v prostředí, které nemohlo vyprodukovat nic jiného než autoritářské sociopaty?
Ve své nekonečné empatii tito lidé dokonce dávají výše zmíněným hlasy ve volbách, aby je ujistili, že i přes všechny jejich strašlivé problémy s nimi soucítí, jsou zde pro ně a podpoří je v jakémkoli snu, který si usmyslí. Pokud by jejich motivace byly jakékoli jiné, nedejbože zákeřné, museli by tito mistři empatie každý den myslet na to, že si prostřelí hlavu. Což nečiní.
Ani tito nejsou na satiru zvědaví nebo v ní snad schopní, protože útočí na velmi delikátní citlivost jejich favoritů. A ti ztělesňují jejich vize, sny i život. A tak k nim vzhlížejí se skoro posvátnou úctou, ne snad protože by byli nějak morálně či ctnostně na výši, ale spíš protože v nich chtějí najít vzájemnost a stejnost. Poddaní vzhlížejí k mocným proto, že i se zcela identickými charaktery dosáhli něčeho, co by poddaní sami chtěli: moci a peněz. S bláhovou ideou, že právě tito mocní pomohou chudákovi k moci a k blahobytu, si z nich vytváří idoly. Na to nelze sáhnout. I když je to přesně naopak.
„Chci, abyste mohli být jako já!“ křičí další a další miliardář nebo průmyslník z řečnického pultíku na slabomyslností rozjařené obličeje. Nikdo si nevšimne, že mezitím jim jeho pochopové zavazují uzlem tkaničky dohromady. Ve své debilitě se pak smějí sobě navzájem, že padají na zem. Kde nic není, tam ani smrt nebere. Kde to je takhle, nemůže satira růst.
Absurditu moci tedy již pomocí humoru odhalovat nejde, protože se nám odhaluje sama. I když ji prosíme, aby to nedělala, protože člověk může zvracet jen několikrát za den, než zemře.
Slušný člověk je základ státu
Co jsme ale ještě neodhalili, je pravda o nás samotných. Jestliže žijeme v absurdním světě, nejsme absurdní i my sami? Každý z nás? Není všeobjímající trapnost a pocit nevolnosti, které naplňují každý náš den, výsledkem něčeho, co pramení přímo z nás? Nejsme prostě všichni k smíchu?
Naše trapné maloměšťáctví je obehnané vysokou hradbou proti výsměchu. Ne nadarmo, právě tam totiž číhá zdroj veškerého našeho mrzení. Můžeme se vysmívat modlám, můžeme se vysmívat autoritě, můžeme se vysmívat smrti, ale jedné věci nikdy: slušnému člověku. Mimo jiné proto, že jsme na něm závislí. Jak my, tak i mocní.
Slušný člověk chodí celý život do práce, platí daně, poctivě splácí hypotéku a zásadně věří bankám, policii, armádě a myšlence, že jeho vláda ho nenávidí méně než on ji.
Takový maloměšťák se ukrývá v každém z nás a zůstává nedotknutelný. Malý poctivý otrok, který každý den drží celý systém, který ho vykořisťuje a ještě je za to vděčný. Ať už dělá cokoli, je neustále ujišťován, že jeho práce je důležitá, a to mu stačí. I když je to třeba jen zírání na parkoviště, protože co kdyby ho chtěl někdo ukrást. Od narození až do smrti jen dře, dře a dře a pak umře. Během této dlouhé agónie stihne odevzdat moc do rukou velmi pestré galerie psychopatů, kteří se sice na něm budou vesele vozit, ale ne tolik jako na slabších, než je on, a tak má klid na svou pověstnou práci, která definuje jeho místo na světě, jeho individuální biografii. Tváří tvář nesmyslností svého bytí si uchovává přesvědčení, že těm, kterým svěřuje do rukou svůj osud, jde opravdu o jeho dobro. Hlubokou víru, že by vždy mohlo být hůř, si zachová i pod nadvládou obřích pavouků a hladinou moře vzedmutou z roztálých ledovců po kolena.
Je imunní proti satiře, protože to on tvoří základ světa kolem nás. Protože ho všichni známe. Protože jím jsme, a pokud nejsme, chceme jím být. Protože z něho pramení vše, co nás postupně zabijí, otročí a ponižuje. Ježto je neschopen přemýšlet jinak než v mantinelech, které mu byly vytyčeny, všechny cesty v bludišti jej přivádějí k témuž konci: ještě větší moci mocných, ještě větší absurditě, ještě většímu vdechování života karikaturám.
Nic však není ztracené. Satira může upřít svou pozornost na něj a tím dovnitř sebe. Vysmát se všemu, o co se člověk snaží. Protože ač se snaží sebevíc, vede to stále k tomu samému. Jestliže výsledky našich snah nám nejsou už tolik k smíchu, smějme se právě našim snahám. Bude to k něčemu?
Nemám tušení. Spíš ne. Ale nehledě na to, zda budeme v pracovních táborech stavět Číňanům sochy v nadživotní velikosti, trpět pod pomstou inteligentních robotů, dál se trápit navzájem nebo jen umírat v nukleárním ohni, budeme se mít stále čemu smát.
I to je ale možná jen směšná útěcha. Možná nás čeká opravdové peklo: za 1000 let budeme řešit stejné problémy jako teď.
A budeme se smát své vlastní trapnosti, která nás sem dostala.
___
Jaroslav Cerman (*1991) je stand-up komik a copy-writer. Narodil se v Hradci Králové, studoval v Brně Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity, v současnosti žije v Praze. Rád by napsal knihu o obřích mravencích nebo zlých robotech. Zabývá se historií, provokováním slušných lidí a opájením se vlastní výjimečností. Politicky se profiluje jako někdo, kdo nechce, aby chudí lidé trpěli, s čímž hodně lidí nepřekvapivě nesouhlasí.