Rekomando Jakuba Vaňka
Tuhle sbírku se hodí číst v hněvu. Dovede ho především usměrnit. A snad i usmířit. Vystavuje nás gestu negace. Její sveřepé odmítnutí se však nevzdává lehkosti a smíchu. Naopak, parodie či ironie jsou jedním z jejích klíčů. Jsme-li uvězněni a vše kolem nás se jen zhoršuje, není dobré podléhat smutku. Vysvobození, k němuž Vězeňská strava posiluje, se však možná otevírá právě zde.
Mýtus o zvyšující se životní úrovni vzal za své už dávno. Současný souběh krizí a dlouhodobě neuspokojivého stavu české společnosti vede široké vrstvy obyvatelstva k frustraci či ještě temnějším a destruktivnějším projevům. („[j]e to lenost vrytá do záhybů mého těla / v čase úpadku“.) Přinejmenším od hospodářské krize v roce 2008 se propast mezi generacemi a třídami prudce prohlubuje. Současná mladá generace se do této propasti už stačila vynadívat dost a dost. A v jistém smyslu by se dalo říct, že s hrozbou či realitou chudoby a útlaku, které z krachujícího společenského uspořádání plynou, žije neustále po boku.
„[K]dyž všechno jde do hajzlu / musíš se odosobnit / abys sám sebe / nedostal do úzkých“.
Metaforu vězení v podobě žaláře či třeba klece z bambusových tyčí, nebo bunkru, kterou lze stopovat napříč celou Šimčíkovou sbírkou, lze chápat právě v tomto kontextu. Ať už se jedná o uvěznění v normativních rámcích, v sebevykořisťování nebo v sítích vlastního nevědomí. Zděděné příběhy a sny o zajištěném životě se změnily v pasti, v nichž číhá v lepším případě odosobnění, v horším vyhoření, exekuce či sebevražda. Je třeba jim uniknout, nalézt vlastní cestu.
„[P]robuď se z příběhu / který se neudál / posloucháš selektivně / ale nejsi jediný přeživší / ve čtyři dvacet šest / přicházíme znovuzrozeni“.
Vězeňská strava nešetří obrazy zoufalství či rezignace. („[N]ejspíš se nervově zhroutím“.) Přibližuje stav ohrožení či živoření, ztrátu jistot, tápání. Vedle toho však také nabízí různé strategie přežití. Od stále přítomné ironie či karikatury – která nás nutí stále váhat nad tím, kdo že vlastně dané výroky pronáší a jak je chápat –, přes nesmlouvavé popření smířit se se skutečností, jaká je nám vnucována, až třeba k tělesnému provázání s více-než-lidským světem.
„[Z]da se dokážu přesadit do čerstvé hlíny / nebo jestli je lepší nechat listy opadat / pro uzdravení“.
Šimčíkova sbírka je v jádru anarchistická. Svou zločineckou stylizací může připomenout Ladislava Klímu a jeho bonmot jediné lidské koupení je loupení. („[Ch]ci žít / a nemít peníze / chci žít / a nevlastnit nic“.) Pohyb v digitálním prostředí, karikatura manipulativního jazyka korporací, směs útržků postapokalypticky zabarveného vyprávění, zaslechnutých hovorů, nutkavých představ a variací na pozdně kapitalistická klišé z ní nicméně činí text velice současný. Má také rysy dobrodružného románu či akčního filmu. Je třeba se osvobodit – „pomalu se dostáváme z žaláře“ –, posilněni vězeňskou stravou: „prostřelím plechová vrata / a budu schopný utéct“. Proti stavu společnosti, která pod sebou s bohorovným výrazem podřezává větev.
Vězeňská strava
Jiří Šimčík
Dobrý důvod, 2022
