Osma a devěta - vznikání a rozpad veřejného prostoru

Petr Pithart
21. 8. 2018
                                                                                                                                           ©Barbora Klimszová


Osmašedesátý (z roku 1978) a Devětaosmdesátý (2002) jsou tituly mých knih o oněch letech. Chtěl jsem těmito depatetizujícími tituly už předem varovat, že nepůjde o adorace, o vzpomínky vítězných legionářů. Proto dávám i do titulu následujícího textu tato slova-neslova.

Dvě různé revoluce, dva různé pohyby

Navštěvují mne poslední dobou zahraniční novináři a chtějí vědět, jak jsme se před těmi devětadvaceti lety, za té sametové revoluce, konečně dočkali a jak jsme mohli začít uskutečňovat to, co tenkrát, před padesáti lety, uskutečnit nešlo: jak se náš osmašedesátý obtiskl, jak ovlivnil (vědí už předem, že pozitivně ovlivnil) náš devětaosmdesátý. Jsou zklamaní, když se jim snažím vysvětlit, že neovlivnil, a když, tak spíše negativně. Jako varování.

Náš osmašedesátý byl lehce doleva, devětaosmdesátý byl v prvních letech silně doprava, o to ale nejde především. Jde o to, v jakém sdělném či nesdělném prostoru se ty či ony postoje vyjevovaly.

Samy o sobě, jak je tu podávám – to je zjednodušující trivialita, vím, ale nějak se začít musí: první -átý byl doleva jako výraz zbytkové důvěry v možnost zařídit demokratickými prostředky sociální spravedlnost v upřímně rovnostářské české společnosti. Když na to nebude dohlížet ruský medvěd.

Druhý byl doprava jako protest, současně demonstrovaný (ve volbách) i soukromý, miliónů lidí proti vlastní zbabělosti, proti konformitě dvou normalizačních dekád, kdy lidé chodili do májových průvodů, protože si mysleli, že si nemohou dovolit nejít. A teď se naskytla možnost ukázat, jak byli skoro všichni celých těch dvacet let „proti“, ale protože tu byl „totáč“, tak prostě to nešlo. Jako kdyby se tou ještě nezralou, nepromyšlenou polistopadovou politickou orientací chtělo říci hlavně toto: vždyť my nejsme konformisti, my byli vždycky proti! Nenávidíme komouše! Jen jsme to za těch dvacet let nemohli dát najevo: byl tu přece ten totáč…

Laciná vzpoura „proti všemu“

Na Západě prožívali osmašedesátý docela jinak než my. Tam se zejména mladí lidé, studenti na lepších školách, bouřili proti… čemu vlastně? Proti establishmentu, proti statu quo i proti konkrétnímu státu, proti rektorátům, proti všemu. Proti systému. Proti institucím jako takovým. Většinou samé neurčitosti, ale o to vlastně šlo. Nejdříve tu byl stav duše, potřeba bouřit se v nudě konzumu, v bezčasí stability, a až pak povrchní, emotivní rozmýšlení o tom, proti čemu všemu. Ne že by nebylo proti čemu! To ale vždycky bylo a bude.

To jistě potřebuje vysvětlení. Kolektivní, tehdy euroatlantický stav duše vysvětlit neumím. V každém případě byl nakažlivý. Kritika západní konzumní společnosti byla tím chytlavější, čím byla obecnější. Kupříkladu Jednodimenzionální člověkamerického filosofa Herberta Marcuseho – to byla mimořádně dráždivá výzva zbourat systém, který takového ubohého člověka stvořil.

Myslím si, že dnes bychom radikálně levicového studentského vůdce Rudiho Dutschkeho, kterého v Praze na jaře 1968 studenti odmítli, více chápali. Boje o hlasy voliče, což je esence parlamentní demokracie, jsme tehdy nezažili. Dnes víme, co všechno může obnášet.

Po zkušenostech obou historických průlomů v našich dějinách a jejich důsledků bych stejně trval na tom, co – možná neobratně – namítali studenti Filozofické fakulty Dutschkemu. Svoboda je možná jedině ve světě institucí. Instituce, když je zbavíme všeho nahodilého, jsou ve své podstatě omezení. Bez omezení, dobrovolných i vnucených institucemi – právem, jejich vtělením úřady a konec konců státem –, je svoboda jen svévolí.

Slabost protagonistů pražského jara

Byl jsem tehdy v roce 1969 od začátku veřejně kritický k protagonistům, hrdinům toho prodlouženého pražského jara, hlavně proto, že se nedokázali rozhodnout, zda se mají více bát Kremlu, či československé veřejnosti, a proto nedělali vůbec nic, opilí sympatiemi, které jim veřejnost dávala najevo. Nehnuli prstem především na diplomatickou obranu územní integrity státu, dokonce ani na scéně mezinárodního komunistického hnutí. Jen se koupali v lázni všeobecných, snad celosvětových projevů důvěry. Takové blaho komunističtí vůdci nikdy nikde na světě nezažili! Nepokoušeli se získávat spojence, netroufli si mluvit hlasitě o hrozbách, které nad nimi i nad celou zemí visí.

Jaro 1968 s kouskem léta místo toho definitivně pohřbili naši: Alexandr Dubček a jeho druzi vyhlášením de facto stanného práva – tzv. pendrekovým zákonem z 22. srpna 1969  použitém proti lidem, kteří se den předtím nechali mlátit po hlavách za to, že volali jejich jména. Onoho dne bylo pět mrtvých. Zabili je naši lidé.

Mohli se přece veřejně, ve vší soudružské slušnosti a předepsaným rituálním jazykem, otázat Kremlu – dejme tomu někdy v červnu 1968 – třeba takto: „Imperialističtí štváči tvrdí, že kolem našich hranic se shromažďují vojenské jednotky, že ve vedení vaší strany jsou prý dogmatici, kteří nabádají k vojenské intervenci, že soudruzi v Berlíně a ve Varšavě (Ulbricht a Gomulka) mají prý naléhat na jakési ‚poskytnutí internacionální pomoci‘… V plné soudružské důvěře Vás žádáme, drahý soudruhu Brežněve, abyste tyto zlovolné lži, poškozující mezinárodní komunistické hnutí, vyvrátil…“

Co by se mohlo stát horšího než to, co se stalo 21. srpna? Nebo by se soudruzi hodně naštvali a vletěli by na nás za tu drzost už druhý den? Ale to oni ještě neměli všechno připraveno… Udělali by to o něco dřív? Lhali by až do poslední chvíle a tím se znemožnili ještě víc, než se znemožnili, když by to pak stejně udělali? Třeba druhý den po dementi?

Byla by to nakonec porážka tak jako tak, ale o cosi pro nás čestnější. Protože by si komunističtí předáci nepočínali jako ovce, jdoucí pokorně, se sklopenou hlavou na porážku.

Jaro 1968 s kouskem léta místo toho definitivně pohřbili naši: Alexandr Dubček a jeho druzi vyhlášením de facto stanného práva – tzv. pendrekovým zákonem z 22. srpna 1969 (Mimořádné zákonné opatření Předsednictva Federálního shromáždění), použitém proti lidem, kteří se den předtím nechali mlátit po hlavách za to, že volali jejich jména. Onoho dne bylo pět mrtvých. Zabili je naši lidé.

Devětaosmdesátý a rychlá deziluze

Až po devětaosmdesátém jsem pochopil, že přes všechnu kritičnost jsme tehdy sdíleli cosi, co mi pak, o jednadvacet let později, chybělo. Bylo to tenkrát cosi povznášejícího, nejspíše rostoucí důvěra mezi lidmi, pocit vzájemnosti, sdílená víra, že může existovat něco jako všeobecná dobrá vůle.

Bylo to proto, že jsme byli v ohrožení? Že tu za bukem číhal nepřítel? Anebo to bylo proto, že se náhle provalily všechny lži a pravda vskutku jako by vítězila?

Nevím, ale vím jistě, že od té doby se mně žádný z těchto vzácných pocitů už nikdy nevrátil. Pochopil jsem to definitivně tehdy, když jsem byl ve zdánlivě podobné, náhle otevřené situaci po listopadu 1989 strháván všeobecnou euforií radosti, zadostiučiněním, ale nikoli sdílenými nadějemi ve všeobecnou dobrou vůlí našinců. Ta důvěra, že svět může být lepší, že my se o to můžeme přičinit, ta byla už dávno pryč.

Česká a slovenská společnost na nic takového už neměla. Byla to totiž společnost poničena už podruhé: opět těžce. Poprvé spíše dekapitována zůstala s nalomenou páteří krutým totalitárním režimem po únoru 1948; podruhé, za dvacet let normalizace, „soft“ diktaturou, kdy byla už jen jaksi vykostěna. Hrozilo se snížením platu a – jen výběrově – pozbytím funkce (pakliže jste v podniku zastávali nějakou vyšší), nebo dokonce okamžitou výpovědí ze zaměstnání pro ztrátu důvěry (stalo se kupříkladu mně). Ničím víc. Jen hrstce pošetilců kolem Václava Havla hrozilo i vězení.

První tuze ošklivý režim, padesátá léta plus minus, však ještě umožňoval rozlišovat dobro a zlo, pro toho, kdo bez toho nemohl žít; ten druhý režim naopak všechno cílevědomě i bezděčně rozmazal, rozpatlal. Byli jsme normalizací na nastupující úpadkovou postmodernu, na zkapalňování všeho pevného, na tekutost jistot a pravd připravenější než jiní.

Po výbuchu listopadové euforie rychle vyrazily jedovaté květy sobectví, podezíravosti, závisti, hnacího motoru shánčlivé, konformní každodennosti normalizace.

Záhy se začalo zlovolně nálepkovat. Tento způsob zákeřného boje vyhrávají ti bezohlednější: není to samo o sobě nic proti ničemu, ale v určité atmosféře vám nálepka zůstane a vy se jí nezbavíte. Nejpozději se to dělo tehdy, když se vyjevovaly rozdílné názory na způsoby transformace ekonomiky, především privatizace. Politika se víc a víc podobala boji. Boji proti nepřátelům. Z oponentů se stávali protivníci, z protivníků nepřátelé. Ti se spolu prostě nebavili. Klausovi lidé například ekonomy kolem české vlády, kteří místo kupónovky jako univerzálního řešení prosazovali v předem vytipovaných případech prodej (několika desítek podniků) předem vybranému strategickému investorovi (např. Škoda Mladá Boleslav, Barum Otrokovice…), ironicky označovali za osmašedesátníky. Osmašedesátník byla tehdy nejen nálepka, ale rovnou i nadávka! Osmašedesátníci, to byli ti, kteří si přejí návrat starých časů, zase nějaký ten jejich socialismus, jsou to „old boys“, nepřátelé transformace. Vše se to odehrálo mimořádně rychle: již v říjnu 1990 Federální shromáždění „projednalo“ scénář ekonomické transformace. Bez otevřené debaty ve veřejném prostoru. Rozhodující média a novináři byli a priori nekritičtí k ODS a ke Klausovi. Mnozí právě proto, že byli tak dlouho pokorní slouhové minulého režimu.

Dnešní skepse a tehdejší snění

Nálepkování čili agresivní paušalizace, politika jako boj, byly a jsou výrazem všeobecné nedůvěry všech vůči všem. Manko důvěry (sociálního kapitálu) je hlavní charakteristikou polistopadové české společnosti. A tak máme pořád přes 6258 obcí (kdo to v Evropě má?), 57 městských částí Prahy (a 22 správních obvodů), měli jsme 28 tzv. Operačních programů na absorbování dotací z Evropské Unie. Připadá nám to samozřejmé. Že převládá sklon k dělení, osamostatňování, nikoli ke spojování sil, slučování. Nevěřit nikomu, raději rvát všechno sám, sami, než se nechat okrádat sousedy. Jsme izolacionistická, rozdrobená země navenek i uvnitř. Tělo s velkou hlavou, Prahou. Praha a zbytek země. Čechy fatálně spádové do Prahy (taková Morava už není).

Jedině v tom skeptickém světle můžeme k osmašedesátému hledět s nostalgií. Může se nám stýskat po jeho „étosu“. Zajisté nikoli po Akčním programu KSČ ani po adorované skupině vůdců. Je to ale i tak nebezpečné stýskání, tahle už jen zbytková nostalgie. Tehdy se budoucnost rýsovala proto tak růžově, a nálada byla proto převážně tak pozitivní, důvěryplná, že se právě jen – snilo.

Jedině v tom skeptickém světle můžeme k osmašedesátému hledět s nostalgií. Může se nám stýskat po jeho „étosu“. Zajisté nikoli po Akčním programu KSČ ani po adorované skupině vůdců. Je to ale i tak nebezpečné stýskání, tahle už jen zbytková nostalgie. Tehdy se budoucnost rýsovala proto tak růžově, a nálada byla proto převážně tak pozitivní, důvěryplná, že se právě jen – snilo. Byl ten čas necelých devět měsíců jeden dlouhý daydreaming, snění s otevřenýma očima. Spřádaly se plány, tápalo se po optimálních možnostech kombinace dobrého a ještě lepšího, ale neudělalo se skoro nic. Do sjezdu KSČ se přece nemohlo nic udělat. Žádné nové zákony, jen nedokončené pokusy o opatrné novelizace. Ano, se začalo se soudními rehabilitacemi. Dohodla a provedla se federalizace státu – Moskvě přinejmenším nevadila, spíše skýtala jisté naděje.

Říká se, že přece něco: byla zrušena cenzura! Mohu z vlastní zkušenosti redaktora Literárních novin a Literárních listů trvat na tom, že cenzura přestala fungovat sama, dříve, než byla úředně zrušena. Cenzoři to prostě postupně vzdávali, až to jednoho dne zabalili. Seděli ještě za svými stoly, ale už zavřeli desky a nedělali nic. Čekali, co s nimi bude. Instituce nefungovala.

Fakticky se tedy nezměnilo nic. Soudní lidé ale tehdy chápali, rádi neradi, že skutečné činy čili rušení starých zákonů a schvalování nových, mohou následovat až – potom. Po tom sjezdu, té státní strany. Ten měl být v září. Předpokládalo se, že na sjezdu dojde k významným kádrovým změnám, do čela KSČ přijdou lidé osvícenější, liberálnější. Teprve tam, čekalo se, dojde k výměně vedení (ve vedení KSČ byl tehdy přece Biľak, Indra, ti všichni zvolili v lednu 1968 Dubčeka!). A teprve pak by se mohly začít měnit konkrétní institucionální rámce, ústava, leccos dalšího, i když nejspíše ne všechno.

V osmašedesátém se proto tak dobře snilo, že se mluvilo a psalo volně, nezávazně, hlavy ani ruce nebyly svázány odpovědností těch, kteří za normálních okolností musejí jednat, rozhodovat se a vzápětí nést důsledky svých činů. Jednání, činy byly z všeobecně srozumitelných, dobově omluvitelných důvodů odloženy: až pak, až se oni tam nahoře vymění, doufalo se, že k lepšímu. Do té doby nelze přece nic. Prodloužené pražské jaro (či příliš krátké léto) bylo tak báječným flámem myšlenkové volnosti a zároveň politické neodpovědnosti. To byla docela opojná, ano, rozjařující až výbušná esence.

Rádo se na to vzpomíná, ale nedá se na to navazovat. Nálada byla vskutku povznášející, ale to jen proto, že se zraky mnohých odvracely od zvětšujícího se černočerného mraku na východní obloze. Neboť i Brežněv věděl, že po tom jejich sjezdu by se opravdu mohly začít dít věci. Něco se opravdu měnit, nejen o změnách psát a mluvit.

„Étos“ a euforie

Prožíváme dnes jakoby tehdejší západní, deziluzivní, kritický osmašedesátý, ale bez oné energie, bez onoho étosu, který tehdy charakterizoval ten náš osmašedesátý. Užívám slovo „étos“ intuitivně, protože si nejsem zcela jist, co se jím míní. Slovníkové definice toho slova zdají se mně příliš vágní a rozbíhavé. Řekl bych sám za sebe, že je to cosi určitě pozitivního, povznášejícího, cosi, co sdílíme jako mravní nárok, který je „nad námi“ a kterému chceme být právi. Jako nevyslovitelné naději, jako implicitnímu pocitu společného závazku usilovat o cosi dobrého. Je to něco jako kolektivní důvěra, sebedůvěra. Víra, že svět může být lepší, nejen ten kolem nás, ale snad dokonce svět celý.

Po půl století jsme poučení, skeptičtí, technicky zdatnější, komunikačně propojenější, máme k dispozici všechno k tomu, abychom neměli blbou náladu, ale my ji máme. Máme ji – jako z praku.

Postrádáme hned od začátku polistopadových proměn étos československého osmašedesátého. Zažili jsme euforii, živelnější než v osmašedesátém. Ale ta euforie brzy odezněla. Zažil jsem ji jako nejsilnější 4. května 1990 v Plzni při oslavách osvobození města Američany. Proto byla právě tam euforie nejsilnější, že se tam provalila lež a zvítězila pravda, kterou bylo možné sdílet.

Veřejný prostor a jeho ztráta ve věku sociálních sítí

Jak jsme k tomu étosu osmašedesátého tenkrát přišli? Stalo se tehdy, že komunistická strana, její vedení, aniž to zamýšlelo (vedl se na přelomu let 1967/68 v nejvyšším orgánu KSČ prastarý boj mezi českými a slovenskými komunisty o jejich pozice ve vedení), ztratilo náhle kontrolu nad společností, tedy především nad médii, tehdy hlavně tištěnými. Koncem února vypukl skandál prvního řádu (generál Šejna, nejvyšší komunista na ministerstvu obrany, jako stíhaný zloděj jakýchsi jetelových semínek, prchne rovnou do náruče americké CIA) a došlo k několika sebevraždám vysokých funkcionářů, to všechno v několika týdnech vyrazilo cenzorům jejich červená razítka z rukou a byla tu – přes noc – naprostá svoboda. Opojná právě proto, že minulost byla tak dlouhá, celých dvacet let, a také proto, že se na nás snesla nečekaně jako prudký jarní déšť. Lež tála jako poslední, špinavý sníh pod prudkým jarním sluncem. Literární listy vycházely v nákladu až tři sta tisíc a hned byly vyprodány.

Moc se toho neudělalo, ale díky náhle svobodným médiím vznikl velmi rychle veřejný prostor, cosi, co dnes je už jen prázdné slovo, neboť v dnešní době ten prostor postupně zachytily a ovinuly sítě (říká se jim sociální, ale ve skutečnosti jsou už dávno asociální, především proto, že jsou anonymní). Na místě toho prostoru registruji dnes nepřehlednou arénu míjejících se vášní pro a proti, kakofonii vulgarit, hromadných úniků skutečných či vymyšlených informací (prý) o tom, co mělo zůstat skryto… A ovšem také tisíců bublin a bublinek všech těch, kteří si myslí to samé, ale potřebují si to dnes a denně potvrzovat. Ani nevědí, co činí, je jim skvěle, konečně nejsme sami… Je to všechno tak veřejné, jako byly veřejné zpustlé záchodky za minulého režimu.

Prostor vzájemné komunikace byl tehdy chudý, ale rozšiřoval se. Veřejný už byl. Tím, že byl spontánně sdílený. Toto jakoby nové slovo nebylo tenkrát v oběhu v dnešním internetovém smyslu, ale obsah tohoto slova byl každodenní zažitou zkušeností. Právě z tohoto sdílení rodil se onen étos, který tehdy byl a dnes už není.

Prostor vzájemné komunikace byl tehdy chudý, ale rozšiřoval se. Veřejný už byl. Tím, že byl spontánně sdílený. Toto jakoby nové slovo nebylo tenkrát v oběhu v dnešním internetovém smyslu, ale obsah tohoto slova byl každodenní zažitou zkušeností. Právě z tohoto sdílení rodil se onen étos, který tehdy byl a dnes už není.

Veřejnost jako charakteristika onoho prostoru tehdy znamenala, že jsme mluvili o tom, co jsme plus minus všichni sdíleli: Četl jsi to? Slyšel jsi ho? Viděl jsi? A co na to říkáš? Ano, říkám tohle a tohle, protože jsem to taky četl, samozřejmě, slyšel jsem ho, viděl jsem na obrazovce… Skoro všichni jsme to četli, slyšeli, viděli… Dohovor byl tehdy nasnadě, ať již souhlasný, či nesouhlasný, věděli jsme, když ne všichni, tak mnozí, o čem mluvíme. Myšlenky, názory měly svou jmenovku, jména (autorská) měla svoji minulost, vědělo se, kdo je kdo, nesli jsme kůži na trh, slovo odpovědnost mělo v takovémto veřejném prostoru obsah a smysl…

Dnes se ptám: viděl jsi toho a toho? No přece na zprávách Seznamu. Neviděl, co je to Seznam…? Četl jsi to či ono na Neovlivní? Kdo neovlivní? Koho, co neovlivní…? Všichni něco víme, dokonce toho víme dost, ale příliš často to nemáme s kým sdílet, srovnat se své názory, korigovat je – pokud se neodevzdáme slastně vlažné plodové vodě nějaké fejsbukové bubliny. Pokud se odevzdáme, vystoupíme tím ze zbytku rozředěného, nadranc rozbitého veřejného prostoru. Bubliny jsou kontrapozicí veřejného prostoru, přitom jej sugestivně imitují.

Kudy dál?

Zkušenosti posledních šedesáti let mne přivedly ke střízlivému skepticizmu konzervativního náhledu na člověka, společnost. Obávám se jak nezávazného snění osmašedesátého, tak i bezuzdnosti sobectví liberalizace naší ekonomiky po listopadu 1989.

Nikdy netrefíme míru svobody ani nutných rámců, omezení, regulací. Máme jedinou naději: naše instituce by měly být nastaveny tak, aby bylo možné dělat korektury všech jednostranností včas, bez větších ztrát ekonomických i psychologických. Samozřejmě bez prolévání krve. Sdílím skromný Popperův ideál otevřené společnosti. I jeho maximu: namísto co nejvíce dobra pro maximum lidí, raději minimum utrpení a strádání pro minimum lidí.

Osmašedesátý dnes vidím jako dnes jako opojné snění o světě, naplňujícím onu první maximu.

Devětaosmdesátý zažívám stále ještě jako naději směřovat ke světu druhému. I když ten étos je zatím ztracen. Ale nemůžeme mít všechno. Čekají nás těžké časy. Z jejich krizového zvládání se pořád ještě může zrodit jiný étos. Nemůže nebýt náš a přitom nebýt zároveň evropský: zrodí se snad z odpovědnosti lidí jednajících v krizi, v krizích.
Veřejný prostor je tu však podmínka sine qua non. Scelovat tento rozbitý prostor lze návratem k osobní odpovědnosti: za každé slovo, za každou veřejně vyslovenou myšlenku, názor.

Bez veřejného prostoru neporozumíme ani osmašedesátému, ani devětaosmdesátému. Anonymita na sítích je hlavní zlo této doby, protože veřejný prostor zatím beznadějně rozbíjí.

Vracejme se k redigovaným, názorově vyhraněnějším novinám a vůbec periodikům, ať již budou mít jakoukoli podobu. Nechť ale mají šéfredaktory – zřetelně profilované osobnosti, o jejichž orientaci se bude vědět (jako třeba Echo 24 nebo Deník Referendum). A nejen šéfy přes reklamu a produkci. Abychom si mohli vědomě vybírat z ověřených zdrojů informací a způsobů jejich komentování, porovnávat je, sestavovat si z nich, opravovat obraz světa. A sdílet nebo nesdílet jej s ostatními lidmi kolem nás. Anonymitu a pseudonymitu nelze zakázat, ale lze se dohodnout, že je nebudeme konzumovat – když nebudeme vědět, kdo je autorem čeho. Hledejme a najděme způsoby, jak všem těm anonymům a pseudonymům dát najevo, že nás nezajímají. Že je vyhazujeme na skládky netříděného informačního odpadu.

Bez přehledného, strukturovaného, věrohodného a osobním ručením garantovaného veřejného prostoru se nemůže svět, ten větší, pro nás evropský, ani ten menší, ten náš, měnit k lepšímu – bude se jen prohlubovat chaos. Svět by se pak mohl měnit už jen k horšímu.

Prožitky osmašedesátého a devětaosmdesátého nás vybavily dostatečnou zkušeností: ideje, postoje, hodnoty, to všechno pravé i levé ztrácí smysl bez existence srozumitelného, přehledného veřejného prostoru. Musíme se pokoušet jej resuscitovat, jeden každý. Vždy jen se svým jménem vycházíme z anonymity na náměstí, na fórum, mluvíme, píšeme, hlasujeme… Už nikdy nebudeme chatovat jinak než se skutečným vlastním jménem. Které tedy nebude fakem.

Bez veřejného prostoru neporozumíme ani osmašedesátému, ani devětaosmdesátému. Anonymita na sítích je hlavní zlo této doby, protože veřejný prostor zatím beznadějně rozbíjí.

---

Petr Pithart do veřejného života vstoupil jako publicista, především jako redaktor Literárních novin. Byl tajemníkem interdisciplinárního týmu ČSAV pro reformu politického systému. Po vyhazovu z fakulty byl donucen předčasně ukončit pobyt na St. Anthony’s College v Oxfordu. Následovalo sebevzdělávání a publicistická činnost v samizdatovém, exilovém a západním tisku. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. V disentu se věnoval především editorské činnosti: vydávání časopisů, sborníků (Masarykův sborník, sborník o Tolerančním patentu), organizování bytových seminářů pro středoškolskou mládež a rovněž pašování literatury ze zahraničí ve velkém. Byl předsedou české vlády v rámci federace, posléze předsedou a dlouholetým místopředsedou Senátu.

 

Text byl napsán pro revue Prostor číslo 109, které vyjde 28.10.2018 .


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít