Anatomie nenávisti
Osoby:
OTEC
MATKA
SYN
DĚDEČEK
1. Sametová revoluce – 1990
(Z rádia zní projev Václava Havla.)
HAVEL: Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co vede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a vůbec všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují. Připravujeme koncepci důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Aby i nadále mohlo platit, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.
MATKA: Tak to vidíš, táto. Vždyť to nebude tak hrozné.
OTEC: No jo. On ten Havel nakonec asi nebude takový… No takový, jak o něm vždycky mluvili.
MATKA: Nikdy o něm nemluvili. Vždyť jsi ho před rokem vůbec neznal.
OTEC: Ale znal.
MATKA: Neznal.
SYN: Ale znal. Říkal, že by ho měli zavřít, až zčerná.
MATKA: Luďku, nech toho!
OTEC: Ale to já přece ještě nevěděl, kdo to vůbec je?
MATKA: No tak vidíš! Neznals ho.
OTEC: Dobře, tak neznal. Ale teď už ho znám. A vypadá to, že nás konečně po tom socialismu čeká lepší život.
SYN: To si piš, táto!
MATKA: Tak snad aspoň už nebudou takové fronty na maso. Třeba.
SYN: Jasně, že nebudou, mami. Teď už to konečně bude fungovat, jak má. Jako v normálním světě.
OTEC: Myslíš jako na Západě?
SYN: Jo. Nebo ještě líp. Však se vracíme do Evropy, jak říkaj. A jsme přece středoevropští ekonomičtí tygři, jak říká ten…
MATKA: Kdo?
SYN: Ten s těma brýlema přece. My tu Evropu brzo doženem. Marka bude brzo za pět korun, platy se zvednou. A každý, úplně každý bude mít auto.
OTEC: To by bylo fajn.
(MATKA se rozpláče.)
Proč brečíš?
MATKA: To je ti tak krásné, Toníku. Víš, to, co říkají. Že jsme žili ve lži. A že teď se konečně můžeme svobodně nadechnout. Že už se nebudeme muset bát něco říct. Otevřeně říct. Třeba, že se nám něco nelíbí, nebo tak něco… (Pláče.)
OTEC: Ale no tak, no tak.
MATKA: A co je to vůbec ta tržní ekonomika, o které teď furt mluví?
OTEC: Tak určitě to není kapitalismus. Ten přece nikdo nechce. Ani Havel.
MATKA: A co vy, dědečku? Co vy si o tom myslíte? Že je to krásné? Lidé jsou zase spolu, opravdu spolu. Mohou si znovu začít důvěřovat. Můžou, vždyť konečně můžou začít zase žít v pravdě.
OTEC: Nech ho. Vždyť je to starý komunista. Co ten o tom může vědět?
DĚDEČEK: A už se probudil Hitler?
SYN: Ty si zas děláš legraci, dědo, že jo? Hitler je přece dávno mrtvý.
2. Kupónovka – 1992
MATKA: Tak jak, táto?
OTEC: No mám to! Mámo, tohle jsou naše kupónové knížky. (Mává kupónovými knížkami.)
MATKA: A komu? Komu dáme své investiční body?
OTEC: Teď už to nebudou jenom body, maminko. Za chvilku to budou akcie.
MATKA: Tak komu? Nenapínej.
SYN: Chce to dát všechno Koženému.
OTEC: A komu jinýmu? Nabízí přece jistotu desetinásobku! Za rok mu to můžeme prodat. A budeme mít prachy. Desetinásobně prachů!
SYN: Táto, nemůžeš přece takhle všechno vsadit na jednu kartu.
OTEC: A kam dáš svý body ty?
SYN: Rozdělím je přece s rozmyslem. Po zralé úvaze. Čtvrtinu Motoinvestu, čtvrtinu Agrobance a čtvrtinu Harvardským fondům.
OTEC: Tak vidíš! Taky Kožený!
SYN: Ale já to Koženému za desetinásobek neprodám. Nejsem blbej. Budu pěkně inkasovat dividendy, pár let počkám a pak to prodám ne za deseti, ale za padesátinásobek.
MATKA: Po kom ten kluk je?
OTEC: A co ta poslední čtvrtina?
SYN: Tu jsem dal tady naší textilce. Vždyť nás všechny živí a lidi se budou oblíkat vždycky.
MATKA: To máš pravdu, Luďku. Oblíkat, to ano.
OTEC: To mi připomíná, že se mě ve fabrice ptali, jestli nechceme odkoupit byt. Za dvacet tisíc.
MATKA: Ale kde bychom tolik peněz vzali!
OTEC: To jsem jim taky hned řek. Však fabrika tu je a bude, práci mám, tak co?
MATKA: A to je svatá pravda! A víte, že tady má u nás zítra na náměstí předvolební mítink ten fešák? Ten ministr? Klaus?
OTEC: Toho budu volit. Ten už ty Slováky srovná do latě. Ať si nevyskakujou. Kde by bez nás byli?
SYN: Taky ho budu volit. Je lepší než Havel. Ví, co dělá. Každý se teď může stát milionářem.
MATKA: A nosí moc pěkné kravaty. A vůbec je celý takový… takový…
OTEC: Mámo, nech už toho. A víš co, ta reklama na Vizír je obyčejný podvod! Žádný zauzlovaný posmrkaný kapesník pitomý Vizír nevypere.
DĚDA: A Hitler, Hitler se už probudil?
SYN: Dědo, to už snad ani není vtipný. Já budu podnikat, chápeš? Podnikat? S ojetýma autama ze Západu. Tak jakýpak Hitler?
OTEC: Ty budeš podnikat, jo?
MATKA (radostně): Tak ty budeš, Luďku, dokonce podnikat? To je ale krása!
3. První krize – 1996
TELEVIZE: Ministr vnitra Jan Ruml a ministr školství Ivan Pilip dnes vystoupili s prohlášením, v němž vyzvali premiéra Václava Klause k rezignaci a k odchodu z čela ODS z důvodu nevyjasněného financování strany a tajného účtu ve výši téměř dvou set milionů korun, jehož nejvýznamnějšími přispěvateli byli neexistující nebo již mrtví sponzoři.
(Vstoupí Otec. Těžce dosedne na židli.)
MATKA: Tak si představ, představ si, oni, oni normálně chtějí, aby Klaus odstoupil.
(Otec mlčí.)
MATKA: To přece nejde, aby Klaus odstoupil! Vždyť, vždyť Klaus… Klaus je přece Klaus, ne? Vždyť toho tolik udělal. Pro nás. Pro tuhle zemi. Dovedl nás k prosperitě. Zavedl konečně kapitalismus. A teď po něm chtějí… A koho vůbec chtějí místo něho? Vždyť nikdo lepší vůbec není. Tak koho vlastně chtějí? Jak vůbec můžou? Co je ti?
OTEC: Zavřeli textilku.
MATKA: Co? Cože?
OTEC: Řekli nám, že už zítra nemáme chodit.
MATKA: Jak nemáte?
OTEC: No nemáme. Nemají na výplaty. Nemají nic. Odbyt nemají, nic nemají. Jenom plné sklady látky, kterou nikdo nechce. To mají. A vily, co si nastavěli. A golfové hřiště a tenisové kurty. To mají.
MATKA: Jak nikdo nechce? Vždyť lidi se musí do něčeho oblíkat! Vždycky! Vždyť Luděk říkal…
OTEC: Šmejdi!
MATKA: Dáš si polívku?
(Otec mlčí.)
MATKA: Tak ještě že máme ty Koženého harvardské akcie, cos je nakonec neprodal. Protože Luděk říkal.
(Otec se hořce zasměje.)
MATKA: Ani ty už nemáme?
(Otec mlčí.)
MATKA: Ještěže se Luďkovi s tou jeho firmou tak daří. Má milou ženu, krásné děti. Máme přece krásná vnoučata, ne?
(Bušení nebo spíš kopání do dveří.)
MATKA: Kdo to zas blbne? Určitě ta cikáňata odvedle.
(Jde otevřít. Dveřmi dovnitř vpadne postava v nóbl obleku se svázanýma rukama a s hlavou zafačovanou lepicí páskou.)
MATKA: Fuj! To jsem se lekla!
OTEC: Kdo to je?
MATKA: Jak to mám vědět? Má zafačovanou hlavu.
OTEC: Hele, nejsou to Luďkovy boty?
(Matka se vrhne k neznámému a rozlepuje mu hlavu.)
MATKA: Tak mi přece podej aspoň nůžky!
(Otec rychle podá nůžky. Matka neznámého vysvobodí.)
Luďku! Kdo ti to…
SYN: Ještě ruce, kruci!
(Matka přestřihne pouta na rukou.)
Díky. (Vytáhne mobilní telefon. Je dlouhý aspoň půl metru, obzvlášť když se vysune anténa.)
MATKA: Co to má?
OTEC: To je mobilní telefon. Mámo, ty taky nic nevíš.
SYN (do mobilu): Rozhodl jsem se, zcela bez nátlaku, že na vaši obchodní nabídku přistoupím. (Zavěsí.) Co civíte?! Právě jsem svůj autobazar výhodně prodal za sto padesát tisíc. To je přece pěkný kapitál do nového začátku.
MATKA: A taky máš přece ještě ty akcie z kupónovky. Té Agrobanky, Motoinvestu a naší textilky.
(Otec se Synem na Matku beze slova civí.)
A taky máš krásnou ženu a děti a krásný dům.
SYN: Můžu teď chvíli bydlet u vás?
DĚDEČEK: A už se probudil Hitler?
MATKA (šeptá otci): Neměli bychom toho dědka už šoupnout do domova důchodců? (Ještě něco ji napadne.) Ale ten podnikový byt, ten nám zůstane, ne?
4. Válka civilizací – 2001
(Matka, Otec a Syn koukají na televizi. Běží v ní přímý přenos z New Yorku. Právě se hroutí jedna věž Světového obchodního centra.)
MATKA: Je tohle vůbec možný? Kdo něco takového mohl udělat?
SYN: Asi nějaký svinský teroristi, ne? Kdo jinej?
OTEC: Ksindl nějaký prostě. Tohle normální lidi udělat nemohli. Beztak nějaký levičáci. Jako ti, co nám před rokem při Měnovým fondu rozmlátili Prahu. Pošahaný arabský teroristi prostě.
MATKA: Podívejte toho prachu, co z toho je. Kdo ho bude utírat, to bude vážně chudák.
SYN: Matko, my víme, že děláš uklízečku. Ale musíš nám to furt připomínat?
MATKA: Ale vy byste taky mohli něco dělat.
SYN: Vždyť já se přece snažím!
MATKA: Já vím, Luděčku.
SYN: Vždyť jsem se snažil podnikat s počítačema. Ale přišla holt počítačová krize…
MATKA: Já vím, Luděčku. Ale já mluvila s tvým otcem.
OTEC: Já se taky snažím.
MATKA: Ale asi málo. Nájem nám zvedli, protože jsi včas nedokázal za pár tisíc koupit byt od té své podělané textilky, a ty seš furt jenom na podpoře.
OTEC: Teta Lída žije pořád v regulovaným nájmu. Kdyby se k ní někdo šikovně nahlásil, tak bychom se pak mohli přestěhovat. Však už má namále.
SYN: Mě měla teta Lída vždycky ráda.
DĚDEČEK: A co Hitler? Už se probudil?
MATKA: Dědečkúúú… A co vůbec říkáte na toho Špidlu? Ten přece Klause nemůže nikdy porazit. Vašek má příští volby v kapse. A zas bude dobře.
5. Vlastně se nic neděje – 2005
(Otec spí na gauči. Ze spaní vydává podivné zvuky. Matka má na obličeji roušku.)
OTEC: Píp. Píp. Píp.
MATKA: Tohle poslední dobou dělá ze spaní furt.
SYN: Se mu zdá, že je kuře?
MATKA: Já myslím, že se mu zase zdá, že je na pokladně v Tescu.
SYN: To je ještě pořád na pokladně?
MATKA: A co ty, Luděčku? Jak se ti daří?
SYN: To víš. Člověk se musí ohánět, aby se protlouk.
MATKA: A co vlastně děláš?
SYN: Jak kdy. Prostě obchody. Teď dělám pro jednoho exekutora. Ale třeba i v nemovitostech. To bys neřekla, jak lehce se dá dneska přijít třeba k baráku.
MATKA: A vyděláš si dost? Nepotřebuješ peníze?
SYN: Ale jo. Peníze se vždycky šiknou.
MATKA: Tak já ti pak něco dám, až půjdeš. Vzali jsme si půjčku. No víš, jak jsme si chtěli koupit ten počítač a novou televizi. Abychom se mohli líp dívat na ty zábavné pořady na Nově. Ty jsou ti tak vtipné.
SYN: U koho jste si pučili?
MATKA: Peníze snadno a rychle se to jmenovalo. Je to skoro bez úroků. Tak jsme si s tátou řekli…
SYN: Aha.
OTEC (se prudce probudí): Ale já vám vrátil správně! Jéžiš. To byl sen.
SYN: Táto, ty jseš ještě pořád na pokladně? Já myslel, že už budeš aspoň manažerem prodejny. Snažíš ty se vůbec? Víš, že kdo se nesnaží, nikam to v životě nedotáhne?
(Otec vezme do ruky ovladač od televize. Marně se ji snaží zapnout.)
MATKA: Takový je v poslední době pořád.
OTEC: Zase nejde proud?
MATKA: Asi ho zas vypnul domácí. To víš, Luďku. Pořád se zlobí, že jsme se mu sem nastěhovali po tetičce a máme pořád regulovaný nájem. To tě tehdy moc pěkně napadlo, Luděčku.
OTEC: Ach jo. Co máme k večeři?
MATKA: Čočkovou.
OTEC: Vidíš to?! Vidíš to?! Měly být roštěnky! Roštěnky! A máme čočkovou! A proč?! Proč nejsou roštěnky?! No řekni mu to!
MATKA: No co. Mně se to maso moc nezdálo. Vždyť to znáš, Luďku. Nemoc šílených krav. To sníš roštěnku a za dvacet let ti úplně změkne mozek.
OTEC: A ani kuře, ani pitomý kuře mi není schopná upéct!
MATKA: A taky ptačí chřipka. Ta je teď taky moc nebezpečná. H5N1, SARS, H5N2, kulhavka, slintavka, to je furt něco. Já tu roušku už radši ani nesundávám. Člověk aby se pořád jenom bál, co zas přijde příště. Jaká chřipka. Třeba ovčí nebo prasečí. Možná mor dokonce, ebola třeba. Ta taky. Ještě si tady táta najde třeba nějakou milenku, o třicet let mladší. Letušku třeba. Jako ten Klaus. Nebo Gott. Co na těch mladých holkách vůbec vidí? Pergnerová, chuděrka, se léčí ze závislosti. Bílá už je dvakrát rozvedená. Ale zase si našla nějakého o dvacet let mladšího. Tak třeba bych si i já mohla někoho takového najít, když mi táta uteče s modelkou.
OTEC: Ten náš domácí je sice hajzl, ale jak vyběhl s těma dvěma cikánskejma famíliema, to bys teda koukal. Dobře jim tak. Vždyť ani nájem pořádně neplatili.
SYN: Mě teda zase strašně serou komouši. Jsou prostě všude. Jeden by řek, že jsme těma klíčema v listopadu cinkali úplně zbytečně. Ale z tohodle se ten Gross už jen tak nevykecá. A v příštích volbách jim Topol pořádně zakroutí krkem. Bolševikům. Noc dlouhých nožů na ně! A víte, co je největší sranda?
MATKA: Co, Luděčku?
SYN: Že toho blba Grosse popotahujou kvůli miliónu, zatímco tady jen tak lítaj vzduchem miliardy. (Směje se.) Stačí se jenom postavit na správný místo nebo vrazit hlavu do správný řiti a miliarda na vás prostě spadne. Jen tak.
OTEC: Vážně?
SYN: No jasně! Člověk musí být jenom aktivní. Jít tomu naproti. Snažit se. Makat na sobě. Neohlížet se napravo nalevo a jít si za svým.
MATKA (dává mu nenápadně čtyři tisíce, tiše): Tady máš, Luděčku, něco na přilepšenou.
DĚDEČEK: A co Hitler? Už se probudil Hitler?
SYN: Hitler byl stokrát lepší než ten komouš Stalin, dědku!
6. Cesta do Řecka – 2010
(Na stole stojí dědečkův portrét s černou páskou přes roh.)
MATKA: To jsi moc hodný, že ses stavil, Luděčku. Dědeček tě měl moc rád. A proč jsi nebyl na pohřbu?
SYN: Moc práce, mami. Moc práce. Znáš to.
MATKA: No jasně. To znám. Já mám kolikrát ruce od sava tak rozežrané, že už mi na to nepomáhají ani žádné krémy.
OTEC: Věřil bys tomu, že mámu propouštějí, ze školy propouštějí každý rok na prázdniny? Aby ušetřili? Že prý přes léto nepotřebujou tolik uklízeček. Copak je nějaký podělaný učitel? Učitele ať si na léto klidně propouštějí, ti jsou na to zvyklí. Ale uklízečky?
MATKA: Nech toho, táto. A co je u tebe nového, Luďku? Víš, že dědeček si na tebe vzpomněl, než umřel?
OTEC: No jo. Když přišla krize, řekl, že už toho má dost. A když za rok umíral, tak řekl: „A pozdravujte toho hajzla!“
MATKA: Táto! (Synovi.) Pořád se po tobě ptal, když umíral.
OTEC: To nemůžeš vědět, když umřel v nemocnici.
MATKA: Táto! Pusť si radši televizi.
(Otec si pustí televizi. Právě v ní hovoří Moderátorka.)
MODERÁTORKA: Podle Petra Nečase voliči odmítli levicový populismus a chtějí vládu, která zabrání, aby se veřejné finance vydaly řeckou cestou. Hlavním nástrojem k záchraně rozpočtu jsou úspory a zásadní reforma penzí a zdravotnictví. Experti překvapili radikálním návrhem zavést povinné důchodové pojištění u soukromých fondů. Všechny tři strany se shodly, že zavedou školné na vysokých školách. Abychom se neubírali cestou k řeckému kolapsu, bude nutné sjednotit DPH na 21 procentech.
OTEC: Správně. Vysokoškoláků je jako much. Kam se podíváš, samej vysokoškolák. Tak ať si za to pořádně zaplatí. Přitom neumí opravit ani tkalcovský stav. Nic neumí!
MODERÁTORKA: Premiér Nečas rovněž upozornil, že naše země nemůže v těžké situaci tolerovat zneužívání sociálních dávek těmi, kteří nechtějí nijak přispívat, abychom se nevydali řeckou cestou.
OTEC: Správně! Černé huby je třeba vzít pořádně pod krkem!
MATKA: Tak to vidíš, Luďku. To mám tady teď pořád. Táto, dej si to do sluchátek.
(Otec provede.)
(Luďkovi.) Mě ta politika nějak už vůbec nezajímá. A co ty? Jak se ti daří?
SYN: Docela dobře. Před měsícem se mi narodil syn.
MATKA: Opravdu! A jak se jmenuje?
SYN: Luděk.
MATKA: No ne! Další Luděček! A ty ses, Luďku, znovu oženil?
SYN: Už před třemi roky.
MATKA: A žes nic neřekl!
SYN: Nějak nebyl čas. Pořád samá práce.
MATKA: No to je jasné. To chápu.
SYN: Už vlastně druhý.
MATKA: Co druhý?
SYN: Druhý syn.
MATKA: Ty už máš dva syny? A jak se jmenuje ten první?
SYN: Luděk.
MATKA: Tak další Luděček! To je krásné! Slyšíš to, táto? Už jsi zase dědeček. Ten už zas nic neslyší. A že se nestavíte!
SYN: Ještě vám domácí vypíná proud?
MATKA: Ale ne. To víš, že ne. Co nám deregulovali nájem, je nějaký spokojený. Ale to víš. Musíme se ohánět. Občas si půjčit a tak. Obzvlášť, když šel táta do předčasného důchodu. A ty svině, ty svině mu daly jenom šest tisíc. Za to, že se celý život dřel.
SYN: Vždyť byl poslední čtyři roky na podpoře. Co seknul s tím Tescem, kde se nebyl schopný ničeho dobrat a makal za pár šupů.
OTEC (komentuje zprávy v TV): Správně! Pořádně zatočit s nemakačenky. Hlavně s černými hubami. Člověk se snaží, nemůže sehnat pořádnou práci, nebo dře jako kůň a ty černý svině se jenom válej na dávkách! To na ně my dřeme! A na všechny další příživníky. Na politiky, novináře a další chátru!
MATKA: A co teď vůbec děláš, Luděčku?
SYN: Zkouším se prosadit v lihovarnictví. To víš, mejdan skončil. Člověk se musí umět ohánět. Exekuce jsou fajn, ale větší prachy jsou teď v lihu. Jenom ještě zmáknu poslední kšeft. Skoro, dalo by se skoro říct, že z humánních důvodů.
MATKA: Tys byl vždycky takový citlivý, Luděčku.
SYN: Někdy až moc. (Vstane a začne po bytě lepit žluté nálepky „Exekučně zabaveno“. Na televizi a tak.) Vážně máte už moc velké dluhy, mami.
MATKA: Co je to?
SYN: Jsem šéfovi řekl, že bude citlivější, když vám to tady exekučně vybílím já.
MATKA: Aha… Teď by asi měl zas někdo něco říct. Třeba dědeček. Ale asi nikdo nic neřekne.
(Když Syn přilepí nálepku na televizi, Otec si sundá z uší sluchátka.)
OTEC (vyjeveně): Co? Co?
MATKA: Někdy se mi po dědečkovi opravdu stýská.
SYN: Abych nezapomněl. Něco jsem tady tátovi přinesl. Na tomhle teď dělám. (Vytáhne z kufříku flašku vodky.) Pravá česká národní.
OTEC: Vodka?
SYN: No. Třeba.
OTEC: Teda. Já… Já fakt nevím, co říct… Děkuju.
7. Prohibice – 2012
(Otec šmátrá ve skříni.)
OTEC: Copak tady už nezbyla ani jedna flaška? Vždyť nám jich Luděk přinesl tolik.
MATKA: Všechno už jsi vypil.
OTEC: A co já teď, kurva, budu dělat?
MATKA: Tak nebudeš chlastat, no bóže! Máme prohibici, tak nepij, no. Ještě se nakonec otrávíš, jako těch štyrycet chudáků.
OTEC: Copak se to v týhle zemi dá bez chlastu vydržet? Černý huby si dělaj, co chtěj. Pravdoláskaři žvaněj ty svý pitomosti, zatímco Bakala, ten zasranej Havlův miliardář, si jen tak vytuneluje OKD. Ještě, že aspoň ten Klaus je bere pořádně u huby. A taky slušní Češi, co se nebojej si na cigoše došlápnout. Kdybych nebyl marod, hned bych se s nima těma romskýma barákama taky prošel. Třeba rovnou s kudlou. Nebo kvérem. Prej nepřizpůsobiví! Zasraní negři to jsou! A slušnejm lidem všechno zdražili. Zmrazili nám důchody. Ale to nejsme my, kdo se tady přežírá! To přece nejsme my!
(Matka se zadívá na obrazovku jejich malé televize.)
MATKA: Táto!
OTEC: Co je zas?
MATKA: To je Luděk?
OTEC: Kde je Luděk?
MATKA: V televizi je Luděk. Někam ho vedou. A má na rukou… Ježíšikriste! Vždyť on měl na rukou pouta!
OTEC: Pouta? Já nic nevidím.
MATKA: S těma očima by sis měl vážně zajít k doktorovi. To máš beztak z toho svého chlastu.
DĚDEČEK: A co Hitler? Hitler se už probudil?
MATKA: Dědečku! Aspoň po smrti byste s tím už mohl dát pokoj.
OTEC: Někdo něco říkal?
8. Nic než národ – 2015
(U dveří stojí Luděk. Právě přišel. Je celý propadlý. Matka za ním pečlivě zamyká dveře. Má na nich šest zámků, takže to trvá. Otec z bezprostřední blízkosti sleduje televizi a má na uších sluchátka.)
MATKA: Tak už tě, Luděčku, konečně pustili?
SYN: Za dobré chování.
MATKA: Synku! (Obejme ho.)
SYN: Ty přece víš, mami, že jsem nic neudělal. Vůbec nic.
MATKA: Samozřejmě, že jsi nic neudělal. Ani na chvilku jsem si to nemyslela! Žes někoho otrávil! Taková pitomost! Proč bys to, proboha, dělal?! (Křičí.) Táto! Je tedy Luděk!
(Otec si sundá sluchátka.)
OTEC (křičí): Kdo to je?
MATKA: Táta už skoro nevidí, víš? A taky už je hluchej jak poleno. Když čumí bůhvíproč na bednu, musí mít sluchátka. Jinak bych už dávno taky ohluchla. (Křičí.) To je přece Luděk, táto!
OTEC: Aha. Luděk. (Nasadí si sluchátka a dál civí na bednu.)
MATKA: Nedáš si něco? Máme brambory. Z Lidlu. Pravé české brambory. Ne ty zahraniční, ty divné brambory. Ale opravdové české brambory. Z Lidlu. Já už opravdu nemůžu, vážně nemůžu kupovat nic jiného než české věci v českých obchodech. Třeba v Lidlu. Nebo v Albertu.
SYN: To je fajn. Musíme teď myslet hlavně na náš národ.
MATKA: A co tvoje žena? A děti?
SYN: Víš, mám takový nápad.
MATKA: Že se k nim vrátíš, viď? Však ona přijde k rozumu. Vždyť jsi táta jejích dětí přece.
SYN: Spíš mě napadlo, že bych zase začal podnikat.
MATKA: A v čem, proboha?
SYN: Se zbraněma, mami. To teď pofrčí. Ale třeba i s jinou bezpečnostní technikou. Třeba i se zámkama.
MATKA: A to jo. Zámky, to lidi potřebujou. Sama jich mám na dveřích šest. Valí se k nám miliony migrantů. Člověk by se měl pořádně zamknout. Vždyť já se úplně bojím, že nám sem nějaký migrant vleze a mě znásilní a tátovi podřízne krk. A když ne migrant, tak nějaký bezdomovec, cikán nebo něco podobného.
SYN: Zeman to říká dobře. Všichni bychom se měli ozbrojit a bránit vlast před teroristy. Víš, že ve Lhotě se k jedněm důchodcům vloupalo pět migrantů, dědka s bábou zabili a dům vykradli a zapálili? Víš, že v Praze se lidi bojej chodit po ulici, aby je muslimové neoddělali? A kolik ženskejch už po Evropě znásilnili! Dokonce i mimina znásilňujou. Přijdou sem a množej se jako krysy a jednoho dne si zvolí nějakou muslimskou stranu a ta tady zavede šaríu a všechny křesťany, jako ty nebo já nebo táta, postřílej.
MATKA: To mi, Luděčku, radši ani neříkej. Vždyť já už z toho strachu ani nespím. A ty migranty, ty muslimský teroristy už vidím prostě všude.
SYN: Tak to by sis mohla koupit aspoň pistoli. Dám vám slevu. Jsme přece rodina.
MATKA: Tak já si teda jednu vezmu.
SYN: A poptej se taky u sousedů. Jestli se bojej, moje pistole je uklidní. Dneska se nejlíp spí s pistolí pod polštářem.
DĚDEČEK: A co Hitler? Už se probudil Hitler?
OTEC (si prudce sundá sluchátka): Drž už konečně hubu, dědku! Komunisto zasranej! Hitler by tady aspoň udělal pořádek! Ten by těm politickejm sviním a vlastizrádcům konečně zvednul mandle! To byl aspoň chlap! Ne jako nějakej Sobotka! Jo, Babiš, ten je dobrej, ten aspoň něco dokázal a myslí to s náma dobře! Ale Hitler, ten by to tady teprv srovnal do latě! A konečně by byl od všech těch demokratickejch čuráků, co nás připravili o všechno, pokoj!
MATKA: Tak to vidíš, Luděčku. Ten starý blázen si pořád povídá s mrtvým dědkem.
SYN: Ale říká to dobře. Moc dobře to říká.
KONEC
---
