REKOMANDO Jakuba Vaňka
Světelné formy
Při prvním setkání váhám. Jakou gramatickou perspektivu zvolit? Ten, ta či to – Měňagon? Nejbližší mé představě je drahý kámen. Druh opálu či diamantu, ale důmyslnější. Nerost totiž není docela přesné označení. Kámen roste v jiném čase. Z jeho pohledu jsou naše těla jen tetelivý opar shluklý kolem minerálů. Lidé jako chodící nerosty. A tak je to v měňagonu se vším. Na štěpu hladký, tvoří zrcadlové plochy. Vyskládané po jeho mnohotvarém povrchu odrážejí světlo každá po svém. A z nejnepatrnějších záblesků se větví světy tvorů prostupujících domovinu člověka: „nedozírná rozloha živoucího“.
Druhou sbírku Vojtěcha Vacka lze číst jako etnografický projekt. Dobrodružné poznávání světa, v němž je vše živé a nadané duší. Bytosti, ne vždy vnímatelné lidskými smysly, obývají svět jinak než lidé a zároveň spolu s nimi. Je třeba být vlídný i k přízrakům a nestvůrám. Nechávají se hladit, a je-li pravý čas, usínají. Svět se přibližuje, držíme-li se na tenké hranici vzájemnosti. Ve vzácných chvílích se stává cestou, na jejímž „konci couvá k nebi rak“. Pěšinou mezi lesy či kolejnicemi. Vnitřek zůstává stejně přívětivý jako tvorové a vše se jeví přiměřené. Třebaže výr, do jehož podpaží zamíří námořnictvo, usedá kapitánovi na rameno.
V těchto verších působí kouzlo radostného vědomí vzájemné odkázanosti, jejímž domovem je svět. Vedle animismu se ve Vackově svérázném díle objevuje také postup či praktika, pro kterou se hodí označení folklórní imaginace (folk-fiction). „Na náměstí chlapci vztyčili dubové kyvadlo – / pradávný symbol kolébavosti kosmu – / a pod starou vrbou se připravovala vodnická kapela.“ Ozývá se bohatá tradice skazu. Souzvuky, spletě a sítě slov, v nichž se blýskne novotvar, se v tělech tvorů batoumají v krajině. Historka sklouzává k pořekadlu: „strach je v sadech noc i den“ a to zas k názvuku zaklínadla: „při pěně jíní spí / dlaně růžoví v tišší ránu“.
Měňagon má však i jinou tvář. Zní v hudbě chmurné samoty. Tam, kde sen o vesmíru oduševnělých bytostí narazí na podivnou nepřítomnost vnějšku. Stane se vymezenou državou, střeženým polem a zavřeným sadem. To jsou básně-zákazy: „Po mase se rozlila vůně neotvírat“. Básně-hranice, které nám otevírají prožitek světa jako uzavřeného brlohu a limbu bez oken, aniž by nás věznily. Slovo je zde skulinou a zadními vrátky do zahrady za plotem a zdí, odvahou k proklouznutí. Věta sleduje linii skulin, škarp a štěrbin. Hranice se kreslí, aby přes ně bujela a přepadávala fantazie. Ostré hrany totiž umožňují široké spektrum různorodých odlesků, vrátím-li do hry představu drahokamu, ale teprve jejich prostupnost světlem tyto barvy rozehrává.
Chiméry pospojovaných představ tvarují gesta pozoruhodně evokativní síly. Z náznaku se rodí příběh. Spíš než o ději mluvme o dobrodružství. Jak příhodně praví předsádka: básně-příběhy a básně-dobrodružství. A na místo postav: bytosti-tvorové. Hlas zní, jako by jím promlouvala kočka, poté list a hned vítr a síla, jež vzchází z jejich prostoupenosti. Výrazný tón této řeči tvoří něžná starost o vše živé – soucit poznání, že vše je živé. Možná že někde tady je ukrytý zdroj kolotavé řeči, která rozehrává životy oblud, skládek, vlasů či medvědů. Poklad střežený zákazy a hranicemi, které ho v sobě ještě splétají: jako děti, které vábí včely svou zvědavostí.
Měňagon
Vojtěch Vacek
Pavel Mervart, 2021
