REKOMANDO Jakuba Vaňka
Prózy Jensen a lilie, Modrá slečna (1926) a Kráska (1927) dokončil Josef Kocourek ve svých sedmnácti a osmnácti letech. Představují jedny z nejstarších dochovaných textů tohoto autora, jehož jméno má nádech legendy. Jedná se o příběh génia, který zemřel v mladém věku (24 let), zanechal však po sobě působivé dílo, které je vnímáno jako torzo možných budoucích výkonů.
Knihu Kocourkových próz lze doporučit každému, komu jsou blízké příběhy umělců z počátku dvacátého století, podstatně vpletené do prostředí jejich rodiště. Tím je v případě Josefa Kocourka Nová Paka či Podkrkonoší. Stěží si lze v současnosti představit povolanějšího průvodce kulturními dějinami tohoto kraje než Jaromíra Typlta, který je autorem obsáhlé předmluvy k tomuto svazku.
„V sále pekelný jas. Všechna světla hoří. Hle, na motocyklu sedí nahá žena s mužským pohlavím, v závoji. V černém bazénu pluje uškrcený pes. Vedle piana leží uškrcený Klarinet, v prsou vraženou kostru, ukousnutá hlavička leží v šípkovém keři.“ (s. 140)
Kocourkovy rané prózy lze s trochou nadsázky označit za chlapecké fantazie podnícené přečtenou literaturou (Jeana Giradouxe, Josepha Delteila a dalších). Jsou prodchnuty vzrušenou představivostí, bizarností a erotikou, které ponejvíce připomínají sen: obrysy světa jsou nepevné a organizované kolem snícího subjektu, postavy a jednání jsou schematické a zároveň nejasné, stylizované a záhadné, fyzikální zákony jsou podřízeny imaginaci atd. Kocourkův styl je hutný, barvitý, dovede navodit dojem místy silně fyzický. Jeho psaní připomíná extatickou zjitřenost, jindy je zmatené a působí jako kaleidoskop.
„Když koně dohráli, pohřeb se vsunul do ulice jako černá křída do roztrhané krabičky.“ (s. 83)
Sáhnout po této knize se vyplatí v touze připomenout si ducha karnevalu a pohádek. Četba Kocourkových próz dovoluje pročistit cestu k paměti dospívání a osvěžit citlivost pro vlastní sny.
Mezi třemi prózami, které vznikaly chronologicky za sebou, lze sledovat určité proměny. Nejnápadnější je utlumení fantasknosti ve třetí povídce, která je zdánlivě nejstřízlivější, více pracuje s reálným prostředím a postavami, objevují se v ní dokonce sociální témata, jako je manželská nevěra a další. Tyto prvky však nejsou ani ve zmíněné třetí próze Kráska stěžejní, tvoří pouhé kulisy symbolistně laděného příběhu o zhrzenosti a izolovanosti ústřední postavy, podobně jako v předchozích dvou textech.
Hlavním tématem Kocourkových próz je fascinace fantasmatem ženy. Žena je v Kocourkově světě záhadná bytost, s níž se nelze dorozumět, která si ale dovede každého podmanit; je však zároveň pasivní, případně jedná z nejasných pohnutek, takže její přítomnost způsobuje tragédii (všechny tři prózy končí tragédií zhrzeného muže, který neprolomil fantasma ženskosti). Subjekty Kocourkových próz jsou muži: sledujeme jejich jednání, vnitřní život a utrpení z nenaplněné lásky. Ženy jsou u Kocourka neprostupné, dokonce necitelné a z velké části představují pouze objekty touhy; nacházejí se tak na okraji světa mužských aktérů. Pociťovaná neúplnost a chudoba světa, v němž chybí vzájemnost, je bolestným tónem všech třech Kocourkových raných povídek.
„Všichni cítí, že dnes učí žena. Křída je daleko bělejší a čistší, řeč profesorky jako by se při každém slovu obalovala ženstvím, protéká uličkami měkká a tichá, rozvětvujíc se do každé lavice k sluchu sedících.“ (s. 181)
Izolovanost, tragičnost a v posled neživotnost tohoto světa, ve kterém sen „vždycky vítězí“ (s. 130), lze chápat jako důsledek vyloučení druhé/ho, který je redukován na pasivní objekt touhy tvořící kulisy příběhu hlavní postavy. Tento závěr je užitečný, pokud chceme Kocourkovy texty číst v širším, nikoli pouze uměleckému kontextu, a najít k nim přiměřený vztah. Jejich síla a podmanivost jsou však jinde. Kocourka má smysl číst především pro jeho spletité popisy a překvapivá přirovnání, pro jeho umění věty, o němž mluví Jaromír Typlt, pro zjitřenost, s níž nás jeho psaní vykazuje ze snu.
Jensen a lilie; Modrá slečna; Kráska
Josef Kocourek
Akropolis: 2021
