Kouzlo neurčitosti. Jak objevujeme mizící vágní terén
Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy
„Vrrrzůůůůthrúúú – udělala branka a pomalu se otevřela. Ona nebyla vůbec zamčená, ale nevypadala na to. Uvnitř bylo vidět spoustu vysoké trávy, šla klukům až nad hlavu, a taky nějaké keře a dosti šero,“ popisuje Jiří Trnka objevení tajemné Zahrady ve své pohádkové knížce ze začátku 60. let. „Pod jedním keřem stál kamenný trpaslík a usmíval se. Měl čepici ještě trochu červenou, ale ostatní barvy už byly pryč, deště je vzaly.“ Překvapení, dobrodružství, ale také pomíjivost takových zážitků, které čekaly v zarostlých houštinách pětici kamarádů, není však jen věcí minulosti nebo dokonce fikce.
Zapadlé kouty, vágní terény a „nemísta“ všeho druhu jsou přístupná často jen kousek od našeho bytu. Bereme je jako samozřejmost, často je opomíjíme, málokdy prozkoumáváme. Svou pozornost na ně zaměřila i skupina autorů ve sborníku Město naruby: Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, který vyšel na podzim loňského roku. Na město s jeho neuspořádanou krajinou se kniha dívá až s trnkovskou hravostí a zve na pouť napříč historií, vědeckými nebo uměleckými disciplínami.
Vágnost v čase i prostoru
Každé město má svůj rub i líc. Když se díváme na ulice a upravené parky, pozorujeme přesně naplánovaný a propracovaný líc. Při bližším pohledu se nám ale ukáže i odvrácená, skrytá část, jakýsi rub, o kterém mluví i editor knihy Radan Haluzík: „Ve městě je také přehršel míst, která, ač uvnitř města, jsou jaksi (byť často dočasně) na periferii jeho provozu (vevnitř, ale vlastně jaksi mimo něj) a někdy i samu periferii nakonec připomínají. Na prudkých svazích kopců uvnitř Prahy, v prolukách po padlých domech, po opuštěné městské infrastruktuře i průmyslu.“ Jsou to území, která postrádají účel i konkrétní význam.
Takový vágní prostor a „nemísta“ vychází v současném pojetí například z práce antropologa Marca Augého, který vydal v roce 1992 knihu Ne-místa: Úvod do antropologie supermodernity. Prostory, které ho zajímaly, vznikly v důsledku globalizace a rychlého pohybu osob. Dálnice, supermarkety, letiště a další tranzitní území podle něj nemají „tradiční“ dějiny nebo a identitu, která je typická pro plochy obývané lidmi. Jsou to místa určená k procházení v přítomném okamžiku, a proto jim chybí minulost.
Roztříštěnost způsobená náhlými změnami a nezamýšlené dopady městského plánování hrají důležitou roli i v širším pojetí „nemíst“, se kterými vedle vnitřních periferií a vágnosti pracují i autoři knihy Města naruby. Například už zmiňovaný editor sborníku klasifikuje městské prostory na základě jejich funkce a vztahu k času. Vágní terén popisuje jako trvalou mezeru v prostoru (strmý a nedostupný svah řeky), nebo v čase (brownfield, na kterém se ještě nezačalo stavět). Vedle toho píše o „místech funkce (záměrně) zbavených“ – výplňových parkových úpravách zeleně nebo územních rezervách. „Reálný prostor klade překážky bezezbytkovému využití plochy města městskými funkcemi – a reálný čas neumožňuje jejich instantní změnu a střídání na lusknutí prsty,“ objasňuje Haluzík svůj pohled na věc. „Vágní terény jsou časo-prostory vylučované městským organismem.“
Město podle křovináře
Všech osmnáct autorů knihy Město naruby spojuje okouzlení divočinou a neuspořádaností skrytou mezi zástavbou domů. Jejich texty často působí až jako pocta vágnímu terénu. K romantizujícím představám se ostatně někteří z přispěvatelů sami přiznávají – přestože k objektu svého výzkumu často přistupují systematicky, na počátku bádání stálo zaujetí tématem „prázdného“ prostoru ve městě. To se nejdříve stalo předmětem jednodenní konference, která se přelila v pravidelná setkávání a úvahy a na půdě Centra pro teoretický studia AV ČR. Kolem původní skupiny okolo Radana Haluzíka a Cyrila Říhy vznikla širší síť lidí od botaniků po umělce, které spojovala fascinace vágním terénem.
Výsledná kombinace povolání i literárních žánrů je tak velice pestrá – antropoložka Karolína Pauknerová a sociální geograf Petr Gibas analyzují vztah vnitřní periferie a člověka (nejčastěji lidí bez domova), umělec Epos 257 popisuje svobodu, kterou mu veřejný i neveřejný prostor poskytuje a geobotanik Jan Albert Šturma představuje koncept křovináře, který křoví a plevel prožívá, stává se součástí okolního prostředí. Některé kapitoly jsou akademicky přesné a odkazují na odbornou literaturu, jiné fungují jako vzpomínky na formativní zážitky nebo nápady na dobrodružnou hru.
Rozmanité přístupy dobře ilustrují to, na co autoři ve svých textech opakovaně upozorňují – brownfieldy a další obdobné terény mohou být vnímány různými způsoby. Existují jako útočiště pro lidi vyloučené společností, nevyužitá plocha, která čeká na zabydlení kapitálem i místa, kde přežívají chráněné druhy rostlin nebo zvířat. A stejně jako pro každou skupinu obyvatel (nebo živočichů) znamenají něco jiného, dá se o nich také velice odlišně mluvit nebo psát. Ať už jde o mapování dějin vágních míst, jejich psychoanalytickou diagnózu nebo popis uměleckých intervencí na jejich území.
Napříč rozdílnými přístupy je i tak zřetelné, že jsou jednotliví autoři stojící za Městem naruby propojení. Místy to až ruší, když se v různých kapitolách opakují stejné myšlenky a poznatky – a knize by slušela pozornější editorská práce. Originální příspěvky mizí v omílaných motivech a pasáže ztrácí dynamiku. Tu knize naopak vrací obrazový doprovod, který názorně doplňuje popisované terény a motivy.
Hodnota křoví
Jedním z nejdůležitějších témat Města naruby je mnohoznačnost současných „nemíst“ a zdánlivě prázdných prostor. V kapitole Patří vágní terény do města? Jak se řád stává hrozbou a chaos hodnotou ukazuje urbánní antropolog Martin Veselý na několika příkladech různé způsoby uvažování i užívání jazyka v diskuzi o budoucnosti stejného místa. Jedním z nich je okolí metra Roztyly, proti jehož zástavbě se vzbouřili někteří místní obyvatelé. Zatímco používali slova jako „hodnotná zeleň“, „park“, „krásná příroda“ nebo „zelené plíce Prahy“, starosta oblasti mluvil v souvislosti se stejným územím o „zarostlé navážce“ a místu „bez přidané hodnoty“, které je třeba „zkultivovat“ a „zregenerovat“. Ostatně i běžně používaný termín „brownfield“ si nese negativní konotace „hnědého pole“, které je nevyužité a zbytečné.
Střet dvou světů a jim příslušných jazyků podle Veselého v praxi ukazuje, že mnohoznačnost vágního terénu nutně znamená také různé druhy přístupů, z nichž není možné jednoduše vybrat ty dobré nebo špatné. Ke snaze vágní místa pojmenovat a mluvit o nich navíc (jako v případě Roztyl) často dochází až ve chvíli, kdy hrozí jejich zánik. Nadšenecký i „profesní“ zájem o vágní terény tak nesouvisí jen s pandemickou proměnou vnímání města, kdy máme všichni tak nějak víc času k průzkumům. Obousměrný proces, kdy se střetávají dva přístupy k terénu, se ukazuje i v různých pražských čtvrtích, kde se začíná stavět na zmiňovaných bronwfieldech a „nemísta“ se mění na „místa“ s jasně definovanou městkou strukturou.
V širším centru Prahy jich najdeme několik – mezi ty hlavní patří oblast Bubnů-Zátor, Nákladového nádraží Žižkov, Rohanského ostrova, okolí Smíchovského nádraží nebo území Bohdalce-Slatin. Až dřevotřískové ploty nám dávají pocítit, že ztrácíme přístup k rozsáhlým plochám a něco se tu děje. Takové zábrany nedávno vznikly (nebo teprve vznikají) okolo holešovického i žižkovského brownfieldu, kde mají vyrůst moderní čtvrti s byty, kancelářemi i novými třídami. Kousek od Andělu bagry hloubí rozlehlé jámy pro domy i administrativní komplexy. Slatinská plocha na pomezí Michle a Strašnic zůstává zatím nedotčená, od roku 2019 ale existuje urbanistická studie na její proměnu.
Hledání významu
Vágní terény vytváří na území města prostory, které až dráždí svou proměnlivostí a zdánlivou prázdnotou. Jejich kouzlo spočívá v tom, že jsou překvapivé a umožňují člověku ztrácet se v dobře známém městě. Nikdy není jisté, co se skrývá za dalším keřem – stará pneumatika? Něčí přístřešek? Nebo prchající zajíc? Snaha vtisknout řád takovému území často vyvolává vášnivé diskuze, protože místní obyvatelé i kolemjdoucí si začnou uvědomovat, co z jejich života brzy zmizí. Mnoho „nemíst“ je často z podstaty své existence dočasných a snažit se je navždycky zachovat v jejich vágní podobě je nesmyslné. Ale přemýšlet o různých možnostech jejich proměny nesmyslné není.
To ostatně ukazuje i řada publikací, které se v českém prostředí tomuto tématu v posledních letech věnovaly. Někteří z přispěvatelů nového sborníku se přístupem k (nejen městské) krajině zaobírali literárně už dříve, například Jan Albert Šturma v knize Divoká příroda Prahy a blízkého okolí: průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád nebo Jiří Sádlo v díle Krajina! Průchod okolím v příkladech. V roce 2019 také vyšla v nakladatelství Host publikace Nemísta měst: Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst architektky a básnířky Anny Háblové, ve které se autorka systematicky i pomocí anekdotických příběhů a poetických metafor zabývá odvrácenou stranou města. Kniha Město naruby: vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy pak nabízí směsici poutavých návodů, jak se na „nemísta“ dívat, jak o nich přemýšlet i jak je začít objevovat.
Jak se v posledních letech, a především měsících, ukazuje, jsou to vágní terény jsou území, kde je možné se i v době pandemie svobodně nadechnout, uniknout davům i rigidní zástavbě domů. Nabízí trochu přírody i dobrodružství v zavřeném městě. Nová „nemísta“ stále vznikají, ale spoustu těch současných pozvolna mizí. A proto stojí za to do brownfieldů, křoví a zapomenutých lesíků někdy vypravit. Možná že tam někde čekají i kocouři a trpaslíci jako v Trnkově Zahradě.
---
