Admirálova ruka
Později večer, když měl Daniel za sebou dlouhé jednání Senátu o krizových opatřeních a v mezičase dalších dvacet neúspěšných telefonátů do redakcí, mu dal zprávu Oliver Jung, jeho gleewarin, který zjišťoval situaci přímo na artisatelitu generálního štábu. Daniel místo domů odjel ještě ke komunikačnímu zařízení organizace, aby si s ním promluvil.
„Už vím, co se tu stalo,“ řekl mu gleewarin. „Teď je tady na arťáku formální noc… jedou podle uranskýho kalendáře dvacet ku deseti, zrovna je šestá hodina tmy. Číhal jsem, jestli si někdo před spaním sundá clonu, a nakonec jsem vytahal vzpomínky ze čtyř lidí. Jsou tam docela velký odchylky v detailech, signifikantní rozdíly… k tomu se ještě vrátím; ale v principu se mi to jeví tak, že se to váže na jednu konkrétní klíčovou událost, kterou všichni tihle týpci zažili společně a která je všecky odrovnala. To jsem v zásadě předpokládal, že něco takovýho tady musí existovat. Ale už mám i rekonstrukci. Souvisí to s tou admirálovou rukou.“
„S admirálovou rukou?“
„S tou useknutou. To jeho údajný zranění v boji. Nevšim jste si? Chybí mu levá ruka až po zápěstí. Furt se to snaží schovávat, ale na pár fotkách se to objevilo. Medianti se docela úporně snažili zjistit, jak k tomu mohlo dojít, protože tohle není úplně typický zranění osoby ve vesmíru, chápete; fakt na lidi ze štábu docela tlačili; ale z nikoho nevyrazili jasnou odpověď. Ovšem v myšlenkách těch čtyř je totální shoda. Jejich niterná představa je taková, že si to vyžádal bůh Akkütlix.“
„Ehm.“ Danielova össeistická zkušenost k tomu zbytek automaticky doplnila. „Takže náboženství? Oběť na aiö? Chcete říct, že reálně něco takového uskutečnili? Össenským způsobem – normální lidi ze Země? Modlitby, zpěvy, nůž?“ Připadalo mu to neuvěřitelné. „Nebo na ten artisatelit vnikli Össeané? Nařídila to Církev?“
Oliver Jung vehementně vrtěl hlavou. „Ale prdlajs. Žádný Össeani. Účastnili se toho jenom ti zdejší důstojníci a nebyl to vysloveně obřad… teda v tom smyslu, jak popisujete. Oni tu správnou církevní metodiku ani neznaj. Sám bych taky neměl ponětí, jak přesně tyhle rituály provádět a co za blábloly u toho správně recitovat. Tohle šlo úplně mimo Církev. Byl tu jenom Akkütlix.“ Promnul si zátylek. „Asi takhle: všichni ti čtyři, kterejm jsem se díval do hlavy, mají vzpomínku, jak se Akkütlix najednou vynořil ve dveřích na můstek a s velikou parádou vstoupil dovnitř. Udělal obrovskej dojem: velkolepá božská postava, pocit úžasu, chuť padnout na kolena… no asi si to dokážete představit, prostě typický atributy, který se používaj k vytvoření mocenský vazby. Na chvíli zhasla světla a do toho zářila jeho temná namodralá stříbrná aura – dramatický efekty, chápete; prostě dobře nadyzajnovaná nádhera. Co se týče fyzickýho vzhledu, z tý mý čtveřice se všichni shodujou, že tenhle Akkütlix je nadlidsky vysoká hmyzí bytost s šesti končetinama. Pohybuje se vzpřímeně na zadních a má dva páry paží. Ale zároveň jsou tu ty zmiňovaný rozdíly: jeden člověk si ho pamatuje ve skafandru s helmou, další ve středověkým ohozu s takovou tou kroužkovanou košilí a pláštěm, víte co myslím… a ve třetí verzi měl nějakej sportovní trikot a ve čtvrtý kněžskej hábit,“ vypočítával. „Tohle znamená, že ti lidi dostali psychotronickej pokyn vidět božského Akkütlixe, ale detaily vzhledu nebyly předepsaný, takže si tam dosadili něco z vlastní fantazie a z vlastní databáze symbolů. Při konstrukci psychotronickejch vizí se standardně takhle postupuje: uděláte jádro sdělení a definujete povinnej obsah, kterej jim potřebujete nacpat přesně a bez zkreslení a kterej bude pro všechny společnej; a naopak ty nepodstatný části schválně necháte co nejvíc otevřený. Jednak by z toho gleewarinovi asi hráblo, kdyby si měl vizualizovat každou pitomou tkaničku na botě; ale, hlavně – čím větší se lidem nechá prostor, aby si vidinu přizpůsobili vlastnímu vkusu, tím víc se jim pak líbí a tím silnější citovou vazbu si k ní vytvořej. Tady každej dostal na míru takovou verzi Akkütlixe, jaká je ideální přesně pro něj. Ovšem, na druhou stranu – právě tahle neurčitost je důkazem, že to byla připravená sugesce, ne fyzická návštěva. Viděli atrapu a nějak si ji zpracovali. O reálnosti ani pravý identitě útočníka, kterej jim Akkütlixe vsugeroval, to nevypovídá nic. Mohla to bejt stará bába, nebo mladý ucho, člověk, nebo emzák, prostě jakejkoliv náhodnej týpek, kterej sedí támhle vedle v raketě a pere jim to na dálku do hlavy. Určitě z toho neplyne, že tenhle původce sám by nutně fyzicky musel bejt hmyz.“
„Vypovídá to akorát to, že je psychotronik,“ podotkl Daniel.
„Jasně. A dodal bych ještě – je to psychotronik, kterej si usmyslel, že chce mít pod palcem pozemskej generální štáb,“ dopověděl Oliver. „Bylo mu fuk, jaká je cena. Není možný, že by neměl spočítaný ty škody. A fakt není pěkný, co s těma ubožákama provedl. To není úplně příjemnej kámoš do party.“
„Takže to byla nakonec doopravdy bitka? Psychotronický útok?“
„Kdyby se porvali, bylo by to ještě dobrý,“ řekl Oliver. „Když člověk aktivně bojuje, je to sice slušnej adrenalin a stres a bolest a všecko, ale není tam ten destruktivní prvek totální ztráty kontroly. To, co lidi nejvíc ničí, je bezmocnost. Kolaborace. Kdyby Akkütlix skočil na můstek jako pirát s mačetou a chvíli se tam s admirálem Callebautem šermovali a skončilo to zraněním, bylo by to sice drsný, ale psychicky by to všichni zvládli. Jenže ta situace byla záměrně zrežírovaná tak, aby se dostali do role spoluviníků a dokonce vykonavatelů.“ Zaváhal. „Asi takhle: Akkütlix jim dal ultimátum. Prohlásil, že pomůže flotile a zachrání Zemi, ale jako cenu za to požaduje, aby admirál strčil ruku do molekulárního drtiče… což bude vlastně oběť, stvrzení smlouvy, vázací akt, rituál – prostě tyhle věci, známe össenskou logiku. A Callebaut se z toho podělal. Nic proti němu; tohle by asi málokdo jen tak z fleku dal, aby úplně vysmátej a s jasným vědomím celý věci šel a sám si amputoval ruku; ale, zkrátka… bylo to postavený tak, že na tomhle jeho činu závisí osud celý Sluneční, a on teda žádný velký hrdinství nepředvedl. Já vím, mně se to mluví, když v tý situaci nejsem. Ale taky nemám ambice dělat admirála. Kdyby byl v tý funkci nějakej borec, kterej má koule, tak praští do stolu a prohlásí, že ultimáta nepřijímá a radši padne se zbraní v ruce, dokud nějakou má; tak ty mě žádáš o ruku, ty švábe zasranej? Tak si pojď! Dostaneš šlupku na krunýř, až ti vyletěj kusadla z hlavohrudi!“ předvedl dramaticky. „Nebo by si holt spočítal, že oběť je nutná a že se z toho nevyvlíkne, a pak mohl říct svejm lidem něco jako – ó mí věrní, svažte mě a pomozte mi, dáme tomu šaškovi, co si žádá, a pak ať on předvede, co umí… a v tu chvíli by to buď odmítli oni, nebo by to nakonec na jeho rozkaz vykonali a výsledek by byl pro něj stejnej, ale dynamika tý situace a celkový dopady by byly úplně zásadně jiný. Měl by to pod kontrolou. Jenže on si vybral tu nejhorší možnou variantu. Utíkal, ječel, prosil o milost, schovával se pod stolem, všecko tohle. Fakt to zvoral, jak to nejvíc šlo. A v tu chvíli se na něj ovšem lidi ze štábu sami vrhli, prostě ho chytili a tu ruku mu tam dovnitř vecpali násilím.“ Oliver se otřásl. „To není jeden čistej řez, rozumíte. U drtiče se musí vyřadit z provozu pojistka… jeden týpek tam musí vrazit šroubovák a druhej musí přidržovat víko a ten předmět se dovnitř souká pomalu a krev stříká jak z prokopnutý vodní postele… a do toho si ještě představte ten jeho šílenej řev a zoufalý prosby… prostě… admirál nebyl jedinej, kdo tam omdlel. O třech lidech ze štábu medianti vůbec nevědí, že existujou. Tyhle ubožáky ti ostatní držej zamčený v komoře za hromadou clon a nenechaj je, aby se někde na veřejnosti producírovali, protože se totálně sesypali a jsou na práškách.“
„Rozumím. Muselo to být poměrně znepokojivé,“ řekl Daniel.
Přenosový kanál neposkytoval nijak zvlášť kvalitní obraz, ale pohled, který na něj Oliver vrhl, byl beze všech pochybností vražedný. „No tyvole! Tak todle je teda na medaili za nejdecentnější popis letošního roku!“ ucedil. „Týjo, šéfe, přál bych vám vidět ten sajrajt, co ti lidi mají v hlavách! Nasráno jak vod slona! Tipnul bych si, že Akkütlix počítal s tím, že to takhle dopadne, a sehrál to tak schválně. Úplně cynicky a chladnokrevně je vmanévroval do situace, kdy se museli obrátit proti jednomu ze svýho středu, a dokonce proti veliteli, a vykonat to vlastnoručně a brutálním násilím. A k tomu se ještě přidává taková blbá nervozita, že tohle Akkütlixovi třeba nebude stačit a časem se zas objeví a řekne si o další oběť… čili že kdokoliv z nich může přijít na řadu příště a kámoši ho chytěj a narvou mu do drtiče třebas hlavu. Každej jeden z nich doufá, že když se z něj stane ten nejhorlivější přikyvovač, tak konkrétně jeho to nepotká. Jsou posraný až za ušima! Rozumíte: to, že se na tý exekuci všichni osobně podíleli a že byla nedobrovolná, je pro ně mnohem horší, než kdyby se mohli i s Callebautem pěkně semknout proti zlýmu cizímu hmyzákovi. Pak by byli oni ti správňáci, zatímco všecko ošklivý by zůstalo pěkně venku. Jasně rozdaný role: velitel – obránci – uzurpátor! Jenže místo toho musej to zlo spolknout a rozpustit ho do sebe. Navíc, i z právního hlediska – tipnul bych si, že tohle je skoro na válečnej soud čili teď se všichni klepou hrůzou a navzájem se držej v šachu. Totální marasmus! Dílem to vytěsnili a dílem se k Akkütlixovi přimkli a nadále ho budou fanaticky hájit před celým světem, protože si to potřebujou sami před sebou legitimizovat. To máte jako když novej člen gangu musí spáchat předepsanej zločin, aby ho ti ostatní mezi sebe vzali. Členové štábu jsou teď mnohem pevněji na Akkütlixově straně, než kdyby je jenom zastrašoval nebo vydíral. Budou mu věřit, budou ho vášnivě podporovat, nedají na něj dopustit. A vytrhnout je z toho bude fuška. Jim už teď není možný říct nic proti němu nebo je zviklat rozumnýma argumentama. S tím už se nedá hnout ani psychotronicky. Mají temný tajemství, který je stmeluje. Kdyby přišel někdo zvenčí, koneckonců třebas já, a začal jim vykládat, že Akkütlix to nedělá pro ně a naopak jimi manipuluje a schválně jim škodí, tak to nikdy nemůžou přijmout, protože v tu chvíli by si museli přiznat, co sami spáchali. Čili se radši vrhnou na takovýho narušitele a nadávat budou jemu, ne Akkütlixovi. Představte si to jako nějakýho vilejše nebo mořskýho polypa, kterej žije nalepenej někde na molu: přesně takhle jsou zapouzdřený a přisátý jeden k druhýmu a ke svý realitě. Nikde škvírka, do který by se dalo vrazit dláto, aby se dali vypáčit a celá struktura rozbít. Nahoře je to kluzký. Utěsnili otvory. Nic s nima nehne. Asi z toho vede cesta skrze nějakou psychoterapii, ale dokud do toho nevložej úsilí a odvahu a nezapracujou na tom sami ze směru zevnitř, aby od sebe tu psychotronickou záklopku odchlípli, budou v tom trčet furt. Jejich mozek tu krustu pořád zpevňuje a vylepšuje, protože se potřebuje cejtit v bezpečí; a to jim nedovolí, aby si uvědomili, že vlastně pomáhají zlu.“
Oliverova analýza byla mrazivě přesná. Zatímco Daniel čekal na taxíka, ještě si našel rozhovor s Callebautem. Teď mu to dávalo lepší smysl. Admirálova předstíraná ráznost je křečovité divadlo. Ve skutečnosti je zlomený a vyděšený; ale nepřizná to a bude přísahat třebas na Akkütlixovu nohu, že jedná z vlastní vůle. Zoufale se snaží zavděčit a vehementně obhajuje roli externího experta…, aby mu členové sekty Akkütlixovy, ve kterou se změnil jeho generální štáb, náhodou nevyčetli, že není dost vstřícný…, a nenacpali do drtiče ještě nějaký další jeho kus.
(Ukázka z osmé knihy série Mycelium Program Apokalypsy. Vydalo nakladatelství Argo, 2022.)
---
