Manželství jako svazek muže a ženy nepatří do ústavy, ale podporu si zaslouží

Filip Outrata
19. 6. 2018
                                                             ©Barbora Klimszová

Pod návrh změny ústavy, podle nějž by právo na manželství měli dostat i gayové a lesby, se podepsalo celkem 46 poslanců ze šesti stran (ANO, Piráti, KSČM, ČSSD, TOP 09 a STAN). Pod návrh, který naopak stanovuje ochranu manželství jako svazku muže a ženy, se podepsalo 37 poslanců opět ze šesti stran (KDU-ČSL, ANO, ODS, ČSSD, TOP 09 a STAN). Tento výsledek pěkně ukazuje reálné názorové rozložení v této otázce – oba postoje mají zhruba stejnou podporu a rozdělení jde napříč většinou politických stran. Z bezmála čtyř desítek podpisů pod druhým z obou návrhů pouze jeden vzbudil skutečný rozruch na sociálních sítích a u veřejnosti: podpis starosty Prahy 7 a lídra hnutí Praha sobě Jana Čižinského.

Přitom je to sotva něco, čím by mohl být někdo překvapen. Čižinský byl donedávna členem lidové strany a členství pozastavil kvůli vlastnímu volebnímu projektu. Těžko lze u členů KDU-ČSL očekávat jiný názor než ten, pod nějž se podepsali její poslanci. Tak proč ten rozruch? Důvodem je to, že Jan Čižinský jako pražský politik a kandidát na primátora cílí na jinou voličskou skupinu, než jsou příznivci lidovců: na městské liberály, kteří ve své většině považují ochranu „manželství jako svazku muže a ženy“ nikoli za věc hodnou podpory, ale naopak za konzervativního strašáka, který jim nahání hrůzu.

Z politického hlediska je věc celkem jednoduchá. Jan Čižinský už před časem pochopil, že pod značkou KDU-ČSL má jen minimální šanci uspět ve volbách v Praze. Teď si zřejmě uvědomil, že má malou šanci i s názory typickými pro lidovecký elektorát. Čižinský dopadl podobně jako Pavel Fischer v prezidentských volbách, který učinil podobnou zkušenost s výrokem o tom, že by nejmenoval homosexuála členem Ústavního soudu. Na rozdíl od Fischera nemá ovšem pražský politik možnost kompenzovat si ztrátu městských liberálů konzervativnějšími voliči dejme tomu z Moravy. Následovala proto omluva, která soudě podle ohlasů na Facebooku uspokojila zejména tu část jeho příznivců, kteří zastávají podobné postoje, a naopak vůbec neuspokojila ty, kteří jsou vyhraněně jiného názoru. Jaký to bude mít vliv na sbírání podpisů, které Praha sobě nutně potřebuje, a případně pak na volební výsledek, se teprve uvidí.

Pak je tu ještě hledisko zásadnější, přesahující politiku jako umění získávat a neztrácet hlasy. Které stanovisko v této důležité otázce je správné? Jinak a možná ještě podstatněji: je vůbec možné označit jedno stanovisko za správné, druhé pak za zcela nesprávné? Osobně se kloním k tomu, že pravda je snad i zde někde uprostřed. Kde, to není lehké vystihnout. Myslím, že stávající znění ústavy správně mluví jen o rodičovství a rodině. Rodina jako stabilní, fungující a pro dítě prospěšné prostředí může mít, a hlavně dnes reálně už má, různé podoby. Stejně tak rodina jako prostředí disfunkční a pro dítě traumatizující. Všechna stabilní rodinná uspořádání si zaslouží ochranu a všechna jsou pro dítě lepší než ústavní péče.

Manželství vymezené výlučně jako svazek muže a ženy tedy nepatří do ústavy, navzdory přání konzervativců křesťanského i (řekněme) občanského ražení typu Václava Klause mladšího nebo z druhé strany politického spektra Jaroslava Foldyny. Přesto si ale reálné „tradiční“ manželství ženy a muže, o nejž konzervativcům jde, podporu zaslouží, je to totiž dosud jednoznačně nejčastější stabilní a pro dítě (ale i pro oba partnery) prospěšné rodinné prostředí, které existuje. A to i přesto, že není jediné. Je mnoho způsobů,  jak tuto podporu účinně poskytnout, v podobě promyšlené sociální, vzdělávací, zdravotní a další politiky. A snad není naivní očekávat, že na této podpoře by se mohli shodnout poslankyně a poslanci podepsaní pod oběma návrhy.

---

Filip Outrata je historik, redaktor nakladatelství Vyšehrad a pravidelný přispěvatel Deníku Referendum.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít