Flora Jonáše Zbořila
Novela Flora vypráví o neidentifikovatelném tvorovi, hroudě spletitých výrostků, již jednoho dne najde pár Adam se Sárou v toxické Stepi. Jako čtenářstvo se ocitáme ve světě, kde je příroda poničena lidmi natolik, že její části jsou obehnané ploty a je zakázáno se v jejím okolí pohybovat. Step představuje samostatný prostor a zároveň postavu vyprávění. Je místem, kde se vše odehrává, ale i samostatným, celistvým organizmem, který se zotavuje poté, co ho lidský zásah navždy poznamenal. Step, ve Zbořilově vizi, završuje ignoranci lidstva vůči okolní přírodě. Absurdita lidského chování se zdá být nekonečná. I tehdy, kdy je Step obehnána zdí, na ni lidé vyhazují zbytečné a nepotřebné věci. Jako by se vše muselo odehrávat antropocentricky, a dokud není ono (ne)místo kompletně zastavěno, je nutné ho využít alespoň jako smetiště.
Příroda se hlásí o slovo
Zbořil svým vyobrazením nového světa kriticky nahlíží vztah člověka k životnímu prostředí, aniž by se snažil jakkoliv apelovat. Jako by to už nemělo cenu, jako by říkal: Toto je naše budoucnost, je nevyhnutelná a nelze s tím nic dělat. Také Adam se Sárou v tomto „postapokalyptickém“ světě žijí a my u nich nevidíme žádné snahy o udržitelný či odlišný způsob života, lidé se chovají stejně jako dnes. Ocitáme se ve světě vyschlých jezer, vyprahlých luk, ale i nových organizmů. Nových životů.
Mezi takové nové organizmy patří tvor Flora. Jedná se o hmotu, jež nejspíše vznikla spojením přírody a odpadu. Smetí se totiž na planetě vyskytuje tolik, že ji už docela zahltilo. A jelikož není možné čekat, až se odpad rozloží, příroda tyto zbytky přebírá a srůstá s nimi. I jazyk knihy jako by srůstal s mimo-lidským. Obrazná slovní spojení vyvolávají ve čtenáři dojem lyričnosti. Působí to tak, že právě básnický jazyk má schopnost výrazně oslabovat lidský pohled na svět a konečně – byť z perspektivy vypravěče Adama – propůjčit řeč fauně a floře.
S Florou se seznamujeme pomocí smyslových vjemů. Její nepoznatelnost zrakem vede k zapojení ostatních, mnohdy opomíjených smyslů. Zbořil si pomáhá sluchem, čichem, ale hlavně hmatem. Nemožnost absolutního popisu Flory vytváří místy děsivou až hororovou atmosféru.
Za nejzajímavější motiv vnímám (stereotypní) touhu Sáry se o děsivého tvora postarat. Jednoduše by se tato touha dala číst skrze její mateřské pudy, k této interpretaci odkazují i zmínky o nemožnosti Sáry a Adama mít spolu dítě. Nebo se jedná o archetypální spojování ženy s přírodou?
Postava Sáry se cítí být hned od nalezení Flory její průvodkyní, chce jí pomoci s vývojem i přežitím. Autor jako by však zpochybnil tradiční spojování ženy a přírody s bezmocností, v kontrastu k mužské průbojnosti spojované s civilizací. V jeho novém světě se stává průbojnou právě příroda, zatímco civilizace svoji moc ztrácí. Adam zprvu působí jako Sářin protiklad, je tím racionálním, kdo se chce vrátit do města a Floru odevzdat. Se Sárou se míjí i ve vzájemné komunikaci, která se rozpadá a dialogy splývají, srůstají, stejně jako organizmy. To se ale postupně mění a z Adama a Sáry, dvou opačných pólů, se stává jedna entita, nová „zvláštní“ rodina.
I tuto zdánlivou idylku však Zbořil problematizuje. Neustálá snaha páru o polidštění nelidského tvora skrze pojmenovávání či nastrojování do dětského oblečení se zdá být hybatelem zkázy. Se Sárou se cosi děje a Adam tuší, že něco není v pořádku. I jeho způsob vyprávění začíná být zmatený a prosycený fantaziemi.
Vize z pohádkové knížky Můj medvěd Flóra, na niž Adam explicitně odkazuje, přestává být realistická. Představa dokonalého začlenění tvora do lidského světa, jako tomu bylo u plyšového medvídka nalezeného u popelnic, se začíná rozpadat. Příroda už nehodlá být bezmocnou a rozhodně se nenechá uchlácholit dvojicí zoufalých partnerů. Adaptace člověka na okolí není stoprocentní, adaptace přírody by však taková být mohla. Jako by entita nové přírody prostřednictvím novely Jonáše Zbořila šeptala, že zatímco my, lidé, na planetě jednoho dne nebudeme, ona tu zůstane.
Jonáš Zbořil: Flora
Paseka, 2024
