Základní vojenská služba jako destrukce mužnosti
Po novém roce vyjde monografie s výsledky orálně-historického výzkumu zaměřeného na paměť a zkušenost základní vojenské služby v letech 1968–2004. Výpovědi více než stovky pamětníků, kteří vojnou prošli, radikálně otřesou představou o vojně jako smysluplném přechodovém rituálu, a naopak zvýrazní její devastační účinky na psychiku mladých mužů. Pro mnohé z nich byl tou nejhorší zkušeností teror ze strany starších „mazáků“ vůči mladším „bažantům“ a následné stávání se mazáky prostřednictvím homosadistického rituálu „plácání“. Jen za období normalizace zemřelo v armádě až 3 300 vojáků. Občasné snahy o trestněprávní postih šikany vyzněly naprázdno i po listopadu 1989.
Konvenční představa o povinné základní vojenské službě stále počítá s tím, že vojna představovala přechodový rituál mužnosti. Do zeleného nastupovali „chlapci“ a údajně z něj vycházeli „chlapi“, pokud máme použít metaforu, stojící v názvu normalizačního propagandistického televizního seriálu. Je pozoruhodné, jakou výdrž má klišé, které v posledních letech začíná v boomerských kruzích žít druhým životem v souvislosti s údajnou „změkčilostí“ generace Z. Jak ovšem na takovou tradiční představu reaguje současná historická věda? V letech 2019–2021 probíhal v České republice týmový orálně-historický výzkum paměti a zkušenosti základní vojenské služby v letech 1968–2004, tedy od invaze armád Varšavské smlouvy až po legislativní zrušení povinné vojny. Historici z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, Etnologického ústavu a Vojenského historického ústavu nejen zkoumali archivy, ale především pořídili expertní rozhovory s více než stovkou mužů, kteří v daném období vojnou prošli. Výsledky nejsou ke kulturně sedimentované představě o vojně jako rituálu pochlapení se vůbec laskavé. Ústředním tématem orální historie je odhalit to, jak lidé sami sobě rozumí v dějinách. Zde nás konkrétní podoba tohoto porozumění téměř šokovala.
V českém kontextu bylo vzpomínání na vojnu v běžném soukromém i veřejném kontextu zatím převážně změkčováno milosrdnými přísadami humoru, nostalgie a bohatýrských historek. Podívejme se na jeden z nejznámějších memoárů, text Janovice nikdy více, lepší kouli do palice publicisty a spisovatele Miroslava Lubase. Útlou knížku ilustroval karikaturista Petr Urban, a přestože již obal „zdobí“ motiv sebevraždy vojáka, tak kaleidoskop vzpomínek, kterými se jako červená nit vine trauma z brutální šikany a všudypřítomné tuposti, surovosti a násilí, je vizuálně rámován jako humoristický román. Vysvětlení podává historik Alistair Thomson, zabývající se kulturním významem vojenské služby nebo válečných prožitků: „Svoje vzpomínky uspořádáváme tak, aby vytvářely pocit vyrovnané smysluplnosti naší minulosti i současných životů.“ Na vojnu se většinou vzpomíná ve veřejném kontextu (ať již v partě bývalých „spolubojovníků“, nebo v rodině), kdy se takové vzpomínání podřizuje hegemonickému „veřejnému jazyku“, nutícímu lidi vzpomínající na vojnu vyjadřovat se tak, aby jejich výpovědi nenarušovaly to, čemu historici říkají kulturní rámec. Aby nenarušovaly v české společnosti pevně usazenou představu o vojně jako výrobní lince na chlapy. Aby se takový vzpomínající najednou necítil mezi svými blízkými a vrstevníky jako nahý v trní, odhalující traumatické zkušenosti, stojící mimo společenská očekávání
a překračující veřejná tabu.
Teprve v okamžiku, kdy se vzpomínající ocitne mimo veřejnou situaci, přestávají dominantně působit tradiční fráze, metafory a reprezentace z této oblasti a pamětník (slovy orální historie „narátor“) může vzpomínat v mnohem užším sepětí s vlastní osobní pamětí, vlastními prožitky a vlastní identitou. Minulost je ve smyslu osobních vzpomínek většinou „nedořešená, riskantní a bolestivá“, dodává Thomson. Orální historici dobře vědí, proč nabízejí anonymizaci narátorů. Jedním z důvodů je poskytnout jim bezpečné útočiště před utlačujícím vlivem „veřejného jazyka“ a převládající kultury vzpomínání. Orálně-historický rozhovor je více než žurnalistické interview. Představuje pro narátora chráněný svobodný prostor. Doyen současné orální historie, italský historik Alessandro Portelli označuje takový rozhovor za „hlubokou výměnu“, postavenou na metodologicky pečlivě připravené situaci důvěry, sdílení a bezpečí. V průběhu našeho projektu většina narátorů možnost anonymní výpovědi využila.
Jiří Hutečka jako první z domácích historiků ve své knize Muži proti ohni před několika lety zpracoval vzpomínání českých mužů na první světovou válku také v rovině, v jaké krutá válečná zkušenost ohrožovala jejich mužnost: v rovině fyzického násilí, strádání nebo mrzačících zranění. Poté, co následně Prokop Tomek otevřel téma fyzické brutality a nebezpečnosti poválečné vojny, zvláště za normalizační socialistické diktatury, ozřejmila se i tato rovina. Tomek zjistil, že například mezi lety 1971–1980 následky „mimořádných událostí“ v armádě zahynulo v průměru 175 vojáků ročně a dalších téměř 200 jich bylo těžce zraněno. Krvavé skóre za celé období normalizace (1968– 1989) činí podle každoročních hlášení pro Ústřední výbor KSČ více než 3300 mrtvých. Pro srovnání: v letech 1991–2020 během zahraničních misí včetně Iráku nebo Afghánistánu zahynulo 30 českých vojáků. To je stokrát méně.
Válka mezi mazáky a bažanty
Z rozhovorů vyplývá, že záklaďáci dobře věděli, co jim hrozí během výcviku, nehod při střelbách, nebo zoufalých ozbrojených pokusů o dezerci. Postupně však začaly vystupovat kontury jiného než fyzického ohrožení. Tím nejhorším pro mnoho narátorů nebylo nebezpečí zranění nebo smrti při výcviku či vymývání mozků během politických školení před listopadem 1989, ale démon zvaný „mazácká vojna“. Nejednalo se o nic výjimečného pro bývalé Československo a později Českou republiku: v sovětské a ruské armádě existovalo to samé pod názvem „dědovščina“, v polské armádě řádil systém „Fala“ a ve východoněmecké „EK-Bewegung“.
Dominantní veřejné reprezentace nám sdělí, že mazácká vojna prostě a jednoduše představovala podřízenost vojáků prvního ročníku (bažanti) vojákům ročníku druhého (mazáci). Údajně měla nezpochybnitelnou logiku: staří zaučovali a cvičili mladé, a proto museli mít jistou autoritu. Vzpomínky téměř všech narátorů však hovoří o cynickém a násilném systému zneužívání a vykořisťování, který odporoval armádním řádům, ale profesionálními vojáky byl tolerován, protože z jejich beder snímal řadu povinností. Ty byly vykonávány mazáky, kterým se za to neformálně dostávalo odměny v podobě možnosti „zotročit“ bažanty a ventilovat na nich svoji vlastní frustraci z dvouletého pobytu v zeleném, z nesmyslné „pakárny“, která pohltila dva roky jejich života.
Mazácká vojna znamenala především útlak a šikanu. Proti šikaně se ze strany velitelů ve vzpomínkách narátorů zasahovalo jen tehdy, pokud překročila neformální meze a končila těžkým ublížením na zdraví nebo jinou mimořádnou událostí. „Důstojníci... měli ve čtyři hodiny padla... prostě zmizeli z kasáren a službu měli mazáci,“ vzpomínal Jiří. V kasárnách začal teror. „Nastoupila absolutní degradace lidství,“ doplnil Honza. Bažanti museli nejen do zblbnutí uklízet a vytírat, přičemž oblíbeným trestem bylo čištění chodby zubním kartáčkem. Mazácká vojna ve vzpomínkách rozkládala mikrosolidaritu v malých jednotkách, potřebnou pro bojové nasazení. Mezi bažanty a mazáky často panovala vroucí nenávist. „Kdyby k něčemu došlo, spíše se postřílíme mezi sebou,“ lakonicky shrnul své pocity z vojny Pavel. Bažanti museli mazákům sloužit. Nesměli často bez dovolení ani sedět na posteli během dne, museli na povel přinášet jídlo nebo pití z kantýny, mnoho jich nesmělo mluvit bez dovolení a přestupky se rutinně trestaly fackami nebo kopanci. Pokud se mazáci vrátili z vycházky ožralí, nastupovaly další kratochvíle: ponižující „waterboarding“ pomocí přidržování hlavy v záchodové míse a splachování, nebo nucená chůze po chodbě poházené skleněnými střepy. Nucený tělocvik v plynových maskách, dokud první vojáci do masek nezačali zvracet vyčerpáním a kolabovat. Nucené dřepování s půllitrem piva na natažených rukou. Rozlití piva se trestalo ranou pěstí. A tak dále, et cetera ad nauseam. Nahrané rozhovory jsou toho plné.
Nový „chlapec“ tak na vojně zjistil, že hlavní vlastností „chlapského“ světa je ostré rozdělení na pány a otroky, na trýznitele a trýzněné, na mučitele a oběti. „Bažant... má jen jedno právo, držet hubu a krok, je to nejlevnější kurva na světě, nechá se mrdat za 120 korun měsíčně,“ vztáhl Luděk výši měsíčního žoldu ke své zkušenosti. Situace postupně eskalovala a nejhorší podle narátorů byla v osmdesátých letech, která se nesla v duchu „strašného nihilismu, kdy nikdo už ničemu nevěřil“. Narátoři zachytili stále krutější techniky trýznění: na konci osmdesátých let bylo vcelku časté pořezávání nebo pobodávání bajonetem, případně mučení pomocí bití do břicha rozžhavenou jídelní lžící.
Homosadistický přechodový rituál: plácání
Skutečná destrukce mužnosti a vrchol ponížení se pak pro mnoho narátorů skrývala v přechodovém rituálu změny bažantů v mazáky: takzvaném plácání. Plácání neboli odplácnutí představovalo kolektivním tlakem udržovaný přechodový rituál archaické homosadistické podoby, kdy byli budoucí mazáci v naprosté většině brutálně biti speciálně připravenými nasolenými vojenskými řemeny, případně dřevěnými pádly či prkny. Intenzita bití v řadě případů dosahovala úrovně tělesných trestů bitím v armádách 18. století. „Klukům, když je vypláceli, málem přerazili páteř, protože je mlátili nějakým strašným břevnem... že tam měli krvavý jelita... a pak je pro jistotu obkládali matracema, že koukal jenom ten zadek,“ vzpomínal Dalibor na praxi u své jednotky.
Etnolog Ivan Murín pro konec 80. let ve slovenských posádkách doložil „plácání“ v rozsahu 100–140 ran nasoleným řemenem. V moderních českých dějinách něco takového známe kromě estébáckého mučení z 50. let jen z divoké fáze odsunu sudetských Němců z let 1945–1946. Antropoložka Hana Červinková má za to, že „plácání“ vzešlo z tradičního genderového řádu české společnosti, že se jedná o extrémní formu bití žen velikonoční pomlázkou, protože bažanti byli označováni jako podřízené osoby ženského genderu a museli vykonávat ponižujícím způsobem práce typické pro ženy (příprava jídla, úklid a podobně).
Plácání, kterým prošla většina našich otců a dědů, mělo na jejich historickou subjektivitu a identitu hluboký dopad. Představovalo ultimátní ponížení mužnosti a lidské důstojnosti, které však většinou vystřídal triumfální pocit nově nabytého mazáckého statusu a vědomí, že nyní je možné se za všechno pomstít novým bažantům. „Prostě se na chvíli odložila lidská důstojnost, rozbušili nás a pak jsme si ji zase oblíkli a byli mazáci,“ vzpomínal Pavel. Jaký dopad na lidskou identitu má pokušení moci? Jak naše narátory zasáhlo to, že po roce útrap a šikany je zvrácený systém po absolvování finálního ponížení povýšil do hodnosti mučitelů? Systém mazácké vojny po listopadu 1989 zeslaboval jen postupně a na konci 90. let ještě u řady útvarů fungoval v podobě stejně tvrdé jako v 80. letech. Občasné snahy o trestněprávní postih šikany vyzněly obecně naprázdno jak před listopadem 1989, tak po něm. Kontinuita mazáckého řádu byla téměř nepřetržitá. Velké letopočty v dějinách automaticky neznamenají velké přelomy.
Smlouva s ďáblem
Na vojně docházelo k destrukci mužnosti, nikoli k jejímu osvojení. Co se vojáci učili? Militární kultura hovořila ústy politruků a později velitelů o vznešených ideálech, o bratrství ve zbrani, o obraně vlasti, o připravenosti obětovat jeden za druhého život, o ideálech hrdinství, o vojenské cti. Vojenská praxe základní služby však z vojáků vyráběla trýzněné a šikanované vězně v brutální totální instituci, po většinu doby odříznuté od pomoci zvenčí. Většina obětí pak po roce utrpení podepisovala pomyslnou smlouvu s ďáblem, podstoupila ponižující rituál a stala se sama trýzniteli, mučiteli, bachaři a vyděrači... Vojáci do civilu často odcházeli zjizvení nejen na těle.
Většina našich narátorů, za kterými se zavřely brány kasáren po dvou letech, rekapituluje svoji zkušenost a uvádí, že se nestali skutečnými chlapy ani skutečnými vojáky. Jak žít s takovou zkušeností? Nejen na to se pokusí odpovědět hlavní výsledek našeho výzkumu, obsáhlá monografie, kterou s pracovním názvem Mezi pakárnou a službou vlasti na začátku roku 2022 vydá nakladatelství Academia. Všem našim narátorům, kteří se nám otevřeli a sdíleli své vzpomínky a svá traumata, jsme velmi zavázáni. Povinná vojna pro naprostou většinu z nich byla zkušeností, kterou by v podobě, v jaké ji sami zažili, nepřáli snad ani svému největšímu nepříteli.
---
revue Prostor 116 "Vlčí máky. Průvodce válkou" si můžete zakoupit zde:
- pdf verze
- tištěná verze
- předplatné
