Za hranice Lidství: Posthumanismus v současném myšlení i umění
Recenze knihy Jiřího Sirůčka Neklidné hranice: Posthumanistická planetární (po)etika
Posthumanismus je již od devadesátých let minulého století zásadní součástí kánonu západní filozofie, ale český filozofický diskurz je v tomto ohledu stále do jisté míry pozadu – jakoby populární českojazyčné filozofii stačilo donekonečna se ráchat ve zteplalých vodách „filozofie života“ či upevňovat tradici intelektuálního konzervatismu a staromilectví. O to víc je potěšující vidět publikace, které z takového rámce vystupují – vlaštovky pozvolna se měnící situace totiž spatřit lze, a jedna z nich je filozofická prvotina Jiřího Sirůčka Neklidné hranice: Posthumanistická planetární (po)etika (display, 2022).
Jak napovídá název, jde o posthumanistickou sondu (nejen) do současné kinematografie – Sirůček ve svých příkladech sahá po známých filmech jako je Den poté, Úsvit planety opic, či Potomci lidí, na kterých ukazuje, jakým způsobem současná umělecká produkce určuje kulturní narativy, konkrétně probíhající změnu klimatu a environmentální krizi. Odkazy na populární filmy i na dokumentární či uměleckou audiovizuální tvorbu pak Sirůček fundovaně vysvětluje za pomoci myšlenek Petera Sloterdijka, nedávno zesnulého Bernarda Stieglera, Karen Barad, Michela Foucaulta, Rosi Braidotti, a mnoha dalších.
Autor pak čtenářům nabízí uvědomění, že hranice mezi věcmi a procesy se v současném světě stávají nejasné a nebývale prostupné – jedním slovem neklidné. Kde mnoho našich koncepcí člověka vyvěrá z jednolité tradice západního humanismu (neboli toho, co spisovatelka a kulturní teoretička Sylvia Wynter nazývá „monohumanismus“), tak planetární realita posthumanismu se bílému, západnímu subjektu dnes doslova štěpí pod rukama. Učí nás zohledňovat dosud neviděné a neslyšené, neboli to, co Donna Haraway nazývá tzv. situované vědění – jde o hru měřítek, kde je zapotřebí chápat, že osobní rámec je provázaný a odehrává se souběžně s celkem dynamického, materiálního světa. Sirůček například píše: „Neboť až skrze vnímání [těchto nových] diferencí lze zaujmout planetární perspektivu, která registruje jak celek, tak dílčí části souběžně“ – proti monohumanismu dob minulých autor staví planetární (po)etiku, která je otevřená této záplavě nových hlasů, systémů a žitých světů.
Umění v době krize
Takové štěpení současného informačního prostoru však není něčím, co bychom podle autora měli oplakávat; spíše poskytuje nové kulturní a informační podněty, představuje pomalu prosakující změnu paradigmatu, která s sebou současně přináší své vlastní konkrétní problémy a otázky. Například filozofka posthumanismu Rosi Braidotti (která Sirůčka přímo ovlivnila a učila) vidí právě posthumanistickou dobu jako dobu nevídaného potenciálu, který tkví v planetárním chápání současnosti – ta je podle ní definována tzv. „posthumanistickou konvergencí“, kde to, co bylo dosud úhledně odděleno od zbytku, se slévá a vzájemně prostupuje na materiální úrovni. Jedná se o obrat, kdy se jazyk pokouší lépe a co možná nejaktuálněji zohledňovat materiální podmínky současnosti.
Takové štěpení se na obecné kulturní rovině západního myšlení projevuje způsobem, který se dá shrnout jedním slovem – krize – a autor celou práci věnuje schopnosti umění osvětlit a poskytovat řešení vzájemně se prostupujících krizí současnosti. Zde může jít stejně tak o krizi klimatickou, ekonomickou, sociální, či osobní – v kontextu posthumanismu jsou všechny tyto krize stejně závažné a vzájemně se prostupují.
Podle něho cíl této knihy, která vznikla původně v roce 2021 jako magisterská práce pro Katedru filmových studií na FFUK, spočívá ve sledování způsobu, jakým „může pohyblivý obraz (tedy např. filmy, umělecká videa a další audiovizuální produkce, pozn. redakce) objevovat či nacházet nové formy subjektivity a tím navigovat svět ven z krizové doby antropocénu směrem k planetárním formám (ko)existence“. Sirůček tímto způsobem vidí v současném umění možnost naučit se „přijímat neznámé, nepochopitelné nebo přímo nemožné“ a také s nimi existovat způsobem, který by dovedl zohlednit komplexitu této změti vztahů.
Jako příklad uvádí Širůček dokumentární film Deep Weather od Ursuly Biemann, kde autorka ukazuje dopad těžby bitumenu v Kanadě. Film se zaměřuje na to, jak lidské extraktivistické aktivity znečišťují okolní přírodu, včetně vody, jejíž tok nectí státní ani vlastnické hranice, a vlévají se do oceánu, kde „způsobují ještě mohutnější škody“. Těžba také narušuje „místní komunity , jež opouští svá rodná území“ pro lepší místo k žití. Autor tedy chápe umění jako jistý způsob „kognitivního mapování“, které dovede zohlednit dosud neviděné rozměry kapitalistického extraktivismu (termín si vypůjčuje od filozofa Fredrica Jamesona).
Současná environmentální věda a antropologie nás dále učí, že pozice člověka je ve skutečnosti mnohem problematičtější, plastičtější a prekérnější, než si filozofie dosud připouštěla. Kritické postkoloniální teorie, od Franze Fanona či Michela Foucaulta po Annu Tsing, nám například ukazují, jakým způsobem byla dosud kategorie Člověka vždy politicky určována – ne všichni byli, a dosud jsou, lidmi stejnou měrou. Environmentální studia nám pak připomínají, že hranice lidství jsou prostupné. Překračuje je mimolidský svět, jeho molekulární toky a geologické, klimatické, biologické a další procesy. To vše nás nutí přehodnotit, co to vlastně znamená být člověkem, a snad i uvědomit si, že „slovy Donny Haraway, jsme ve skutečnosti lidmi ani nikdy nebyli.“ Právě v tom spočívá výzva, ale také příslib, současného posthumanismu.
Sirůčkova kniha nám nakonec říká, že je zapotřebí vzepřít se „repetitivním idejím monohumanismu“ a narušit kosmologii „krizové přítomnosti,“ která spočívá v uvědomění si dosud netušených rozměrů a hranic současného světa. Sám přitom přichází s možnými filozofickými nástroji, které by takovou formu přítomnosti byly schopné rozložit a přestavit. Podobné spekulativní alternativy nám také umožňují být mnohem odolnější tváří tvář komplexnímu souboru současné krizové reality, a to jak na osobní, tak celospolečenské úrovni. Spíše, než abychom se uchylovali k zaprášené moudrosti dob minulých, je zapotřebí brát v potaz nové nástroje pro vyrovnání se s pokračující realitou a jejími dynamickými podmínkami, které autor vidí v umělecké tvorbě a nových způsobech přemýšlení o kultuře.
Kniha se stává dalším dílkem v mozaice současné českojazyčné filozofie, kde za zmínku stojí například edice pop-filozofie z dílny Centra pro současné umění, nedávné publikace Nakladatelství UMPRUM, či právě nakladatelství display. Slovy kurátora a vedoucího Zbyňka Baladrána, nakladatelství display staví svůj vydavatelský záměr na třech pilířích. První řeší třídní, sociální a ekonomické aspekty současného umění; druhý institucionální rámec umělecké produkce a problematiku zobrazování; a ten poslední nakonec novou planetaritu jako filozofický problém světa, ve kterém a skrze nějž žijeme. Sirůčkova publikace je silný vstup, který českojazyčnou filosofii obohacuje o tolik potřebný spekulativní a umělecký rozměr, který však vykládá za pomoci rigorózního filozofického aparátu.
Na závěr snad jediná výtka – na publikaci je vidět, že původně vznikla přímo pro prostředí akademického hodnocení, a obsahuje až příliš časté uchylování k citacím a slovům jiných. Kde v rámci akademie je toto povětšinou známka kvalitní práce, v publikaci určené pro širší veřejnost se tato tendence může jevit snad až příliš školometská. Nestačí se než těšit na Sirůčkovo další dílo, které snad bude psáno lehčí rukou a bude hovořit ještě osobitějším hlasem.
Veškeré citace pochází z knihy Neklidné Hranice: Posthumanistická planetární po(etika) (display, 2022).
---
