Fantastická kritika utlačujících struktur a kde ji najít. Grandhotel nad propastí a sté výročí frankfurtské školy
Kniha přibližující kritickou teorii veřejnosti nedávno vyšla v češtině – věnuje se ale skoro jen mužům. V kontextu tohoto filozofického proudu úsměvný paradox ukazuje na omezenost kánonu kritického myšlení.
Kniha Grandhotel nad propastí Stuarta Jeffriese má za cíl přiblížit kritickou teorii prostřednictví biografie jejích čelných představitelů širší veřejnosti. Prostor pořádně věnuje ale jen mužské části této významné filozofické školy, což je v hořce úsměvném rozporu s tím, o co kritická teorie už přes sto let usiluje – totiž osvobození od utlačujících struktur. Paradoxní tendence vylučovat z frankfurtské školy progresivnější hlasy dnes ale není ojedinělá. Historického i současného autorstva na tuto tradici navazujícího je přitom spousta, jen se do kánonu kritického myšlení nedostává.
Ve dvacátých letech minulého století se v německém Frankfurtu nad Mohanem sešla skupina mladých, radikálních a převážně židovských intelektuálů tak kritických vůči historickému vývoji i soudobému stavu společnosti, že svou teorii jako kritickou i pojmenovali (Max Horkheimer tak společné bádání frankfurtských myslitelů poprvé nazval v eseji „Tradiční a kritická teorie“ z roku 1937). Kontext, který filozofy svedl dohromady, stejně jako jejich myšlenky i osobní životy prozkoumal v knize Grandhotel nad propastí (česky 2022, Host) britský novinář a spisovatel Stuart Jeffries.
Londýnské nakladatelství Verso, které Jeffriesovu knihu vydalo, na svém webu titul uvádí otázkou: „Co byla frankfurtská škola – Benjamin, Adorno, Marcuse, Horkheimer – zač a proč na tom dnes záleží?“ Otázka je to jen řečnická, vždyť si na ni mezi pomlčkami redakční rada rovnou odpovídá – vylučuje z její definice mnoho dalších myslitelů a zejména pak myslitelek. A počíná si tak v souladu s celkovým laděním Jeffriesovy knihy. Ten totiž při psaní nějak zapomněl právě na frankfurtské ženy. Respektive jim přisuzuje podezřele podružný význam.
Jak Jeffries píše v doprovodném textu ke knize na blogu Versa, při psaní Grandhotelu nad propastí jej otázka, kde měly ve frankfurtském institutu místo ženy, trápila – tedy jak jen může člověka trápit utrpení na vlastní kůži nepoznané. „Omezovala se role žen v Institute für Sozialforschung na udržování hladiny kofeinu v krvi mužských géniů, opisování rukopisů a organizování cesty přes Atlantik, aby jeho myslitelé, převážně marxisticky orientovaní Židé, mohli uprchnout před Hitlerem?“ ptá se Jeffries v textu. „A jaká by byla Frankfurtská škola a kritická teorie, kdyby měla svou Rosu Luxemburg nebo Simone de Beauvoir nebo Hélène Cixous, Margaret Thatcher nebo Kate Millett? Dost možná méně přehlížená, než je dnes?“ doplňuje úvahu. Jenže kritická teorie svých pár velkých teoretiček měla a zároveň se nezdá, že by dnes byla jako myšlenkový směr úplně přehlížená. Spíše mi připadá, že je to právě Jeffries, kdo z nějakého nepochopitelného důvodu přehlíží ženskou část Frankfurtu.
Kritická teorie totiž jako projekt od svého založení usilovala o pravý opak, než je udržování nějaké hegemonní struktury. Cíl kritické teorie – jakkoli ojedinělé se to u teorie může zdát – byl praktický: prohlédnutí a odmítnutí těch osobností, institucí a mechanismů, které nevedou k osvobození a štěstí člověka, a to nejen obecného bílého cis heterosexuálního muže, jakkoliv kritickou teorii psali nejčastěji právě oni. Částečně to v Grandhotelu nad propastí uznává i Jeffries, byť spíš jako jakousi výjimku, která podle něj potvrzuje pravidlo výlučně mužského institutu.
Frankfurtským ženám se věnuje jen potud, pokud jde o matky nebo partnerky mužských intelektuálů (ne že by to byly role nedostatečné, ale v rámci frankfurtské školy rozhodně ne vyčerpávající). Těm sice zpětně přiznává zásadní přínos, který pro teorii nepřímo měly, většinou ale končí u obecné kritiky patriarchálního nastavení společnosti jako celku, promítajícího se nutně i do kritické teorie, která mu ale – teoreticky – vzdoruje. Zmiňuje třeba Adornovu nadčasovou tezi z Minima Moralia: Reflexe z porušeného života z roku 1951 (česky 2009), kde čte „otec zakladatel“ kritické teorie „ženskou osobnost“ jako produkt dominantně mužské společnosti završené osvícenským projektem. Na Nietzscheovo: „Jdeš-li mezi ženy, vezmi s sebou bič“ Adorno v Minima Moralia reaguje poměrně nevybíravě. Nietzsche podle něj „nekriticky a nezkušeně přejal obraz ženské přirozenosti od křesťanské civilizace, jíž jinak zásadně nedůvěřoval“. Dodal také, že „již samotná žena je efektem biče“ a že „glorifikace ženského charakteru znamená pokoření všech, kteří jej reprezentují“. Narážel na podobnosti mezi přírodou a ženským charakterem, respektive mezi jejich marginalizovanou pozicí v rámci struktury společnosti: obě se zdají být přirozeně podřízenými, ve skutečnosti ale byly někým strategicky opanovány. Na polovinu minulého století je taková teze poměrně odvážná – ostatně, kritická teorie frankfurtské školy „se toho nikdy nebála“. Jeffries – a dnešní kritičtí teoretici – se toho, podle mě, bojí daleko víc.
Autor Grandhotelu nad propastí, který ho napsal částečně jako biografickou fikci, sice není úplně daleko od pravdy – navzdory výslovné kritice regresivních rodinných struktur, patriarchátu a lidské/mužské nadvlády nad přírodou byla první generace kritických teoretiků frankfurtské školy spíše chlapeckým klubem. Koneckonců, odráží to tehdejší historické poměry. Mnohé z původních příspěvků myslitelů Frankfurtské školy ale přesto poukazují na genderově podmíněnou a sexistickou povahu útlaku v moderní společnosti. Kritika patriarchátu se na stránkách Adornovy Dialektiky osvícení objevuje stejně často jako kritika kapitálu.
Daleko pozoruhodnější mi přijde, že u stejného minima zůstává i soudobý publicista Jeffries. Popisuje problematický oidipovský boj mezi otcem a synem, se kterým jednotliví frankfurtští myslitelé bojovali na osobní i teoretické rovině, a podobně jako oni před sto lety vzývá mateřskou lásku jako (nejen) politickou alternativu. S odkazem na Ericha Fromma přibližuje Jeffries onen propastný rozdíl: otcovská láska, na rozdíl od lásky mateřské, je vždy něčím podmíněná. Otcovskou lásku je třeba si zasloužit, a pokud člověk neplní to, co se od něj očekává, lze ji také ztratit. Nejvíce si otcovská láska cení poslušnosti, neposlušnost se pak trestá jejím odnětím. Taková dynamika má podle Jeffriese, který vykládá Fromma a ostatní frankfurťany, i zásadní kladnou stránku: tím, jak je otcovská láska podmíněná, dovoluje člověku o ni reálně usilovat; není mimo lidskou kontrolu jako láska mateřská. Pominu teď to, jak esencialistické tvrzení to je – cílem tohoto textu ostatně není pouštět se do rozpravy přímo s kritickou teorií, jak ji postulovali její představitelé v první polovině minulého století. Jenže na Jeffriesových řádcích jsou ale ženy jen jakýmisi totálně pasivními aktérkami, téměř objekty – byť důležitými –, které popisuje z vrchnostenských pozic.
Jeffries přitom to samé – nedůslednost vlastní kritiky v podobě malého důrazu na dílčí rozebírání patriarchální struktury – frankfurťanům vyčítá. V jiné části knihy píše, že zatímco Frankfurtská škola pochopitelně věnovala spoustu času psaní a přemýšlení o útlaku Židů, tak útlakem žen, v němž hrají roli podobné mocenské struktury, se její představitelé zaobírali jen minimálně. Vysvětluje to tím, že ve svých řadách žádné významné ženy neměli – právě to mi ale na Grandhotelu nad propastí připadá nejproblematičtější.
Jeffriesova kniha totiž nekončí u onoho chlapeckého klubu první generace Frankfurtské školy. Autor se v posledních několika kapitolách dotýká i generací dalších, stejně jako kritické teorie nového milénia. Jedinou ženou, jejíž přináležitost k Frankfurtu přizná, je ale Angela Davis. Ta studovala u Marcuseho ve Státech i u Adorna ve Frankfurtu, odkud se nakonec stáhla zpět do USA, aby se věnovala Černým panterům. Jeffries v knize připomíná, že toto rozhodnutí Davis nenechat se zcela definovat teorií a angažovat se v radikálním hnutí Adorno přirovnal k rozhodnutí mediálního teoretika stát se rozhlasovým technikem. Davis ale bavilo být vším najednou – All I Wanna Be Is Everything at Once, jak by řekla australská populární zpěvačka Lenka. A práci rádiové techničky musí taky někdo dělat, tak proč ne mediální teoretička? Vždyť současná DIY elektronická hudební a noisová scéna od pražské Synth Library po olomouckou Hlubinu nám opakovaně ukazuje, jak zajímavé projekty můžou vzniknout, když muzikantstvo svým syntetizátorům opravdu rozumí.
Tahle má odbočka k hudbě není tak zavádějící, jak by se mohla zdát: zatímco Adorna proslavilo kategorické odmítání řady tehdy nových hudebních počinů od jazzu po Čajkovského, moc, kterou soudobé hudbě připsala Angela Davis, připomíná spíše současná kulturální studia. Ve své knize Blues Legacies and Black Feminism v roce 1998 popisovala, jak zpěvačky Gertrude „Ma“ Rainey, Bessie Smith nebo Billie Holiday svou hudbou přispěly k budování komunit černošských žen z dělnické třídy oproštěných od buržoazních představ o sexuální čistotě a „skutečném ženství“. V kultuře, i té populární, viděla Davis částečně autonomní zónu, kde lze hledat a najít symboly vzdoru. To není nijak významně v rozporu s učením jejích předchůdců. Davis svoje myšlenky píše o bezmála půl století později. Reaguje tak prostě na trochu jiné krize trochu jiné doby a trochu jiného segmentu společnosti, zatímco původce těchto krizí – utlačující struktura patriarchálního kapitalismu – zůstává stejný a jen nabývá na síle.
Angela Davis se v Jeffriesově knize stává trochu tokenem, povinnou položkou, aby se neřeklo. A to podle mě kritickou teorii, alespoň její úsek od druhé poloviny dvacátého století do současnosti, nereprezentuje moc věrně. Jeffries v tom vynechávání žen, které z Frankfurtu přímo nebo nepřímo vycházejí není sám.
Jinak tomu nebylo ani před pár měsíci, kdy při příležitosti oslavy sta let od založení Frankfurtské školy uspořádal Socialistický kruh panelovou diskuzi s názvem Emancipace a pekelná mašina dějin. Ženy tvořily pouhou čtvrtinu panelu. Vzdávat hold filozoficko-vědeckému směru, jehož krédem bylo nahlodávání mocenských struktur, tímto způsobem se mi zdá přinejmenším ironické. Na to, že se dle vlastních slov pořadatele jednalo o jedinou českou konferenci k tomuto výročí, si s její přípravou Socialistický kruh příliš práce dát nemohl, jinak by jistě vygeneroval více než dvě české či slovenské teoretičky hodné pozvání do debaty. Osobně mě napadá třeba mediální teoretička Irena Reifová, socioložka Zuzana Uhde, politoložka Petra Gümplová nebo filozofka Ľubica Kobová, a to sahám jen do kategorie „teoretických celebrit“.
Jak je tedy možné, že se ta nejdůslednější kritika vůči všem utlačujícím strukturám, kterou kritická teorie od začátku prosazovala, v současnosti kdesi po cestě vytrácí? A kdy se tak děje? Respektive, kde ji můžeme najít a sebrat?
Nedůslednost české politicko-filozofické reflexe snad můžeme přičítat faktu, že stěžejní díla frankfurtské školy, jako je Adornova Minima Moralia, nepronikla do kánonu v českém překladu dříve než v prvním desetiletí dvacátého století a pro pozdější díla, revize a současné práce odvozené od kritické teorie nezůstává kapacita. Byť mě tato neochota kritickou teorii osvěžovat a aktualizovat udivuje, mám pro ni určité pochopení.
Co ale Jeffries? Jak to, že se jemu, Britovi s přímou zkušeností s celou řadou kritických teorií druhé poloviny minulého století psanou a vydávanou v originále, ženy z hledáčku vytrácí? Mám k dispozici pdf jeho knihy, a tak skrze klávesovou zkratku můžu zobrazit nástroj vyhledávání a vepsat do něj jméno Nancy Fraser, politické filozofky spjaté s třetí generací frankfurtské školy. Prohlížeč prohledá několik stovek stran Grandhotelu nad propastí v originále a nenajde ani jednu zmínku, přestože se Jeffries této generaci frankfurťanů i těm po ní v několika kapitolách věnuje.
Práce Nancy Fraser je přitom ohromně relevantní i pro krize, kterým čelíme v současnosti. Právě to, jak se dnes všemožné krize překrývají, ohledává s Rahel Jaeggi ve svých Konverzacích o kritické teorii (Capitalism: A Conversation in Critical Theory). Možná je nepřežijeme, uznává dvojice. Kapitalismus se zdá být nevyčerpatelným zdrojem devastace a ke krizím jako by přirozeně tíhnul. Právě v jeho tendenci oddělovat to, co je bytostně propojené – lidské od nelidského, produkci zboží od sociální reprodukce –, spatřují nejničivější sílu kapitalismu. Fraser a Jaeggi ale rozebírají rovněž místa, z nichž je možné vyvíjet odpor a destrukci zastavit.
Co se týče Česka, je Nancy Fraser spolu s Iris Marion Young jedinou ženou zastoupenou v ediční řadě „Filosofie a sociální vědy“ nakladatelství Filosofia a vedle Angely Davis i jediná „frankfurťanka“ překládaná do češtiny. To ale ani zdaleka neodráží skutečný stav kritické teorie psané ženami, a/nebo z feministických pozic, tím spíše té současnější. Kritické teorii nového milénia obecně Jeffries v knize věnuje ani ne dvacet stran, a nezmiňuje přitom jedinou teoretičku. Těch je přitom celá řada, což zahraniční nakladatelství, včetně Verso, které Jeffriesovu knihu v originále vydalo, ve svých edičních plánech reflektují.
Na otázku, proč patriarchální systémy přežívají, hledá příhodně odpověď třeba Nancy Folbre ve své knize knize Vzestup a pád patriarchálních systémů: Intersekcionální politická ekonomie (The Rise and Decline of Patriarchal Systems: An Intersectional Political Economy). Vztahuje se v ní k péči o druhé a k tomu, jak je v dnešní globální ekonomice péče podceňovanou a nedoceněnou prací. Jako antitezi ke konvenčním definicím ekonomiky založené pouze na tržních principech klade důraz na komunitní rozvoj a skupinovou solidaritu. Koncept demokracie založené na péči a vzájemné provázanosti rozvíjí i queer feministická politická teorie Isabell Lorey ve své knize Demokracie v politické přítomnosti: Queer-feministická teorie (Democracy in the Political Present: A Queer-Feminist Theory), pevně opřená o institucionální kritiku z pera „frankfurťanů“.
Stírání rozdílů mezi prací a osobním životem skrze všeobjímající tlak na produktivitu rozebírá zase Isabell Lorey ve svém Stavu nejistoty: Vládě prekarizovaných (State of Insecurity: Government of the Precarious). Popisovanou společnost nejistých, kterou jsme podle Guye Standinga přivykli rámovat prekarizovaností, chápe Lorey jako výsledek situace, kdy dochází k prudkému rozvoji technologií a nástupu neoliberálních vlád. Mezilidská izolace se z pracovišť plíží i do těch nejosobnějších sfér pod rouškou samostatnosti, flexibility a osobního rozvoje, zatímco jediné, co se rozvíjí a roste, je sociální kontrola a akumulace kapitálu. Lorey svou knihu, ke které sepsalx předmluvu Judith Butler, nekončí jen u kritiky: zkoumá i možnosti organizace a odporu za současného statu quo a předjímá vznik nové, neposlušné samosprávy právě těch nejistých.
Po návratu k proklamované radikalitě kritické teorie při řešení klimatické krize volá i McKenzie Wark: „Opusťme konečně staré mistry a jejich poněkud zastaralé problémy. Pojďme řešit ten, kterému čelíme teď – antropocén.“ Wark Antropocén chápe jako výzvu kritické teorii k přehodnocení vlastní terminologie, konceptuálních rámců a dalších tradic, z nich odvozuje svou autoritu. Wark totiž věří v potenciál kritické teorie oprášit své kritické nástroje. Ostatně proto o ní i po sto letech píše, namísto toho, aby ji coby záležitost „starých mistrů“ jen odvrhla.
Knihy těch nejsoučasnějšíchkritických teorií se přitom píšou a publikují, jen se nedostávají k cílovému publiku: pokud chybí kompletní Adorno, můžeme chtít překládat McKenzie Wark? Respektive: kdo ji bude číst a kdo jí bude rozumět? Nemám jinou odpověď než: těch pár z nás, které ale Socialistický kruh do debaty nepozve, a tak o nich nikomu dalšímu neřekneme. A nebudeme moci současnou kritickou teorii třeba tlumočit do srozumitelnějšího jazyka, který ji vztáhne ke každodenní zkušenosti života v extraktivistickým kapitalismem poháněné klimatické katastrofě.
V jednom z posledních odstavců Jeffries cituje soukromou konverzaci s Jacquesem Rancièrem: „V současné době musí mít každý, kdo resuscituje kritickou teorii, smysl pro ironii. (...) Globální nadvláda kapitalismu dnes závisí na existenci Komunistické strany Číny, která dává delokalizovaným kapitalistickým podnikům levnou pracovní sílu za nižší ceny a zbavuje dělníky práv na sebeorganizaci,“ řekl mu údajně Rancière, francouzský marxistický filozof, „ale naštěstí je možné doufat ve svět méně absurdní a spravedlivější, než je ten dnešní.“
Mám trochu pocit, že jak Jeffries, tak Socialistický kruh – a vedle nich mnoho dalších přívrženců kritické teorie od katedry společenských věd po nakladatelství odborné a popularizační literatury – se zasekli právě u toho doufání. A jak si tak společně doufají, přehlížejí kritické teoretičky, které se o spravedlnost v čím dál absurdnějším světě svými ostrými pery a klávesnicemi s hlasitými tlačítky skutečně zasazují. Otázkou k zamyšlení na závěr je, jestli je to strategie – aby je kritičky nenahradily –, anebo prostá neznalost.
