Buďte jako děti. Opakujte: 2 + 2 = 4. Černá je černá. Bílá je bílá.

Alla Gutnikova

V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu se objevují výzvy k paušálnímu bojkotu ruské kultury. Avšak i z putinovského Ruska se ozývají hlasy odporu. A žádný takový hlas by neměl být ignorován. Před dvěma týdny byli v Rusku po skoro ročním domácím vězení odsouzeni čtyři editoři studentského časopisu DOXA za podporu loňských demonstrací proti věznění Alexeje Navalného. Zároveň od počátku ruské invaze na Ukrajině funguje DOXA jako protiválečný zpravodaj informující o ruské invazi. Od studentského časopisu se distancovala univerzita a web byl již několikrát zablokován.

Se souhlasem autorky vám přinášíme závěrečnou soudní řeč z 2. dubna 2022 Ally Gutnikovy v překladu Olgy Pavlové. Často ironizované „díky, že můžem“ tak v kontextu Allyných slov nabývá zase smyslu.


Alla Gutnikova a další tři redaktoři studentského časopisu DOXA, jmenovitě Armen Aramjan, Vladimir Metelkin a Natalja Tyškevič, byli 12. dubna 2022 Dorogomilovským okresním soudem odsouzeni ke dvěma letům „nápravných prací“ a tříletému zákazu spravovat jakékoli webové stránky či posílat dopisy. Obviněni byli z toho, že na jaře roku 2021 „nabádali nezletilé k účasti na demonstracích na podporu Alexeje Navalného“. Případ trvá už rok a obsahuje přes 200 spisů. Toto obvinění bylo vzneseno na základě videa, publikovaného 22. ledna 2021, ve kterém redakce odsuzuje pronásledování studentů. Pouhé čtyři dny po jeho publikování bylo video na příkaz státu staženo a až o tři měsíce později bylo zahájeno trestní řízení. Alla Gutnikova i další tři redaktoři tak byli tak od loňského dubna mimo jiné v domácím vězení a z domu mohli vycházet pouze na dvě hodiny denně.

Alla Gutnikova v rozhovoru pro server Medúza reagovala následovně: „Ptáte se, jestli se mám v plánu někam zašít, sedět tiše jako myš a nevystrkovat růžky? Držet jazyk za zuby? Ne, neplánuji, nechci a nejsem připravená zradit své názory, přesvědčení, hodnoty.“


Poslední slovo Ally Gutnikovy

Nebudu mluvit o vyšetřování, domovních prohlídkách, výsleších, spisech a soudech. Není to zajímavé a je to zbytečné. V poslední době mě pohltila „škola“ únavy a rozmrzelosti. Ale ještě před zatčením jsem se stihla zapsat do školy, kde se vyučuje umění mluvit o skutečně důležitých věcech.

Chtěla bych mluvit o filozofii a literatuře: o Benjaminovi, Derridovi, Kafkovi, Arendtové, Sontagové, Barthesovi, Foucaultovi, Agambenovi, o Audrey Lord, Bell Hooks, Oxaně Timofejevě, Madině Tlostanově a Marii Rachmaninově.

Chtěla bych mluvit o poezii. O tom, jak číst současnou poezii. O Michailu Gronasovi, Grigorii Daševském a Vasiliji Borodinovi.

Ale na to teď není čas ani prostor. Schovám svá drobná něžná slova na špičce jazyka, do hlubiny hrtanu, mezi žaludek a srdce. A vyslovím z toho jen málo.

Často zažívám pocit, že jsem rybka, ptáček, školačka nebo malá holka. Ale nedávno jsem s překvapením zjistila, že Josif Brodskij byl souzen také ve třiadvaceti letech. A protože jsem mimochodem také součástí lidské rasy, řeknu následující:

Kabala zná pojem tikkun olam – náprava světa. Vím, že svět není dokonalý. Věřím ale, jak napsal Jehuda Amichai, že svět byl stvořen krásný, pro dobro a mír, jako lavička na zahradě (na zahradě, ne v soudní síni!). Věřím, že svět byl stvořen pro něhu, naději, lásku, solidaritu, vášeň a radost.

Ale na světě je také násilí; je ho neuvěřitelné, nesnesitelné množství. A já násilí nechci. V žádné podobě. Žádné prsty učitelů v kalhotkách školaček, žádné stopy po ranách pěstí opilého otce na tělech manželek a dětí. Kdybych se rozhodla vyjmenovat všechno násilí, které nás obklopuje, nestačil by den, týden, rok. Otevřete oči, abyste viděli. Já oči otevřené mám. Vidím násilí a nechci ho. Čím víc násilí vidím, tím víc nechci. A hlavně nechci to násilí, které je největší a nejhorší.

Miluji studium, a proto teď budu mluvit prostřednictvím hlasů druhých.

Ve škole jsem se na hodinách dějepisu učila věty: „Svobodu můžete ukřižovat, ale lidská duše nezná okovy!“ a „Za vaši a naši svobodu.“

Na střední škole jsem četla Rekviem Anny Achmatovy, Strmou cestu Jevgeniji Ginzburg, Zrušené divadlo Bulata Okudžavy, Děti Arbatu Anatolije Rybakova. Z Okudžavy se mi líbila nejvíc tahle báseň:

Svědomí, důstojnost a čest,
toť naše pravé vojsko jest.
Neváhej mít se k tomu pluku,
ohni dát za něj svou ruku.

Moc a úžas je jeho vzhled.
Svůj tichý čas ty dej mu teď:
možná tu válku prohraješ,
však člověk navždy zůstaneš.

(Ze sbírky: Святое воинство, Svjatoje vojsko)

Studovala jsem francouzštinu na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a naučila jsem se větu z písně Edith Piaf: „Ça ne pouvait pas durer toujours“ (Nemůže to trvat věčně). A z Marca Robin: „Ça ne peut pas durer comme ça“ (Takto to nemůže pokračovat.)

V devatenácti jsem jela do Majdanku a Treblinky a naučila se říkat „nikdy více“ v sedmi jazycích: never again, jamais plus, nie wieder, לא עוד, nigdy więcej, קיינמאל מער.

Studovala jsem texty židovských mudrců a ze všeho nejvíc se mi zalíbila tato moudra. Rabi Hillel řekl: „Jestliže já nejsem pro sebe, kdo je pro mě? A když jsem jenom pro sebe, co jsem? A jestliže ne nyní, pak kdy?" A rabi Nachman řekl: „Celý svět je jako úzký most. Hlavní je se nebát.“

Během studia jsem se naučila několik důležitých věcí. Za prvé: na slovech záleží. Za druhé: musíte nazývat věci pravými jmény. A nakonec: sapere aude, tedy měj odvahu používat svého vlastního rozumu.

Je směšné a absurdní, že se náš proces točí okolo dětí. Učila jsem humanitní obory v angličtině, pracovala jako chůva, snila jsem o tom, že odjedu na dva roky do malého města v rámci programu „Učitel pro Rusko“ a budu šířit vše rozumné, laskavé, věčné. Ale Rusko – ústy státního zástupce, prokurátora Trjakina – věří, že jsem zatáhla nezletilé do činů, které je ohrožují na životě. Pokud někdy budu mít děti (a budu, protože pamatuji na hlavní přikázání), pověsím jim na zeď portrét prokurátora Judeje Piláta Pontského, aby si děti osvojily základy čistoty. Prokurátor Pilát Pontský stojí a myje si ruce – takový to bude portrét. Ano, pokud se dnes odvaha přemýšlet a nebýt lhostejný rovná činům, které ohrožují na životě, nemám co dodat k podstatě obvinění. Myju si nad tím ruce.

Ale teď je tu okamžik pravdy. Chvíle, kdy jsou vykládány knihy.

Ani já, ani moji přátelé hrůzou a bolestí nemůžeme spát, ale když jedu metrem, nevidím uslzené tváře. Nevidím žádné uslzené tváře.

Žádná z mých oblíbených knih – ani pro děti, ani pro dospělé – neučila lhostejnosti, apatii, zbabělosti. Nikde mě neučili tyto fráze:

jsme bezvýznamní
jsme jednoduší
není to tak jednoznačné
nikomu se nedá věřit
nic z toho mě nezajímá
politika mě zas tak nezajímá
mě se to netýká
na mně to nezávisí
příslušné orgány to vyřeší
co bych tak já mohl dokázat
 

Naopak znám a miluji úplně jiná slova.

John Donne v Hemingwayovi říká:

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neváhej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.

Mahmúd Darwíš říká:

Když připravuješ snídani, mysli na druhé
(nezapomeň nakrmit holuby).
Když vedeš války, mysli na druhé
(nezapomeň na ty, kteří touží po míru).
Když platíš účet za vodu, mysli na druhé
(na ty, kteří mají vodu z mraků).
Když se vrátíš do svého domova, mysli na druhé
(nezapomeň na lidi bez přístřeší).
Když v noci počítáš hvězdy, mysli na druhé
(ty, kteří nemají kde spát).
Když používáš metaforu, mysli na druhé
(mysli na ty, kteří svobodně mluvit nemohou).
Když myslíš na ty, kteří jsou daleko, mysli na sebe
(řekni: Ach kdybych tak byl svíčkou v temnotách)

 

Gennadij Golovatyj říká:

Slepý nemůže mít zlý pohled,
němý nemůže křičet vzteky.
bezruký nemůže držet zbraň,
beznohý nemůže kráčet vpřed.
Ale – němý může mít zlý pohled,
Ale – slepý může křičet vzteky.
Ale – beznohý může držet zbraň.
Ale – bezruký může kráčet vpřed.


Někteří lidé, vím to, mají strach. A volí mlčení.

Ale Audrey Lord říká:

Your silence will not protect you.

V moskevském metru říkají:

Vážení cestující, nenastupujte do vozu. Tenhle vlak má slepý cíl.

A petrohradská kapela Akvárium dodává:

Tento vlak hoří.

Lao-c’ v Tarkovském říká:

Důležité je, aby si lidé věřili a stali se bezmocnými jako děti. Protože slabost je veliká a síla bezvýznamná. Když se člověk narodí, je slabý a pružný, a když umírá, je silný a zkostnatělý. Když roste strom, je jemný a pružný, ale když uschne a zkostnatí, umírá. Bezcitnost a síla jsou společníky smrti. Slabost a pružnost vyjadřují sílu bytí. Proto zkostnatělost nikdy nezvítězí.

Pamatujte si, že strach požírá duši. Vzpomeňte si na postavu z Kafky, který viděl, jak se na vězeňském dvoře staví šibenice a mylně se domníval, že je pro něj: té noci utekl z cely a oběsil se.

Buďte jako děti. Nebojte se ptát (sebe i ostatních), co je to dobře a co je to špatně. Nebojte se říct, že král je nahý. Nebojte se křičet, propuknout v pláč. Opakujte (sobě i ostatním): 2 + 2 = 4. Černá je černá. Bílá je bílá. Jsem člověk, jsem silný a statečný. Silná a statečná. Silní a stateční.

Svoboda je proces, kterým si pěstujete návyk nenechat se zotročit.

---
Zdroj: https://doxajournal.ru/lastword-alla

Překlad: Olga Pavlova


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít