Půldítě
Arianna Giorgia Bonazzi je autorka románů a knih pro děti původem z italského Udine. Posledních patnáct let se živí jako kulturní novinářka, editorka, překladatelka, scénáristka či lektorka tvůrčího psaní. Žije v Miláně.
Bylo jednou jedno dítě – ani muž, ani žena – které se nemohlo rozhodnout, jestli zůstat doma a žít tam, kde se narodilo, anebo jestli se odstěhovat.
Když dosáhlo osmnácti let, rozdělilo se na dvě poloviny.
Jedna polovina zůstala v rodném domě, aby se postarala o prarodiče a pozemky. Ta druhá se vydala do města za dobrodružstvím, bez vyhlídky na návrat.
Zpočátku měli prarodiče z milujícího vnoučete s půlkou tváře, půlkou nosu a jediným okem strach. Po chvíli si na ně nejen zvykli – jako si zvykáme na všechno – ale byli za ně i vděční. Když prarodiče zemřeli, bylo třeba se postarat o rodiče. Ti byli vděční zrovna tak, dokonce jim jejich půldítě připadalo krásné: tak krásné, že mu často nechávali dělat oblečení na míru.
Půldítě usínalo na poloviční posteli, aby se necítilo ztracené.
A zatímco spalo, rodiče si šeptali, jak jsou pyšní i na tu druhou polovičku dítěte, která odešla a prosadila se ve světě, přestože má jen polovinu těla. Vplížili se do města, aby si koupili noviny, kde se dočetli o úspěších vzdáleného půldítěte, a důkaz své slabůstky zas rychle spálili, aby neznepokojili druhou polovinu žijící s nimi šťastně, přestože zůstávala upozaděná.
Každé ráno vstalo půldítě z postele, snědlo půl toastu a cítilo nesmírný pocit harmonie a naplnění z toho, že se rozhodlo žít ve svém rodišti.
Říkalo si: „Dívat se na slunce, jak vychází a zapadá den co den na tom samém místě, tomu říkám dobře prožitý život. Chopit se života si žádá trpělivost a shovívavost: časem lze po půlkách toastů vystoupat do nebe.“
Po padesáti letech se odstěhované půldítě vrátilo domů, aby se naposledy setkalo se svými rodiči. Když spatřilo potok tekoucí kolem domu, pomyslelo si: „Voda musela být až doposud stojatá a teprve s mým návratem začala znovu téct!“
Stejná myšlenka ho napadla i při pohledu na bečící ovce a na mračna mizející za kopcem: „Se mnou se vše začalo zas hýbat!“
Když vešlo do domu, spatřilo svou zapomenutou polovičku a řeklo: „No jistě, tady jsi.“
Druhá polovička hořce odpověděla: „Jaký je to pocit takhle zahodit svůj život?
Ale nově příchozí polovička jí nevěnovala pozornost. Tolik jí toho vrtalo v hlavě! Unavená dlouhou cestou šla rovnou do poloviční postele své druhé polovičky, a protože byla také poloviční, bylo jí to velmi příjemné.
V noci ji probudilo náhlé syčení rozbité sprchy. „Vodní trubka praskla kvůli mému příjezdu! Opravdu, vše na mě čekalo.“
Po probuzení kočovná polovička s chutí posnídala zbytek poloviční porce druhé polovičky.
Usedlá polovička ji v duchu proklínala.
Bylo vidět, že kočovná polovička netrpěla jejich odloučením ani v nejmenším: Hned se v tom jejich domě cítila jak doma.
Rodiče byli nesví. Byli by nejradši, kdyby se obě polovičky opět spojily. Když se ale zadívali pozorněji, všimli si, že každému půldítěti se v místech odloučení vyvinuly jiné výrůstky, které zakrývají jejich deformace, takže by už do sebe nepasovaly.
Každé z rozdělených duší dával smysl její vlastní způsob bytí.
Kočovná polovička, obdivující zarezlou změť milovaných předmětů všude kolem, nadšeně volala: „Zapomněla jsem na všechno, co se kdy stalo! Jako bych tu žila odjakživa. Každý den byl jako ten dnešní! A cítím se bohatá, tak bohatá!“
Upozaděná polovička dodala: „Taky jsem na všechno zapomněla. Každý den byl jako ten dnešní. Žila jsem pořád dokola jediný den. Problém byl v tom, že jsem si myslela, že je to jediný způsob, jak žít…“
A druhá polovička na to: „Ale vždyť máš pravdu, drahá, je jen jediný způsob, jak žít – a to je ten náš.“
Přeložil Ondřej Macl.
Mezinárodní projekt CELA je podpořen programem EU Kreativní Evropa.
V ČR je partnerem projektu České literární centrum.