Nejkrásnější psanec všech světů (nekrolog za Eduarda Limonova)

Honza Kistanov
20. 3. 2020

Jestli někdo může být označen za nejkrásnějšího psance a provokatéra celých moderních dějin od konce 2. světové války do současnosti, a zároveň nejdůležitějším zosobněním totální opozice proti všem, pak je to právě Eduard Limonov, vlastním jménem Eduard Savěnko, který 17. března zemřel.

© Antonie Nova

Do Ameriky jel s hlubokou nenávistí ke kapitalistickému režimu. Kniha Já, Edáček, která popisuje právě zážitky z americké emigrace je jednou z nejdůležitějších výpovědí o své době.

Zajímavý je i vztah Limonova k jiným ruským autorům, speciálně k nobelistovi Josifu Brodskému, kterého do konce života neoznačoval jinak, než jako účetního a na konto ocenění se vyjádřil tak, že ho dostal: „Za malicherné, staré a podlé básně!“ 

Je škoda, že do češtiny nebyla přeložena (zatím) žádná z jeho básnických sbírek. Jsou plné úvah o proletariátu a jeho místě v moderním světě. Jsou vrtošivé, jako autor sám. Popisuje svět viděný z naprostého osamění s absolutní křehkostí. Dává formální oporu životu, který přehlcuje svým existencialismem všechno a všechny. Dělá ho celistvým.

Jeho poezie je základní osnovou nacbolu, nacionálního boševismu, Myšlenky, která láme vaz všem snahám o jakékoli politické zařazení. Právě Limonova poezie je vyjádření jeho vztahu ke světu. Kopat do všeho, ale krásně a s noblesou.

Při rozpadu sovětského svazu stál na straně tehdejších „hnědo-rudých“ opozičních sil Ruské národní jednoty Alexandra Barkašova a zároveň žádal připojení Krymu nazpátek k Rusku. Když se mu tento sen o několik let později splnil při anexi, dával hlasitě najevo, že je to málo a že je potřeba vzít si nazpět Astanu i Donbas.

Limonov v roce 2018, foto: Dmitry Rozhkov licence CC BY-SA 4.0

Zároveň je třeba připomenout i epizodu s Vladimirem Vladimirovičem Putinem, kterého začal v určitou chvíli Eduard Limonov bezmezně obdivovat. Myšlenka velkého a silného Ruska je přeci jenom jednou ze základních myšlenkových východisek Nacbolu.

V dubnu 2001 byl poprvé zatčen za nelegální držení zbraní a nabádání k formování ozbrojených skupin. Zatímco byl Limonov v cele předběžného zadržení FSB, nacbolové po 11. září 2001 uspořádali protest, jehož hlavní myšlenkou bylo „Arabové konečně udělali to, co si celý civilizovaný svět přál už 50 let. Je to boj proti imperialismu a my to schvalujeme!“ Dnes jsou přitom nacionální bolševici nejčastějšími nájemnými žoldáky bojujícími za Rusko v Sýrii či na Donbase.

Jste zmateni? Vítejte ve světě věčné provokace vedené do úplného důsledku.

Ve světě, který bohužel zůstal bez následovníka. Neexistuje žádný tak výbušný, radikální, přesvědčený a upřímný filosof / politik / spisovatel / krejčí a stěhovák, jako byl Eduard Limonov. Samorost, kterému je i tato kolonka vlastně malá.

V posledních letech byl Limonov důležitý, jako politický symbol. Pro své přívržence ze strany Jiné Rusko, pro své odpůrce - liberály, kteří si do něj rádi kopnou za rozlučku s Gary Kasparovem, pro novináře, kteří se chtěli různě přiživit na podivínském Limonovi a které vždy s úspěchem roznesl na kopytech.  

Limonovovo vidění světa se krásně ukázalo, když byl v jednom z interview byl dotázán, proč nenávidí Bulgakovův román Psí Srdce. Limonov bez váhání odvětil, že kniha je naprostým ztělesněním sociálního rasismu. „Jsou věci, které jsou pro společnost škodlivé, třeba Mein Kampf. Tohle je menší zlo, ale taky sračka.“

Pokud bude ovšem Limonov za své celoživotní dílo odměněn Nobelovou cenou za literaturu, doufám že na Trojekurovském hřbitově ze země vystřelí ruka se zdviženým prostředníčkem nebo s cedulí s nápisem „Хуй вам.“ 

---

Honza Kistanov je produkční a občasný komentátor.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít