Proč lidem záleží na kočkách, i když se tím kočky nenechávají zotročit

Adam Hrubý

„Užívej text manifestu jako báseň a poznámky pod čarou poslouchej jako televizi puštěnou na pozadí. Neslouží ani tak ke čtení, jako k vykolejení,“ říká Adam Hrubý o svém eseji, ve kterém podává zenově-kóanovou kritiku zdánlivě samozřejmého rámce, v němž satirik oslovuje své předem naladěné publikum. Kdo nechápe a nediví se, nezajímá se a nepamatuje si, nebaví se a nesnaží, ocitá se „mimo“ společný kontext satiry a její diktát. Adam Hrubý hledá cestu k vysvobození z pasti sdíleného narativu, o nějž se každý satirický komentář k současnosti opírá.

                                                                                                                                              ©Barbora Klimszová

Ptáš se, jak se to vlastně stalo, že už je všem všechno jedno. Já se ptám, jak nám kdy na něčem záleželo? Vždyť společné záležení nás ve snaze nabývat znaky patřičnosti zotročuje.

Den první

Chápeme to všichni stejně? Řekni mi, jak to mám chápat!

Synchronizujeme-li totiž naše chápání, sjednotíme-li totiž kódové knížky, upevníme-li totiž pozice, namažeme-li totiž správný vosk, navlékneme-li totiž stejnou nit, nakopneme-li totiž stejný míč, naladíme-li totiž stejné á, hahaha! – nikdo tomu nechce čelit sám, a záležení je pak důsledkem čelení. A přitom nás osamocuje, protože nás odcizuje od nás samých. Pro samotnou samotu sami žijeme vně. ►1

Den druhý

Řekni mi, čemu se mám divit! Svět je totiž neustále jinak.

Kdy ses naposledy doopravdy divil? A teď nemyslím zrovna to falešné divení, zrovna ten podezřívavý škleb, zrovna ta vymodlená tušení, zrovna ty setrvačné novoty, zrovna ty dostředivé kategorie, zrovna ty pohodlné hysterie, no toto! Záležení vylučuje údiv. Údiv je smrtelný a čelit mu musíš sám. Právě rozšířené zornice, právě vyvrácenou čelist, právě rozpačité ta-tap ta-tap ta-tap údivu na odiv nevystavíš. Trapas nevyslovitelna!

Divit zdá se lepší naoko. Notujeme si na sžíravé no toto, a přitom nám o to nejde. Jde o to, aby na našem divení záleželo.►2

Den třetí

Řekni mi, proč bych se měl zajímat.

A to jsi věděl? Zvědavec žasne, zajímá se sketa. No ježiš. Zajímavost je únavná bdělost, víme? Vábnička na soustředění, víme? Pouťová touha, víme? Zlevněná účast, víme? Prázdnota otevřených debat, víme? Krajíc namazaný chlebem, víme? Aspartam poznání, víme?

A to jsi věděl? Život není zajímavý, je fascinující. No teda.

Bodejť by nás to záležení tak nepálilo, když nám většinu života zabere vybrané zajímání. Nejneopovrženíhodnější nezájem!

Oka zotročení sis již navlékl a pro všechen ten zájem ti zbude jen beznaděj, pro všechno to zajímání ti zbudou ti jen rozpaky, panebóže, co jen bude.►3

Den čtvrtý

Řekni mi, proč bych si měl pamatovat.

Nikdy nebylo tolik ničeho. Úplnost grafu vztahů všech věcí se všemi věcmi se odsunula z metaforické do výpočetní roviny. 事事無礙 ►4není zenový koncept, ale datová struktura. Proč bys něco vymýšlel, když na to můžeš ukázat? Kdepak imaginace v totalitě absolutní adresnosti. Kdepak vzpomínání ve věčném bezčasí. Kdepak pnutí v úplném vědění. Kdepak nostalgie v nekonečné pravosti dění. Kdepak rozpory v akašických záznamech. Kdepak rozporuplnost v singularitě boha.

Jak může ještě někoho něco zajímat? Vzpomínka nás spoutává do okovů vlastnictví. Komu záleží, tomu patří. Pamatuješ? Nech toho, zůstane ti to! V tvém nejlepším zájmu je být zapomenut. ►5

Den pátý

Řekni mi, proč bych se měl bavit. Zábava je snad nejnezábavnější důvod k záležení. Ve chvíli, kdy se dobře bavíš vystavováním údivu naoko, aby nám společně záleželo, není divu, že nám něco uniká. Bavit se totiž může jen naprostý cynik.

Dosytosti uchechtané bezvýchodnosti, dosytosti plácání do čel, dosytosti třeskutých nátěrů, dosytosti ironických zcizení, dosytosti nápaditých similé, dosytosti hranění korektnosti, dosytosti cizelovaných point, zoufalé lol.

Nekonečná zábava je nejtemnější kóma rozumu. ►6

Den šestý

Řekni mi, proč bych se měl snažit.

Čím urputněji hypertextovější mapy epistému zasíťuješ, čím svědomitěji košatější spekulace o budoucnosti nasimuluješ, tím nedobytnější pevnost iluze kontroly s tím spletitějším labyrintištěm racionalizací si postavíš. A z jejího zubatého racionálního cimbuří hyperparalelizovaně okřikuješ urážlivé neuchopitelno. Fuj vaginální jine! Fuj kouzelný okamžiku! Fuj předvědomý prožitku! Fuj slepá víro! Fuj chaotický atraktore!

Ve snaživé salvě oslavils „status ok“. A ezoterizovnaná magie je mrtvá. A zarámované umění je impotentní. A magistr šaman je bolestiv a churav, osvíceně přeexponován. Tak strašně ti na tvrzi záleží, tak sveřepě ji budeš hájit. Až jednou pro všechno úsilí najdeš červený klíč a v třinácté kobce se ti zjeví, že pevnost rozumu není nic než fujtajbl halucinace. Žij nezadostiučiněně. ►7

Den soudný

Satira není nástroj subverze, ale komunikační strategie. Hegemonie produkce si osvojila Huxleyho dramaturgické algoritmy, Kafkův design služeb, Orwellův manuál dobré praxe, Havlovy diskurzivní analýzy, prediktivní publicistiku Morrise, Adamsovu psychoanalýzu, investigativu The Onion, byznys plán Black Mirroru, mutagenní sílu 4chanu, práci s prameny Encyclopedia Dramatica, argumentační školu Internet Research Agency, factchecking ClickHoleua originalituBotniku. Interpretaci vládne Poeův zákon ►8 a prorokem je gorila Harambe ►9. Satira už nemrazí, ale inspiruje.

Nesnesitelná bezprostřednosti permanentního rozruchu způsobuje nutkavé chrlení znaků. Absence univerzálního narativu a dekontextualizované univerzum utahuje racionální tíseň. Kam mysl nemůže, tam nastrčí koncept. Chápu, že nechceš být sám. Satiru jsme však pohřbili zbavením se důstojnosti. Císařpán si nad penis vytetoval: „PIČO JSEM NAHÝ!“ Co mu na to chceš říct? Absurdita už nepatří lidem, osvoboď dada z antropocentrismu. Osvoboď své mňau ze záležení. Osvoboď pevnost rozumu.

Přestaň chápat.

Přestaň se divit.

Přestaň se zajímat.

Přestaň vzpomínat.

Přestaň se bavit.

Přestaň se snažit.

Přenech slova botům.

Šokuj se.

 

Kočka se otřela o tvou nohu. Co jí na to chceš říct? ►10

 

 

POZNÁMKY

►1 „Roky jsem šikoval proti postmodernismu a ironii. Fakt mě serou lidi, kteří si myslí, že nejlíp se dá na svět dívat jízlivýma očima. Je to depresivní, poraženecké pojetí lidství. Chci udělat něco upřímnýho, a ne chytrýho a pichlavýho. Myslím, že nejradikálnější avantgarda bude mluvit o lásce. Z ničeho se nesevřou intelektuálovi půlky tolik jako z hovorů o lásce. […] Tak trochu bručounsky se mi líbí představa lidí, co si brousí nože, aby je pak museli strčit zpátky do šuplíku. Co je opakem škodolibosti? Když chceš, aby něco bylo na hovno, ale pak musíš uznat, že je to dobrý?“

— Steve Coogan v rozhovoru s Xanem Brooksem pro Guardian

 

►2 „Další skuteční literární ‚rebelové‘ v této zemi se možná objeví jako banda anti-rebelů, rozených zahleděnců, co si nějak dovolili couvnout z ironického pozorování, co mají dětinskou nestydatost schvalovat a zhmotňovat principy jednosmyslnosti. Ti, co s úctou a přesvědčením zacházejí s běžnými, starými a nemódními lidskými problémy a emocemi. Ti, co se vyhýbají sebeuvědomění a únavě z módnosti. Tihle anti-rebelové budou samozřejmě zastaralí ještě dříve, než vůbec začnou tvořit. Mrtvé texty. Příliš upřímné. Zcela zřejmě potlačené. Zpátečnické, pitvorné, naivní, anachronické. Možná však právě tohle bude pointou. Možná proto budou tihle skutečně noví rebelové. Skuteční rebelové, alespoň podle mě, totiž riskují nelibost.

Staří postmoderní povstalci riskovali jekot a lapání po dechu: šok, znechucení, pobouření, cenzuru, obvinění ze socialismu, anarchismu, nihilismu. Dnešní rizika jsou jiná. Noví rebelové budou riskovat zívání, protočení panenek, cool úšklebky, dloubnutí do žeber, parodie nadaných ironiků a zvolání: „Jak banální!“ Budou riskovat nařčení ze sentimentality, melodramatu. Přílišné důvěřivosti. Měkkosti. Z ochoty nechat se vysávat světem čumilů na číhané, co se bojí pohledu a výsměchu víc než vězení bez spravedlnosti. Kdo ví.“

— David Foster Wallace, E Unibus Pluram

 

►3 „Slavné revoluce ve východní Evropě, odvážní studenti na náměstí Nebeského klidu, kurážní Bosňané v sarajevské hrůze – televizní zprávy nám v devadesátých letech vyprávěly příběhy vznešených jedinců, co se postavili zlým politickým systémům. Ale tenhle jednoduchý souboj dobra a zla musel jednou skončit.

Nakonec k tomu došlo v Africe. V roce 1994 ve Rwandě zmasakrovali Hutuové milióny Tutsiů. Milióny uprchlíků zaplavily Kongo a s nimi jej zaplavili i pracovníci západní humanitární pomoci a televizní reportéři v touze pomoct nevinným obětem. Jenže brzy zjistili, že oběti zas tak nevinné nejsou. Mezi uprchlíky byli i zlí Hutuové a Tutsiové toužili po odplatě, a tak jejich tábory napadli. Místo aby se chovali jako hodné oběti, dopustili se stejných masakrů. A začala hrůzostrašná válka, ve které zemřelo 4,5 miliónů lidí. Najednou, všichni byli ti zlí. Dokonce i děti.

To mělo velmi špatný dopad na televizní zprávy. Už nebyli žádní hodní, nevinní lidé, které by šlo podporovat, a tak v devadesátých letech vznikl styl zpravodajství, který nedává žádný smysl. Zpravodajci totiž dávno vzdali reportování o nudných a složitých politických bojích, a tak už nikdo nerozuměl, proč se tyhle ošklivosti vlastně dějí. A od té doby všechny světové politické konflikty od Dárfúru po Gazu zobrazovány jako jednoduché ilustrace bezhlavé lidské krutosti, se kterou nikdo neví, co si počít, a která vyvolává jednu jedinou reakci: panebože!

Je to jako žít hlavě deprivovaného hipíka.“

— Panebožeismus (Ohdearism) Adama Curtise pro Newswipe Charlieho Brookera

 

►4 Jijimuge.

 

►5 „Díky The Officese můžeme smát vlastní mizérii. Ale zároveň máme výmluvu nedělat nic víc než jen sledovat, jak objektivní bezpráví nejsou nikdy napravena, a občas jen koukneme stranou doufajíce, že nějaké neviditelné publikum vidí, co se děje.“

— Jaya Saxena, GQ

Krinč neustále otvírá nové debaty a je tak fascinován médiem, že za katarzi považuje samotnou existenci objektivu. Jakoby každý záznam nespravedlnosti ontologicky předpokládal spravedlivou dohru. Utrpení desenzitivizuje falešnou mediální katarzí. Natočené = vyřešené.

 

►6 „Jaká je vnitřní logika komiky?“

„Že pro smích uděláš cokoli. Jako sociopat.“

„Pravda.“

„A co vtipy o tvé ženě? Chápe, že jsou to všechno jen bezvýznamné myšlenky a slova? Mé ženě trvalo šestnáct let pochopit, že nic z toho, co říkám, nemyslím vážně. Že dohromady splácám jakákoli slova…“

„Prostě existovala posloupnost slov, o které jsi věděl, že nakonec vyvolá smích. A tak jsi je řekl.“

„To je ono. Teď jsi přesně vystihl, jak funguje můj mozek.“

[…]

„V HBO říkali, že mě nechají dělat cokoli. Tak to se teda podívejme, co znamená cokoli, ne? A tak jedu do Ruska potkat se se Snowdenem. A je to průser celou dobu. Rusové šílí a dokážeš si asi představit, jak šílí Američané. A pak dojedu domů a je to vlastně celé sranda. Protože, no víš, průser je sranda. A žena mi říká: ‚Myslela jsem, že už jsi toho nechal.‘ No, nemyslím si, že jsem toho nechal.“

„Proč by si proboha myslela, že už jsi toho nechal?“

„Přesně. Seš dospělej, ne? Jaký to má smysl? O co se snažíš? Máš dítě, tak proč se sereš do Kremlu? No, protože je to sranda. Jsem jak děcko, jsem v průseru v kontrolovanejch podmínkách, kdy ve skutečnosti zas v takovým průseru nejsem.“

„Tipl bych, že tobě by ale skutečnej průser nevadil.“

„Myslím, že nevadil, dokud bych fakt nenarazil.“

„…nebo kdybys do toho nenamočil někoho jinýho.“

„Hmmm…“ zamručí Oliver, ale neprotestuje. Seinfeld vybouchne smíchy.

— John Oliver a Jerry Seinfeld v Comedians In Cars Getting Coffee

 

►7 „Magazín GOOB. Poslouchej své tělo: tvé migrény jsou podcasty vybízející k produkci.

Zeptali jsme se 200 expertů: Měli bychom se stydět za lepek ve své kůži? Napadlo vás někdy, že napíchat si duši hormony nám možná způsobí přílišný růst podvědomí? Náš slavný doktor přes svíčky John Bejamin Expert má radu pro ty, kdo své zaměstnance připravují na sezonu.“

— Z prediktivní interakce s neurální sítí Botnik

 

►8 Poe’s Law: „Bez explicitního označení nelze satiru rozpoznat od extremismu.“

 

►9 „Reagovat na vysoce medializované tragédie ironií a bezcitnými žerty bylo výsadou online kultury trollování po mnoho let, ale Harambe byl první případ, který přilákal tak velké množství lidí, co se k této ‚legraci pro zasvěcené‘ chtěli připojit. Za svou virální popularitu vděčil i tomu, že přišel v době, kdy smrtelně vážná a povýšená sentimentalita na sociálních médiích dosáhla vrcholu tak absurdního, že kdysi obskurní ironické zesměšňování proniklo do mainstreamové internetové kultury jako protiváha.

Přestože tahle legrace fungovala jako geniální absurdní parodie a vzali si ji za svou ironici zleva i zprava, její nezaujatý humor nakonec zkomplikovalo to, že stejně jako v mnoha dalších případech se v labyrintech ironie mohly ukrýt dosti odporné věci. Na Harambe například odkazovali i lidé stojící za nenávistnou kampaní proti herecké hvězdě filmu Krotitelé duchůLeslie Jonesové, kde ji zahrnovali anonymními výhružkami a přirovnáními k výše jmenované gorile. Salva hrubostí následovala poté, co anglický gay konzervativec Milo Yiannopoulos, který se později stal alt-right celebritou, tweetoval sérii urážek, v nichž mimo jiné prohlásil, že Jonesová vypadá jako ‚černej týpek‘. Následovalo hacknutí jejího webu a publikování jejích nahých fotek.

Vezmeme-li v potaz, že si mem Harambe oblíbili právě trollové z alt-right, nebyl to nakonec jen starý dobrý rasismus převlečený za důvtipnou internetovou satiru, už jen protože se líbil právě těm, kteří mají zapotřebí vysmívat se citlivosti liberálů? Anebo to byla chytrá parodie pošetilé hysterie a pseudopolitiky liberální internetové kultury? Vědí vůbec ti, kteří se na memech podílejí, jestli to ještě myslí ironicky, nebo už ne? Je možné, že jsou současně ironickými posměváčky i skutečnými aktéry jednoho mediálního fenoménu?“

— Kill All Normies od Angely Nagle

 

►10 „Hele četli jste, že náckové budou pochodovat v New Jersey? Měli bysme tam jít, vzít pár kámošů, cihel, baseballových pálek a fakt jim to vysvětlit.“

„V Timesech o tom ale vyšel zničující satirický komentář. Pěkně jim to natřeli.“

„No, satirickej komentář v Timesech je jedna věc, ale cihly a baseballové pálky jdou tak nějak přímo k věci.“

„Ale sžíravá satira je přece vždycky lepší než fyzické násilí.“

„Ne, na nácky je vždycky lepší násilí. Kdepak satira na chlapa v holinách.“

— Manhattan, Woody Allen

---
Text byl napsán pro revue Prostor číslo 110 "Satira aneb Život ve směšném světě"

Adam Hrubý je nesnesitelně nabroušený drahokam a šumivá hyperbytost. Vylosovaný šťastlivec, stálý příznivec, nasazená jednička a nerozlučná dvojka. Adam Hrubý je dobrý strávník. Adam Hrubý se odborně specializuje na něco mezi. Ve svém volném čase žije celý svůj život. Adam Hrubý je úplně obyčejný zvláštní případ. Adam Hrubý věří, že když o sobě lidé píší ve třetí osobě, lidé jejich výrokům spíše uvěří. Adam Hrubý je bezpečný, je-li užíván dle návodu.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít