Prvotní válka
Kdy začaly války? Co myslíme slovem válka? Typ společenského konfliktu se zapojením armád, nebo může být mnohem omezenějšího rozsahu? A pokud ano, jak hluboko v minulosti ji dokážeme vysledovat?
„Válka“ je v širším smyslu střet různých skupin schválený politickou mocí. Taková definice vyloučí násilí mezi jedinci a zločinné jednání (násilí neschválené politickou mocí) i krátké násilné epizody mezi nepočetnými skupinami lidí, kteří žijí buďto ve volném politickém uspořádání, nebo v žádném. Abychom rozpoznali nejranější válčení, musíme definici rozšířit o případy, kde vidíme důkazy organizovaného a opakovaného střetu, ačkoli v něm nehrála roli zastřešující politická autorita.
Rozhodně můžeme mluvit o „válce“ v okamžiku, kdy vznikly první armády. U Řeků a Římanů s jejich organizovanými vojenskými útvary se o válkách dočteme v dílech starověkých historiků. Totéž platí pro Egypťany a Asyřany a další raná společenství ve starověkém východním Středomoří (nemluvě o Číně a jiných civilizacích). Byla ale Trójská válka vylíčená v Homérově Íliadě válkou v tom smyslu, který je nám známý? Hodně se tam píše o zabíjení, zvláště o osobních soubojích reků jeden na jednoho, ale vzhledem k omezenému rozsahu konfliktu a archeologickým nálezům v Tróji nešlo o střet dvou armád, které bojují na bitevním poli, dokud jedna z nich nezvítězí. (Připomeňme, že válka skončila až díky lsti na straně Řeků.)
Někteří starověcí dějepisci popisují to, co nelze vnímat jinak než jako válku. Gaius Julius Caesar v Zápiscích o válce galské z prvního století před naším letopočtem popisuje svá tažení v Galii (zhruba dnešní Francie), kde bojoval s římskou armádou proti místním vojskům sestaveným na základě kmenových svazků. Jeho vyprávění nás nenechá na pochybách, že šlo o válku se zapojením armád (organizovaných skupin vycvičených mužů – tehdy nikoli žen). Thúkydidés (5. stol. př. n. l.) ve svých Dějinách popisuje každoroční válčení mezi Aténami a Spartou, které označujeme jako peloponéskou válku. I jiní autoři klasického starověku zachytili významné vojenské střety.
Válečnictví v dobách před písmem
Od období Řeků a Římanů odhlédneme ještě dál do minulosti. Množství vyobrazení a vyprávění z egyptských zdrojů jasně dokazuje, že státem podporované střety se odehrávaly pravidelně během prvního i druhého tisíciletí před naším letopočtem a bezpochyby i v tom třetím (tedy po rok 3000 př. n. l.). Kráčela v té době Evropa stejnou cestou? Tady se musíme spolehnout na archeologické nálezy, protože evropská společenstva neznala písmo a s výjimkou zmínek u klasických autorů nezanechala o svých konfliktech žádné zápisy.
Archeologické informace jsou víceznačnější. Lze je zhruba rozdělit do čtyř hlavních typů: přítomnost zbraní a zbroje, následky zranění na kostrách, přítomnost obranných staveb kolem osad a výtvarná zobrazení, například na skalních malbách a v podobě sošek. Tohle všechno mohlo patřit k válečné atmosféře a naznačuje to existenci „válečníků“, tedy lidí, jejichž identitu utvářela agresivita vůči ostatním, ať už individuálně nebo společně v ozbrojené družině, jaké známe z raného středověku, případně v tzv. comitatu, jak družinu v souvislosti s germánskými kmeny prvního století označil římský historik Publius Cornelius Tacitus.
Během druhého tisíciletí před naším letopočtem se zbraně staly důležitou součástí nabídky kovářů bronzu, ale najdou se i názory, podle nichž objekty jako luk a šíp nebo dýka dokazují existenci válečnické identity v ještě dřívějších dobách. Luk a šíp byly ovšem původně určeny k lovu zvěře a teprve sekundárně k použití proti lidem. I dýka se zřejmě zrodila jako multifunkční nástroj třeba k doražení raněného zvířete při lovu a teprve druhotně k poškození člověka. Objekt typu meče byl ale rozhodně zamýšlen k boji a můžeme si být jistí, že když se podobné zbraně v polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem objevily, jejich účelem bylo působit újmu jiným lidem, nikoli zvířatům. Podobně se to má se zbrojí: člověk si nenavlékne kyrys a nevezme si štít, pokud nečeká, že se bude muset bránit útokům lidského protivníka. Válečníci s mečem nebo štítem mohli bojovat muž proti muži nebo být součástí větší skupiny, jinými slovy družiny či rovnou armády.
Za Ötzim a ještě dál
V tomto kontextu jsou nálezy kosterních pozůstatků s patrnými ranami jasným důkazem mezilidských střetů. Ledový muž Ötzi, slavný nebožtík nalezený vysoko v jihotyrolských Alpách, měl poraněnou pravou ruku a v levém rameni zaklíněný pazourkový hrot. Bezpochyby byl zapojen do nějaké násilné akce, ačkoli nemůžeme vědět, jakého rozsahu ta akce byla. K dalším příkladům patří lidské kosti z pozoruhodného naleziště, přesněji ze skupiny nalezišť v údolí řeky Tollense na severovýchodě Německa. Našlo se tu množství kostí se stopami po seknutí nebo úderu, jedna pažní kost v sobě měla šípový hrot z pazourku a jedna lebka hrot bronzový. Našla se i lebka s masivní impaktní frakturou. Jde o jasný výsledek velkého konfliktu či série konfliktů v době kolem roku 1200 př. n. l. Tým, který nálezy vykopal a analyzoval, je přesvědčen, že v údolí byla svedena bitva. Analýza stabilních izotopů v zubech naznačuje, že přinejmenším někteří mrtví nebyli místní, což nás přivádí k zajímavé možnosti, že šlo o nájezd válečníků, které můžeme označit za armádu.
Další velmi zajímavé naleziště dosvědčující smrt mnoha lidí v důsledku agrese je Velim nedaleko Kolína. Na nízkém vršku nad údolím Labe je několik soustředných příkopů, hluboké jámy plné lidských ostatků a palisády. Někteří mrtví zemřeli v důsledku těžkého zranění včetně jednoho prokazatelného pokusu o stětí, další nesli stopy různých ran, které mohly způsobit smrt, nemluvě o porušení měkkých tkání, které na kostech nezanechá stopy. Toto naleziště je o něco starší než Tollense, zhruba z roku 1400 př. n. l.; z jiných zdrojů víme, že v Evropě tou dobou vládl neklid, a máme důkazy o významném stěhování obyvatelstva.
Ze závěrečné fáze staršího pravěku po období mladšího pravěku a zvláště z prvního tisíciletí máme množství nálezů opevněných sídlišť, dá se říci pevností. Mnohé stály na kopcích, kde útočníkovi ztěžovaly pohyb přírodní podmínky. Situaci osvětluje několik nalezišť v Polsku, především Biskupin nedaleko Żninu (6. stol. př. n. l.), kde dochované nálezy naznačují masivní obranný val s dřevěným bedněním a hustě obydlený vnitřek s řadami dlouhých domů. Jedná se o vyvrcholení procesu trvajícího mnoho set let. Nejeden středověký hrad stojí na kopci obydleném už v době bronzové či železné; dobrým příkladem je Dívčí kámen v jižních Čechách, kde viditelné středověké trosky překrývají prehistorické vrstvy.
Evropa doby bronzové vytvořila pozoruhodné bronzové sošky mužů se zbraněmi a ve zbroji, nalezené jak ve Skandinávii, tak na Sardinii. Sice nevíme, jakou roli hrály jejich lidské předlohy, ale rozhodně jde o důkaz, že někteří lidé chodili vyzbrojení k útoku či k obraně do mezilidských konfliktů. Z doby bronzové se dochovala i četná zpodobení lidí na skalních malbách, z nichž mnozí mají meč, někteří kopí nebo štít. Obrazy zřejmě zachycují válečníky, jak se předvádějí, či dokonce bojují. Potvrzují domněnku, že válečnická identita získala na důležitosti nejpozději během druhého tisíciletí před naším letopočtem.
Jak daleko v minulosti můžeme předpokládat válečné aktivity? Sídla obehnaná nějakým typem hradby pocházejí už z mladší doby kamenné, minimálně ze čtvrtého tisíciletí; na některých nalezištích byli mrtví ukládáni do jam a na kostech lze najít stopy smrtelného zranění. Kostry s takovými stopami byly objeveny i na starších nalezištích, třeba v jeskyni Grosse Ofnet nedaleko bavorského Nördlingenu, které datujeme do sedmého tisíciletí před naším letopočtem. Izolované nálezy kostí poškozených zraněním máme z ještě dřívějších dob, až ze starší doby kamenné. Tady ovšem vstupujeme na nejistou půdu, protože nálezy sice ukazují na boj, ale ten nemusí nutně probíhat v rámci organizovaného střetu, který bychom mohli označit za válku.
Trójská válka a římský mír
Válka – podle toho, jak ji definujeme – má dlouhou historii. Nemusíme spolu s některými lidmi věřit, že agresivita je nám všem vrozená, ale nemůžeme pochybovat, že lidé spolu bojují už od nejstarších časů. Dávné střety musely být malého rozsahu kvůli velikosti pravěkých společností. Teprve s větší koncentrací obyvatelstva v mladší době kamenné a hlavně v době bronzové a železné můžeme mluvit o válce v organizovaném smyslu. Není náhoda, že právě tehdy údajně proběhla Trójská válka.
Žil skutečně Achilles či Hektor? To se nedozvíme, zato můžeme oba polobájné hrdiny umístit do historického kontextu, ve kterém se válečnictví stávalo součástí každodenního života. Organizovaná agrese se brzy stala normou v celé Evropě. Teprve s příchodem římské moci a pax romana se navrátil (relativní) mír alespoň tam, kde Římané vládli. Římský mír ale závisel na schopnosti státu ho vynucovat, což znamenalo, že armád bylo i nadále zapotřebí. Mír v římském světě předpokládal schopnost vést válku.
Válka nemusí nutně být charakteristickým rysem všech lidí a všech společností, ale agrese je v celých dějinách docela běžným jevem. My šťastlivci, kteří žijeme v západním světě, bychom měli být vděční, že do našeho života už dlouhá léta nezasáhla. Doufejme, že to tak zůstane.
(Z angličtiny přeložil Robert Tschorn.)
---
