Dal bych deset let života za dokonalé tělo
Minulý rok jsem propadla kouzlu knihy Veroniky Opatřilové Počkej na moře. Milostný příběh vsazený do drsné krajiny britského ostrova Wight mě naprosto strhl; zamilovala jsem se do obou hlavních hrdinů i do autorky. „V příštím životě chci být muž-gay,“ svěřila jsem se kamarádce. „Tak to si taky přej, abys byla atraktivní,“ glosovala.
V posledních letech se ve veřejném prostoru objevuje tendence normalizovat rozmanitost. Reklamní kampaně zobrazují těla různých tvarů, velikostí i barev (včetně pigmentových skvrn), sociální sítě ukazují příběhy žen, které se rozhodly přestat maskovat nedokonalosti a naopak je hrdě vystavit. Rovněž odkazy na gay seznamky se staly součástí popkultury, stále se však příliš nemluví o tom, jakému tlaku jsou gay muži vystaveni. Proč je tak těžké imperativu krásy nepodlehnout? Kde se mezi gayi touha po dokonalosti bere a co by mohlo přispět k inkluzivnějšímu prostředí?
Their very sense of identity
Když mě kamarádka upozornila na diktát gay atraktivity, bohužel nešlo jen o její pocit: údaje z National Eating Disorder Association (NEDA) ukazují, že gayové představují téměř 42 % mužů s poruchami příjmu potravy, přestože tvoří jen 5 % mužské populace. National Library of Medicine nadto hovoří o vlivu nespokojenosti s vlastním tělem, který se projevuje psychickými obtížemi až depresemi a sníženou kvalitou života. Řada studií přitom dokládá, že queer muži zažívají nespokojenost a úzkost z vlastní fyzické podoby výrazně častěji než heterosexuální muži.
„V českém prostředí zatím podobný výzkum nemáme, poznatky ze zahraničí u nás nemusí stoprocentně platit: jsme specifická společnost, kde se mísí východní a západní vlivy, a naše etnické složení je dost monokulturní,“ říká Michal Pitoňák, vedoucí pracovní skupiny Duševní a veřejné zdraví sexuálně a genderově rozmanitých lidí. „Well-being lidí ale obecně stojí na zdrojích sebehodnoty, které zahrnují několik oblastí: podporu rodiny, výkonnost či soutěživost, vzhled nebo atraktivitu, přijetí Bohem, úspěch, mravnost nebo uznání od druhých. Stigmatizované skupiny jako sexuální menšiny nemají stejný přístup k těmto zdrojům, protože třeba přijetí ze strany okolí nebo pochopení rodiny se nedají zcela ovlivnit. Výzkum říká, že gay muži mají tendenci upřednostňovat aspekty, které ovlivnit mohou – a z těch čerpat sebehodnotu. Jednou z nich je třeba fyzická kondice či úspěch v práci.“
Spojila jsem se se čtyřmi muži ze svého okolí, abych zjistila, jaké jsou jejich zkušenosti s vnímáním vlastního těla. Když pátrali po své sebehodnotě, intuitivně došli k podobnému vysvětlení: „Nevím, do jaké míry si internalizuji tlak okolí, ale myslím, že gayové jsou vůči svému tělu nastaveni mnohem víc výkonnostně, protože vědí, že je s nimi něco špatně. Odlišujeme se od okolí, a o to víc chceme působit mužněji, krásněji, dokonale, nezranitelně – aby bylo těžší najít naši slabinu,“ uvažuje Tadeáš (36). „To, jak vypadám, mi dodává vnitřní sílu. Když cítím, že moje tělo je silné a ve formě, nedělá mi problém vyběhnout schody, dodává mi to vysokou míru sebevědomí, mužského ega,“ říká Marek (30).
Nedotknutelní – nebo ne?
S motivem stigmatu a jeho vlivem na vnímání tělesnosti pracuje i studie Why do queer men experience negative body image? Zjednodušeně řečeno říká, že queer muži se snaží stigmatu vyhnout tím, že vyhoví stereotypním společenským představám o maskulinitě – což je v důsledku povzbuzuje k tomu, aby se shazovali. Queer muži tak vzájemnou stigmatizaci udržují. „Když máš tělesné brnění Adonise, jsi nezranitelný. Čím víc jsi sebevědomý, tím se cítíš líp a můžeš být krutější,“ přitakává Tadeáš.
Svoje tělo vnímají jako zdroj pochyb či obav všichni čtyři oslovení muži, objektivně atraktivní, stylově oblečení třicátníci. „Pamatuji si na úzkosti nebo mentální diskomfort v době, kdy jsem měl nadváhu. Zatahuješ břicho, v zimě triko, košile, svetr a říkáš si: to voseru!“ svěřuje se Marek. „Člověk se modlí, ať je chladno a může si vzít svetr,“ přidává se Richard (31). „Vím, že to je spíš v mé hlavě, nikdo jiný moje tělo skutečně neřeší. Stane se, že někdo utrousí nějakou nevhodnou poznámku, ale drtivá většina lidí to nemyslí zle. Všichni občas uděláme hloupý vtip – to se mě nedotýká. To já sám chci vypadat skvěle, mít dokonalé tělo jako na instagramu,“ doplňuje Matěj (34).
Cvičím, i když to nesnáším
Míra nepohodlí, které se gay muži v touze po dokonalejším těle vystavují, sahá od cvičení a kosmetické rutiny po drastické metody hubnutí. „Moje největší issue je, aby mi nelezlo břicho. Základ je padnoucí triko, celkově řeším, jaké nosím oblečení, abych vypadal hezky. A cvičím, i když to nesnáším. Nenávidím sporty, ale několikrát týdně se donutím jít plavat nebo bruslit,“ popisuje Richard. „Stahovací prádlo funguje,“ směje se Marek, „Tílka jsou dobrý. Sice se v nich člověk potí jako prase, blbě se mu dýchá, ale břicho to zatáhne. Vnímám to jako velký diskomfort, ale aby člověk vypadal dobře, musí se snažit.“
Nejdál ze čtyř mužů zašel Tadeáš: začíná ráno skincare rutinou, jednou za půl roku si nechá ošetřit čelo a oblast kolem očí botoxem, nechal si nastřelit vlasy a udělat zuby. „Necítím v tom žádný shame, klidně dám deset let aktivního života, abych vypadal dokonale. Teď jsem zhubl patnáct kilo, když jsem si píchal prostředek na léčbu obezity určený pro diabetiky prvního a druhého typu. Kim Kardashian a Elon Musk na tom perfektně zhubli.“ Vedlejších účinků se neobává; jde mu o to zbavit se svých nedostatků.
You Sexy Thing
Velkou roli ve vnímání vlastní tělesnosti pochopitelně hraje sexualita – a její vůbec první projekcí je pornografie. Všichni čtyři muži si svou sexuální orientaci uvědomili už v raném věku, a velmi brzy tak narazili na nedostižné vzory z gay porna. „Sexuální aspekt je strašně silný. Asi od jedenácti let sleduju gay porno. Je tam několik kategorií, začínal jsem se štíhlým mužem s obličejem dvanáctiletého kluka, měl dokonalé tělo a obří penis. To pro mě bylo vyobrazení sexuálně přitažlivého muže, kterým jsem chtěl být, abych mohl spát se stejnýma klukama,“ popisuje Tadeáš představy, které už v raném věku formovaly způsob, jakým vnímal sám sebe.
Sledování pornografie může vést k větší nespokojenosti ohledně vlastní svalové hmoty, tělesného tuku či výšky, a také častějším příznakům poruch příjmu potravy, myšlenkám na užívání anabolických steroidů, a v důsledku nižší kvalitě života. Mainstreamová gay pornografie je přitom ještě více než ta heterosexuální plná mužských herců, kteří zobrazují nedosažitelný ideál svalnatého těla – mimo jiné proto, že v heterosexuálním pornu muže zastupuje penis a veškerá pozornost se zaměřuje na ženy.
Možná je to bodyshaming
Hodně gayů skrze sex hledá později potvrzení zájmu: že je někdo chce, že jsou žádoucí. „Když jsem vyrůstal, byl pro mě sex důkazem toho, že je o mě zájem. Probíhal často s různými lidmi a to mi dodávalo sebevědomí: ok, jsem hezký. A to je možná důvod, proč jsou gayové víc promiskuitní: mám-li sex, je o mě zájem,“ myslí si Matěj.
Až překvapivá zranitelnost pak prosakuje z momentů, kdy se respondenti ve vlastním těle necítili dobře. Nejenže neusilovali o fyzický kontakt, ale pokud nastal, tak pouze za určitých podmínek: „Když jsem byl hodně tlustý, intimní kontakt jsem vůbec nechtěl, bylo mi to nepříjemné. Mezi gayi jde často o sex, ale kvůli vlastním pochybám bych nešel s někým, koho neznám. Neměl jsem sebevědomí na to se před někým svléct,“ prozrazuje Richard a Marek ho doplňuje: „Když jsem byl obéznější, v zásadě platilo zhasnout, zatáhnout závěsy, schovat se pod peřinu, nechat si tričko. Ačkoli žiju s partnerem, který mi říká, že jemu na tom nezáleží, je mi nepříjemná představa, že mě uvidí takhle. Mám prostě nějaký blok.“
Tři ze čtyř oslovených mužů zažili životní fázi, v níž rapidně přibrali – což se neobešlo bez reakcí okolí. Ne všichni z nich ale dokážou projevit větší citlivost či velkorysost v případě fyzických nedostatků partnera. „Představa, že můj partner se rozroste z osmdesáti na sto kilo, je pro mě problematická. Kdyby přibral na takovou úroveň, že by pro mě přestal být sexuálně atraktivní, vnímal bych to jako překážku v našem vztahu. Svému ex jsem řekl, že přibral tolik, že už mě nepřitahuje. Možná je to bodyshaming, ale za mě jde o otázku partnerské shody,“ přiznává Marek.
Hodně ostré kamarádky
Richard přidává pohled z opačné perspektivy: „Musím říct, že během současného vztahu jsem na vysoké strašně přibral. Na chvíli jsem začal jíst maso a byl jsem obří, vážil jsem tak sto deset kilo, prostě cvalík – a můj partner mi to nedával nikdy sežrat. To spíš já trpěl vnitřní nejistotou a nutil ho, aby mi řekl, že jsem tlustý – a on na to, že mu to nevadí. Nechal si mě, naštěstí.“
Pocity vlastní nedostatečnosti nebo méněcennosti mohou mimo jiné pocházet z redukce gayů na jejich sexuální orientaci, a tedy z jejich objektivizace – lidskoprávní organizace ostatně nedoporučují užívat slovo „homosexuál“ právě kvůli nezdravému omezování komplexních lidských osobností na sexuální preference. Roli hraje také stereotypní vnímání toho, jak má gay vypadat – kvůli němu queer muži zažívají větší tlak na vzhled než heterosexuální muži.
To potvrzují i rozhovory, v nichž padla zmínka o specifickém chování žen vůči gayům: „Kamarádky jsou hodně ostré. Vůči heterosexuálním mužům nejsou zdaleka tak přímé. Holky si nám dovolí říct věci nefiltrovaně; způsobem, kterým by možná nemluvily ani mezi sebou,“ říká Tadeáš. „Možná si za to můžeme sami, protože jsme hodně kritičtí k okolí, snadno hledáme nedostatky, protože víme, že máme spoustu vlastních. A to dává licenci našemu ženskému okolí, aby nám to vrátilo zpátky,“ uvažuje Marek.
No fats, no femmes, no Asians
Jak zaznělo výše, gay muži určitou toxicitu ve vnímání tělesnosti svých potenciálních partnerů reprodukují. Nejen tím, že navzdory nechuti usilují o dokonalé tělo, čímž dále posilují kult krásy. Samostatnou kapitolu představují gay seznamky, které ještě umocnily ideál krásy bílých, maskulinních mužů: protože online prostor je anonymní a odosobněný, muži jsou zde objektivizováni a diskriminováni v míře, která by v reálném světě (doufejme) neprošla. Konkrétně Grindr se dlouhodobě podílí na stigmatizaci některých skupin; aplikace teprve v roce 2020 uživatelům odebrala možnost filtrovat své potenciální shody podle etnického původu.
„To prostředí je velmi krutý. Jakmile se nelíbíš, v nejlepším se setkáš s ne, díky, případně hledám hubenějšího, hledám jiný typ, nebo nepřijde žádná reakce. To je na seznamkách časté: píšete si a najednou blok – je otázka, z jakého důvodu. Když v konverzaci není nic, co to mohlo způsobit, říkám si: Nelíbil jsem se mu? Co to znamená? A už mi nabíhají fantazie, že jsem nedostatečný nebo dělám něco špatně. On je přitom třeba jen zadaný...“ svěřuje se Marek. Tyto pocity může posilovat obecně větší sklon k úzkostným obavám či citlivosti vůči odmítnutí, tedy takzvaný menšinový stresor, s nímž se LGBTQ+ lidé setkávají.
Obstát v konkurenci a vyhnout se ponižujícím situacím často přináší různé finty a úskoky: „Když jsem byl tlustý, hledal jsem osobnost a vážný vztah,“ směje se Tadeáš. „Psal jsem, že mi jde o duši, ale to jsou totální kecy. Taky jsem používal staré fotky, kde jsem byl štíhlý. Spousta gayů bohužel hledá validaci skrze to, jak vypadají.“
Všichni klikáme na profily s dokonalým tělem
Není to ale přesně ten typ chování, kterým si gayové vzájemně ubližují? „Ghostuju, ale neurážím,“ usmívá se Richard. „Jinak souhlasím. Už jen to, jak se dělíme na medvědy, vydry, twink, twunk, twank a tak. Ty tlaky zevnitř jsou obrovský. Tady pride nebývá tak sexualizovaný, ale jezdíme na Kanáry a tam se člověk cítí špatně. Vidíš tolik dokonalých lidí... Někteří kamarádi celou dobu nejí, aby vypadali dobře.“
Priorita tělesnosti je na gay seznamkách tak evidentní, že nadpoloviční většina profilů vůbec neukazuje fotografii obličeje, ale jen postavy, často ve spodním prádle nebo plavkách – a většinou je dokonalá. „Pro fyzickou přitažlivost mi stačí hezká postava, obličej hezký být nemusí. Tomu se říká dvoupytlovka: že mu nasadíš pytel na hlavu,“ prozrazuje Richard pojem z žargonu. Ostatní jsou méně smířliví, i když připouštějí, že záleží na tom, co právě na seznamce hledají: „Ve dvě, ve tři ráno na Grindru asi ne partnera pro život, to asi skousneš i bradavici a průměrnou postavu. Zároveň si s těmi lidmi nechceš ani povídat a poslouchat, že globální oteplování se neděje. – Na jednu stranu si na to stěžujeme, zároveň se na tom sami aktivně podílíme,“ reflektuje Tadeáš.
Jako fotografka pracuji se ženami, které navzdory pochybnostem o vlastní kráse pracují na sebepřijetí. Právě fotografie může být jednou z cest, jak se vidět doslova jinýma očima. Napadlo mě, zda by cestou z bludného kruhu úsilí o dokonalost nemohla být právě cesta sebepřijetí. Proč to není tak jednoduché, prozrazuje Michal Pitoňák: „S médii a s větším košatěním informací celkově roste povědomí o tom, že neexistuje jediná norma. Současně sociální média stále vyvíjejí tlak na to, jak má chlap vypadat: má být dominantní, svalnatý a velký. Ne všichni mají dostatečně diverzifikované zdroje sebehodnoty, aby tuto svoji intersekcionalitu [mnohonásobnou diskriminaci; pozn. aut.] nevnímali jako problém.“
Old queers se nemění
A jsme zpátky u identity. Nejen Michal Pitoňák ze skupiny Duševního a veřejného zdraví sexuálně a genderově rozmanitých lidí, ale také studie uvádí, že gayové ve srovnání s heterosexuálními muži cítí větší tlak na fyzickou přitažlivost. „Myslím si, že z toho může pocházet vysoká míra patologického chování u mnohých gayů, ať jde o drogy, duševní poruchy nebo míru sebevražd. Aktivní práce na odstraňování slabin nebo frustrací není pro každého. Pokud máš inteligenční, znalostní či fyzický aparát k tomu to změnit, je to privilegium. Ale ne každý je vybaven podobně a ne každý na to má finanční prostředky,“ zamýšlí se Tadeáš.
Dotazovaní muži se shodují, že sociálnímu tlaku mezi gayi je těžké vzdorovat: „Je to brutální koloběh a zaběhnutý systém. Je těžký proti tomu něco dělat, hned jsi ten divnej. Třeba jdeš ven s někým, kdo není hezkej, ale tobě je sympatickej – a pak čelíš pohledům okolí: ou, ty vážně randíš s tímhle?“ Naději vidí Tadeáš v budoucnosti: nadcházející generace přistupuje k jinakosti odlišně, normalizované standardy krásy jsou přežité. „Vidím tam generační rozdíl a potenciál ke změně. My budeme old queers, co někde na Kanárech nebo na jihu Španělska pomlouvaj, co ti mladí dělaj. V rámci naší věkové kategorie možnost změny nevidím. Jedině se izolovat, ať už v rámci vztahu, nebo sám,“ přemýšlí Tadeáš.
Nejen citovaná studie upozorňuje, že právě odtud by měla vzejít náprava: snažit se o snížení stigmatizace ve vlastních řadách. „Jedním z hlavních důsledků vyplývajících z naší studie je tedy to, že lidé z výzkumu, lékaři, lékařky a politické reprezentace usilující o zlepšení tělesného obrazu a duševního i fyziologického zdraví queer mužů se potřebují zaměřit nejen na stigmata vůči gay mužům, ale také stigmata těmito muži udržovaná,“ píše autorský kolektiv, „zatímco tvůrci a tvůrkyně politik mohou pracovat na prosazování těchto idejí do určité míry, je nakonec na samotné queer komunitě, aby přestala podporovat vylučování marginalizovaných gay mužů.“
K tomu směřuje také odpověď Michala Pitoňáka: „Pomohlo by snižovat stigma u queer lidí obecně: čím normalizovanější ve společnosti budeme, tím míň kolem nás bude vznikat stereotypů – a získáme tak větší prostor, aby nás společnost vnímala a přijímala jako rozmanitou menšinu. Stereotypy škodí. Představa, že gay ví, jak se oblékat a kam chodit do fitka, může posilovat vnitřní očekávání, že jako gay se o sebe musím umět líp starat – což není pravda.“
Nechci se vzdát ani myšlenky na odpovědnost jednotlivce. Napadá mě paralela s knihou Odolná společnost Alice Koubové a Barbory Baronové: v rozhovorech se zde opakuje apel na chování jednotlivých osob, které svým jednáním mají moc ovlivnit okolí – a tím narušovat nezdravé, zaběhnuté, toxické jevy. Richard nakonec váhavě souhlasí: „Na Instagramu na mě často skáčou fitnesáci, kteří ukazují, jak vypadají ve dnech, kdy necvičí. Že to břicho taky mají. Trochu pomáhá, když ti, co vypadají dokonale, ukazují, že takoví nejsou: hele, tady jsem nafouklej, takhle vypadám na pláži, když se přežeru... Ale v naší generaci už s většími změnami nepočítám.“
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
