Román Forsiranje romana reke (mohli bychom přeložit jako Forsírování románu-řeky) chorvatské spisovatelky Dubravky Ugrešić zůstává díky autorčině humoru a schopnosti trefně analyzovat společenské problémy relevantní i téměř čtyřicet let po prvním vydání.

Redakční koláž s využitím obálky prvního vydání románu.

Když Dubravka Ugrešić v roce 2023 zemřela v Amsterdamu, chorvatská média o tom napsala málo a drobná pietní akce v Záhřebu proběhla nenápadně. Reakce místní kulturní obce ukazuje, že i když je Ugrešić světově uznávaná spisovatelka a esejistka, v Chorvatsku zůstává částečně kontroverzní osobností.

Ugrešić se narodila v roce 1949 v tehdejší Jugoslávii. V osmdesátých letech se stala jednou z nejúspěšnějších jugoslávských spisovatelek a ve svých románech otvírala tabuizovaná témata – patriarchát, ženskou sexualitu nebo postavení žen v literatuře. Podle jejího prvního románu Štefica Cvek u raljama života (česky vyšlo jako Štefica Cveková v čelistech života) vznikl kultovní jugoslávský film V čelistech života.

Postavení autorky se ale náhle změnilo, když v roce 1992 v Jugoslávii vypukla válka. Ugrešić tvrdě vystupovala proti nacionalismu a rozdělení státu, jenže kulturní trend byl tehdy opačný – najednou se propagovaly hlasy, které vyzdvihovaly samostatnost a odlišnost jednotlivých států Jugoslávie a vracely jim „ztracenou historii a kulturu“. Ugrešić byla označena za veřejného nepřítele a v roce 1993 zemi opustila, „protože se nemohla přizpůsobit neustálému teroru lží“, jak napsala v eseji Pisati u egzilu (Psát v exilu).

Zbytek života Ugrešić strávila v převážně v Amsterdamu. Cestovala, učila na světových univerzitách a přispívala do amerických i evropských literárních časopisů. Ve svých esejích i nadále kritizovala nacionalismus a korupci v nově vzniklém Chorvatsku i mimo něj.

Nepatřit nikam

Dílo Ugrešić se vyznačuje hravou satirou a černým humorem typickým pro východní Evropu. Život v Jugoslávii se nicméně od toho v Československu lišil. Jugoslávie sice byla socialistická, ale byla členem Hnutí nezúčastněných zemí, a nepatřila tak do východního ani západního bloku. Občané Jugoslávie mohli volně cestovat, chodit do kina na hollywoodské filmy nebo poslouchat západní rockovou hudbu. Západní a východní vlivy se tak v Jugoslávii mísily a vznikala svébytná originální kultura.

I když je Dubravka Ugrešić řazena mezi chorvatské spisovatelky, sama celý život takové kategorie odmítala a popisovala se jako „post-jugoslávská, nadnárodní nebo přesněji post-národní“ autorka. V rozhovoru pro časopis Music & Literature v roce 2015 prohlásila: „Vášnivě propaguji ideu nadnárodní literatury. Literárního území pro ty spisovatele, kteří odmítají patřit ke své národní literatuře.“ Pro webový portál Peščanik pak napsala, že pokud své jméno najde v povinné četbě v chorvatských školách, bude je žalovat.

Americká spisovatelka Allison Anderson pro časopis World Literature Today napsala, že „dílo Dubravky Ugrešić stojí mimo jakoukoliv evropskou literární tradici právě proto, že vychází z literární tradice, která ji vybavila schopností chladně pohlížet na nebezpečí klasifikace, kodifikace a škatulkování a na nebezpečí konformity a podřízení se národu nebo ideologii“.

Její knihy jsou přeloženy do více než třiceti jazyků, českého vydání se ale bohužel dočkaly jen některé eseje (sebrané v knize Kultura lži) a v roce 1985 zmiňovaná novela Štefica Cveková v čelistech života ve sborníku Pět jugoslávských novel. Slovensky pak vyšel román Baba Jaga zniesla vajce.

Zato v zemích bývalé Jugoslávie Forsiranje romana reke nedávno vydali znovu. Na knižním trhu se této román poprvé objevil v roce 1988 a téhož roku za něj Ugrešić jako první žena získala prestižní cenu jugoslávského týdeníku NIN za nejlepší román (v současnosti se toto ocenění uděluje v Srbsku). Dnes se při čtení tohoto společensko-kritického románu nabízí otázka, jak moc jsme se vlastně od té doby změnili.

Boj s múzou

Začíná krátkými deníkovými zápisy autorky, v nichž sledujeme, jak rozvíjí svůj prvotní nápad román vůbec napsat. „Forsírování řeky“ je vojenský termín označující násilné překonávání řeky, „román-řeka“ je pak literární termín pro rozsáhlé románové dílo mapující osud jedince nebo skupiny. Tato chytrá slovní hříčka se objevuje na pohlednici, kterou autorka dostala od kamaráda. Její deníkové zápisy jsou totiž protkané korespondencí s kolegy spisovateli, díky níž se pomalu dostáváme do jejich literárního světa, ve kterém se bude odehrávat knižní příběh.

Autorka děj románu situuje do roku 1988, kdy se v Záhřebu odehrává fiktivní akce „Literární hovory“ a do prestižního hotelu Intercontinental přijíždějí spisovatelé z celého světa. Pořádají přednášky na různá literární témata, ale účastníci se během nich většinou nudí až do chvíle, kdy jednu přednášku přeruší československý spisovatel Jan Zdražil s tím, že mu někdo ukradl rukopis.

Románový příběh románu je fragmentovaný, jak je pro Ugrešić typické, a kromě pátrání po rukopisu má hned několik dalších dějových linií. Ty vypráví několik různých postav – neúspěšný básník, ambiciózní konformní spisovatel nebo sovětský romanopisec. Každá má jiné vnímání světa, ale společně odkrývají jak skutečnou tvář knižního průmyslu, tak stav tehdejší společnosti.

Svět spisovatelů

Hned na začátku nás autorka překvapuje humorem, když nás seznámí se španělským básníkem, který umírá banální smrtí při uklouznutí u bazénu. Spisovatelé situaci berou jako morbidní drb a administrativa jenom jako otravnou událost, kterou musí vyřešit. Nejotrávenější z celé situace je stárnoucí ministr kultury, jenž se na post dostal hlavně díky své věrnosti straně. Současné kultuře příliš nerozumí, spisovatele bere jako nevyzrálé osobnosti a nejraději by byl už v důchodu a doma se svou sexem posedlou milenkou.

Erotika a sexualita přirozeně a nenuceně prostupují celý román. Postavy sex prožívají jako milostný akt, prostředek odreagování i jako nástroj moci – to například, když se tři spisovatelky rozhodnou pomstít kritikovi, který literaturu psanou ženami označil za „kuchyňskou“, a jejich dílo tak „znásilnil“. Uvážou ho nahého k posteli, polepí peřím a k penisu mu přivážou k balónku naplněném héliem.

Podobně absurdních až fantaskních scén je v knize několik. Autorka plynule přechází z reality ke snům a představám a nechává na čtenáři, aby se rozhodl, co je skutečné a co ne. Záhadná atmosféra obklopuje i jednu z hlavních zápletek knihy – kdo ukradl Zdražilův rukopis?

Prostřednictvím postavy Jana Zdražila Ugrešić komentuje situaci za železnou oponou. Zdražil do hotelu přijíždí s rukopisem, po jehož publikování se už nebude moci vrátit do vlastní země, a při večerním koukání z okna si notuje „Bratříčku, zavírej vrátka“. Je nespokojený s politickou situací, ale hlavně se svým osobním životem. Cítí se jako srab, protože na rozdíl od kolegů spisovatelů se dosud jenom přizpůsoboval situaci a nic proti režimu neudělal. Rukopis byl jeho jediným pokusem to změnit.

Vzlétni už jednou!

Ugrešić si ale neidealizuje ani situaci na Západě a postavou zklamaného básníka Pipa Finka se těm, kteří ano, vysmívá. V kapitolách líčených z jeho pohledu cítíme existencionální hrůzu – Pipo je zaseklý a nedokáže najít smysl života, který by ho posouval dál. Není schopný zabránit si v sebedestruktivním, ale všechnu vinu hází na ostatní a od svých problémů utíká do představ. V nich sám sebe situuje do amerických filmů, jež se v textu prolínají se skutečným děním.

Ugrešić s lehkostí míchá několik žánrů a forem a do své knihy vkládá dopisy nebo texty písní. Čtenář očekávající román klasičtějšího rázu nakonec může mít radost ze spletitého, postmoderního, místy až surrealistického příběhu, který autorka nakonec otočí naruby. Velkou předností Forsírování je, že Ugrešić nikdy nenaznačí, jakým směrem se vydá.

Z jednoho „spisovatele“ se tak vyklube bohatý muž, který chce získat „úplnou kontrolu nad literaturou“ pomocí informačních technologií a snaží se k tomu naverbovat chorvatského spisovatele Pršu: „Všechny oblasti lidské činnosti jsou dnes víceméně pod kontrolou, na tom se snadno shodneme, že ano? Proč bychom si potom analogicky nemohli řídit literaturu? Mít ji úplně pod kontrolu?“ Navrhuje možnost objednávání „literárních hamburgerů“ – knih nižší kvality, které se budou snadno prodávat a překládat. Už nebude záležet na kvalitě knih ani na myšlenkách autora. Knihy nebudou podněcovat k přemýšlení, ale budou pouze spotřebními produkty přispívajícími do mašinérie kapitalismu.

Sci-fi satira knižního trhu, nebo skutečnost?

Ugrešić prostřednictvím tak vlastně téměř sci-fi prvků reflektuje rozšiřující se kapitalizmus a konzumerizmus osmdesátých let a cynicky si dělá legraci z lidí, kteří ve všem vidí pouze finanční hodnotu: „... nikdo už dneska nemá čas na geniální díla, která stejně jenom přinášejí nepořádek a zmatek…“

Při čtení těchto řádků dnes ale člověku do smíchu moc není. V knihkupectvích se už dnes prodávají knihy napsané generativní AI, za které nakladatelství nemusejí nikomu platit, a méně náročné publikum s tím nemá problém. Kultura je tragicky podfinancovaná a proč vkládat peníze do díla, které vznikne až za pár let? Všechno musí být hned teď.

Dalším nástrojem pro získání kontroly nad literaturou by podle záhadného zbohatlíka mohla být „literární špionáž“ – krádež napsaného rukopisu ještě před jeho dokončením. Nápadně to připomíná diskuze uživatelů služeb Googlu, kteří firmu podezírají, že jejich soukromé dokumenty používá k trénování AI, jakkoliv to tato technologická korporace popírá.

Jako v mnoha věcech i v tomto Dubravka Ugrešić předběhla svou dobu. Ovládla několik literárních žánrů a významně ovlivnila jugoslávskou postmodernu. Dnes můžeme její Forsírování románu-řeky číst jako analýzu konce dvacátého století z pohledu ženy, která na obě strany tehdejších názorových proudů pohlížela s nadhledem a kriticky. Dnes je naše společnost vysoce polarizovaná a neumí se dostatečně vypořád at se svou minulostí. Nedocenění Dubravky Ugrešić a jejího díla v Chorvatsku i jinde je toho žalostným důkazem.

 

Sofija Halilović (2005) je studentka žurnalistiky. Zabývá se literaturou, především z oblasti bývalé Jugoslávie.

Redakce: Ondřej Trhoň
Editace a korektura: Sylva Bloch

This content was created as part of the Perspectives – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

Podpořte Revue Prostor a přispějte k rozkvětu osvědčené kulturní platformy

Podpořte Revue Prostor a přispějte k rozkvětu osvědčené kulturní platformy

Zvolte podporu, která je Vám nejbližší! Revue Prostor roste – a s tím i naše odpovědnost. Rádi bychom, aby naše platforma zůstala otevřená a přístupná všem.

Díky Vaší podpoře můžeme dále publikovat kvalitní autorské texty, férově odměňovat naše spolupracující a budovat udržitelný model, který drží nezávislou žurnalistiku při životě.

Více o nás
Zvolit částku:
Zabezpečeno Darujme.cz