Přistěhovalecký odpor k migraci. Proč se vůči sobě vymezují ti, kteří by si měli být nejblíž?
Vymezování se vůči přistěhovalcům není jen fenoménem většinové společnosti, ale často i samotných migrantů. Při hledání svého místa ve společnosti tak lidé s odlišným původem narážejí nejen na předsudky většinové populace, ale i na chlad těch, kteří si integrací již prošli. Přijetí předsudků většiny se pro některé stává vstupenkou do „normálního“ života. Podíl na tom mají politici, média i společnost.
„Tradičně se výzkum meziskupinového kontaktu soustředil především na vztahy mezi majoritou a minoritami, zatímco dynamika mezi menšinami byla opomíjena,“ upozorňuje sociální psycholožka z Psychologického ústavu AV ČR Simona Oľhová.
„Zkušenosti menšin s nespravedlivým zacházením a pocit, že jejich skupina není přijímána nebo je oproti jiným znevýhodňována, hrají klíčovou roli při formování jejich postojů a chování vůči ostatním skupinám,“ vysvětluje dále základní východisko chování menšin Oľhová. Roli podle ní hraje také pocit ohrožení, který přistěhovalci mohou pociťovat na pracovním trhu. Ten je pro ně specifický nízkým postavením, vysokou nejistotou a špatnými pracovními podmínkami.
Neméně důležitým hybatelem vztahů mezi menšinami jsou i média, která často menšiny zobrazují přehnaným a škodlivým způsobem. Vystavení negativním mediálním obrazům může podle odborníků zvyšovat pocit diskriminace. Naopak pozitivní mediální kontakt, například inkluzivní reprezentace menšin a sdílené příběhy, má potenciál snižovat předsudky a podporovat solidaritu mezi menšinami.
Za příklad si vezměme předvolební atmosféru v sousedním Německu z letošního února. Tamější studie potvrdila, že chování voličů s migračním původem se zásadně neliší od většinové populace. Volbu protimigrační strany si tam dovedla představit pětina dotázaných. Některé studie připisují tuto snahu vymezit se obavám z toho, že noví přistěhovalci přinesou změnu pohledu na ně samotné. Roli v tom hraje i vnímání sebe jako skupiny, která se dobře integrovala a nyní je ohrožena lidmi, kteří tak dobře integrovaní nejsou.
„My jsme do země přišli legálně a v souladu se zákonem,“ zdůraznil ruský Němec Krushinskij v rozhovoru pro Deník Referendum. Stejný postoj k současným příchozím zastává i členka AfD s vietnamskými kořeny Anna Nguyenová: „Moji rodiče byli političtí uprchlíci a přišli legálně, zatímco dnes přicházejí ekonomičtí uprchlíci, a to nelegálně.“
Krushinskij a Nguyenová představují jeden z mnoha příkladů lidí s migračním pozadím, kteří mají pocit, že dnešní migrační politika je méně kontrolovaná než v minulosti a že nově příchozí nemusejí čelit stejným překážkám jako oni.
Když utlačovaní hájí utlačovatelské systémy
Ve společnosti tak dosud často přetrvává představa, že ti, kdo prošli těžkostmi, mají právo požadovat, aby ostatní čelili stejným výzvám. V komunitě migrantů je taková představa spravedlnosti rozšířena dokonce více, neboť oproti většinové společnosti si musejí své postavení často sami vybudovat od nuly. Počínaje uznáním úřady a konče začleněním do společnosti. Přestože historické křivdy nelze jednoduše napravit, nerovný přístup k různým skupinám migrantů vyvolává další napětí a prohlubuje pocit nespravedlnosti.
„Svým způsobem jsme normalizovali pokřivenou vizi spravedlnosti, dle níž věříme, že máme nárok na udržování utlačovatelských systémů na základě toho, že tyto systémy utlačovaly nás. Tíhneme k pocitu, že utrpení druhých nějak ospravedlňuje naše vlastní utrpení, ale dvě nespravedlnosti se nerovnají spravedlnost. Vaše utrpení nevymaže ani nezmírní to moje. Někteří přistěhovalci se domnívají, že když oni museli projít všemi těmi útrapami, tak ostatní také,“ zamýšlí se nad příčinami pocitu nespravedlnosti španělská profesorka Meduri Soto.
Společenská atmosféra má velmi silný vliv na přistěhovalce samotné. Někteří jsou tak dobře integrovaní, až přebírají i narativ většinové společnosti, že migranti jsou špatní. Svým způsobem si rasizmus většinové společnosti nevědomky internalizují a reprodukují ho. „Asimilované etnické menšiny častěji přebírají dominantní normy a hodnoty většinové společnosti, včetně negativní stereotypizace imigrantů, což přispívá k sladění jejich postojů s postoji místních,“ potvrzuje s odkazem na výzkum Oľhová.
„Časté je například odsuzování Ukrajinců, kteří berou dávky, ale zároveň jiná osoba – taktéž nově příchozí, se stejným legálním statusem –, která pracuje, tak terčem nenávisti není. Ve chvíli, kdy někdo cíleně plošně uráží celou skupinu obyvatel ČR, tak to logicky na straně urážené skupiny vyvolá silné emoce – v tuto chvíli především strach z nenávistných útoků, případného vyhoštění nebo neprodloužení pobytového oprávnění,“ popisuje situaci vedoucí terénních pracovníků v Praze z Organizace pro pomoc uprchlíkům Matěj Šulc.
„Celkem logicky pak dochází k situacím, kdy se ‚většina v menšině‘ chce zbavit ‚těch problematických‘. Nechtějí přitahovat pozornost ani být terčem kampaní. Politická kampaň nikdy nekončí jen u slov, ale nenávist se přenáší ke konkrétním lidem – na úřady a obecně do běžného života,“ uzavírá vedoucí terénních pracovníků.
Zároveň zdůrazňuje, že existuje i opačné jednání, kdy mezi usazenými a novými uprchlíky pozoruje obrovskou solidaritu. Šulc ovšem varuje před přílišnou generalizací všech lidí s migračním pozadím.
Vysokoškoláci ve skladech, zahraniční studenti v pasti
Situace migrantů a uprchlíků v Česku je ovlivněna řadou faktorů, které určují jejich možnosti uplatnění, integrace i celkový život v nové zemi. Problémy, jako je jazyková bariéra, neuznávání diplomů či administrativní překážky, se netýkají jen nově příchozích, ale i těch, kteří v Česku žijí už dlouhá léta.
Fakt, že uprchlíci v Česku v šedesáti procentech případů nenacházejí uplatnění podle své kvalifikace, je poměrně diskutované téma a je to známo. Méně známý je však fakt, že i poměrná velká skupina migrantů, kteří jsou v Česku déle než deset let, nenašli uplatnění ve své kvalifikaci a pracují hluboko pod ní. Problém je pravděpodobně celoevropský. Studie, která se zabývala pracovním zařazením polských a litevských migrantů, došla k podobnému závěru. Poláci a Litevci v ní nevykonávali práci, která by odpovídala jejich akademické a odborné kvalifikaci.
Mnoho migrantů, kteří ve své původní zemi pracovali jako učitelé, inženýři nebo zdravotníci, v Česku nacházejí uplatnění především v manuálních profesích, jako jsou sklady, výroba či úklidové služby. Mezi hlavní příčiny patří jazyková bariéra, neuznávání zahraničních diplomů a nutnost rychlého výdělku, uvádí analýza společnosti PAQ Research.
Podmínky pobytu v Česku se pro mnoho migrantů i uprchlíků velmi liší. Problematická je i situace ukrajinských zahraničních studentů, kteří jsou pro Česko obrovským přínosem. Zároveň se jejich situace s příchodem války na Ukrajině razantně změnila. Ti, kteří přicestovali před rokem 2022 a mají studentské vízum, čelí situaci, kdy tu nejsou zcela dobrovolně. Jejich situace se změnila, přístup úřadů nikoliv.
„Odjet studovat do Česka před válkou bylo volbou, ale jakmile válka začala, volbou to být přestalo. Jednoduše proto, že se nemůžeme vrátit domů z různých důvodů – kvůli válce, s ní spojenou bezpečností či kvůli ekonomické situaci,“ líčí situaci mnoha zahraničních studentů ukrajinská studentka Mariia z projektu Dovira, který v Česku pomáhá zahraničním studentům s orientací ve vysokoškolském systému.
„Před válkou většina ukrajinských studentů pravidelně jezdila domů na návštěvu, teď je to nepředstavitelné – někdo má rodné město a příbuzné v okupaci, jiný už fyzicky domov nemá, někdo by se kvůli válečnému stavu nemohl vrátit. Změnila se celá politická i společenská situace a český stát se této změně nepřizpůsobil,“ dodává Mariia.
Upozorňuje také na to, že situace lidí s dočasnou ochranou může být stejná, přesto zahraniční studenti musí podstupovat procesy jako za doby míru. Na rozdíl od lidí s dočasnou ochranou jsou podle Mariie jen dvě cesty, jak zlegalizovat svůj pobyt – buď začít pracovat na plný úvazek, anebo pokračovat ve studiu. To ale není vždy možné.
„Problémem je totiž i přechod ze studentského víza na zaměstnaneckou kartu, především kvůli rigiditě systému. Musím si najít zaměstnavatele, u kterého budu pracovat 40 hodin týdně na plný úvazek; nemůžu mít například jen poloviční úvazek na hrubý pracovní poměr a k tomu další příjmy z podnikání, dalšího polovičního úvazku nebo brigád. Pokud nemám český diplom, nemám volný přístup na trh práce. Moje budoucí pracovní místo musí být před nástupem nejméně 30 dní v evidenci volných pracovních míst na úřadu práce – a to platí při každé změně zaměstnání,“ vyjmenovává překážky v nové zemi.
„Celý proces je zdlouhavý i pro zaměstnavatele, který má ale často široký výběr kandidátů, protože pracovní trh je přesycen. V současné situaci války a nestability by bylo dobré, kdyby existovalo více možností legalizace pro ty, kdo o to aktivně usilují, integrují se, studují a pracují,“ uzavírá přáním Mariia.
Tlak ze všech stran se také negativně odráží na fyzickém i psychickém zdraví těchto lidí. Jako příklad může posloužit studie provedená na Sámech, kteří žijí ve Finsku, kde jako menšina pociťují nerovné zacházení ze strany většiny. Diskriminace u nich byla spojována s celou řadou negativních zdravotních důsledků, včetně deprese či nadměrného stresu.
Riziko etnické jednotnosti
Překvapivým zjištěním vědců byla i úloha etnické rozmanitosti ve vztazích mezi skupinami menšin. Podle nich větší etnická rozmanitost je konzistentně spojena s vyšším počtem i lepší kvalitou mezimenšinových kontaktů. V českém kontextu však pozorujeme spíše etnickou jednotnost.
Vztahy mezi lidmi s migračním původem jsou často přehlížené, nepopsané a upozaďované ve prospěch vztahu s majoritou. Společenská debata jim přiřkla místo v rohu a rétorika většinové společnosti se vrývá do myšlení mnoha lidí s migračním původem.
Právě proto je klíčové zaměřit se i na mezimenšinové vztahy, nejen ty interpersonální, ale i mezi celými skupinami. Přehlížení těchto dynamik může mít vážné důsledky. Stačí se podívat do Německa, kde přibližně pětina voličů s migračními kořeny podpořila stranu prosazující remigraci, tedy politiku namířenou proti nim samotným. Pokud nechceme, aby podobné paradoxy ovlivňovaly i naši společnost, musíme je včas rozpoznat, popsat a pochopit, a také o nich otevřít smysluplnou debatu.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
